Článek
Děti ze silného ročníku se kvůli nízkým kapacitám středních škol často nedostaly na svůj preferovaný obor, nebo dokonce ani na preferovaný typ školy. Místo na gymnáziu nebo na vysněné odborné škole skončily na učilištích. Situace je kritická. Ničíme motivaci dětí, zhoršujeme jejich psychický stav a riskujeme, že potenciální zubaři, vývojáři čipů nebo inženýři skončí zcela mimo svůj preferovaný obor.
Kdo za to může?
To je typická otázka, kterou si rodiče v současnosti pokládají. Obecně bývá na ráně Ministerstvo školství. Budiž, ale problém byl a je zapříčiněný z více stran.
Odpovědnost za dostatek míst na středních školách a za strukturu jejich nabídky mají kraje. Tudíž jsou to také krajští radní, zejména ti z volebních období 2012–2020, kteří situaci zanedbali. Může se jednat o nedostatek schopnosti pracovat s demografií deváťáků, nebo prostou politickou neochotu budovat čtyři roky střední školu, do níž začnou děti chodit až v dalším volebním období.
Ve Středočeském kraji, kde je situace zcela kritická, nebyly kapacity škol přizpůsobované vysoké migraci z ostatních částí republiky.
Existují i světlé výjimky, například v Jihomoravském kraji se navyšuje počet lyceí. Takové akutní řešení zvládnou jen schopní manažeři, protože mnohdy souvisí se zajištěním financí, hledáním prostor (často spojeným s přesunem jiné školy), rekonstrukcí budovy nebo hledáním učitelů.
Při současném rozdělení rolí nemá Ministerstvo školství nástroje, jak donutit kraje rozšiřovat nabídku žádaných gymnázií. Může ale ovlivnit koncepci výuky na středních školách. Dlouhodobě nenaplněnou vizí ministerstva je posílit na odborných středních školách složku všeobecného vzdělání. Žáci by pak šli na školy, kde se naučí matematiku, češtinu, jazyky a k tomu základ ze stavebnictví, informatiky nebo zemědělství. Tento návrh se ale nepodařilo uvést do praxe v dlouhodobém záměru let 2019 až 2023 a jeho dokončení je nově stanovené až na konec roku 2026.
Ministerstvo školství by mělo být také ostře kritizováno za prohlášení, jako bylo třeba: „Míst ve školách je v celorepublikovém průměru dostatek, problematický je zájem uchazečů o určité obory.“ Nedostatek kapacit všeobecného vzdělání s maturitou by opravdu neměl být ve vyspělé zemi sváděn na to, že o něj žáci mají zájem.
Posledním viníkem je samotná společnost ovlivněná různými tlaky. Jedním z nich je rétorika, podle níž nedostatek učilišť a jejich žáků způsobí, že nebudeme mít řemeslníky. V posledních pěti letech dokončilo učiliště dohromady 135 tisíc absolventů. To už by nějaké ty truhláře a instalatéry přinést mohlo. Ale musí se jim jak na školách, tak po dostudování vytvořit vhodné podmínky.
Míst na gymnáziích během deseti let prakticky nepřibylo, zatímco počet žáků na odborných školách kopíruje populační křivku patnáctiletých. Když se dítě nedostane na gymnázium, musí jít na střední školu, na kterou nechce. Šetření Národního pedagogického institutu ČR uvádí (2018, 2019), že pouze polovina žáků středních odborných škol si je svou volbou jistá. Druhá půlka uvažovala o gymnáziu. Přesné počty žáků, kteří se chtěli dostat na gymnázium, ale skončili na SOŠ, bohužel statistiky nesledují.
Celý problém zhoršuje špatné nastavení přijímacího řízení. Žáci si nyní mohou podat pouze dvě přihlášky, což vede k nežádoucímu taktizování. Žáci se místo preferencí často rozhodují na základě pravděpodobnosti přijetí. Inovace přijímaček je odpovědností ministerstva. To mluví o digitalizaci celého systému a možnosti navýšit počet přihlášek. To ovšem současným deváťákům moc nepomůže.
Neúspěšní žáci mohou na studium nechtěného oboru reagovat tím, že do školy schválně nebudou chodit, nebo ji nedokončí. Jakmile se to stane, problémy přestávají být „pouze“ sociální nebo psychické a přelévají se i do ekonomické oblasti. Žák, kterého špatně nastavené střední školství zanechalo hluboko pod jeho potenciálem, nebude do státního rozpočtu odvádět takové částky, jaké by přinesl z preferovaného zaměstnání či oblasti podnikání.
Pro zlepšení stavu je nutná aktivita odpovědných krajů, která může být podpořena různými způsoby. Ministerstvo školství může narušit svobodu krajských radních ve zřizování libovolných typů a počtů škol a nastavit pravidla, která bude po zastupitelích vymáhat (třeba 50 procent všeobecných oborů s maturitou podle průměru EU). Takové opatření samozřejmě mohou doprovázet finanční prostředky zajišťující, že požadavky státu budou splněny.
Mírnější variantou je pouze pozitivní motivace krajů ze strany státu v podobě projektového financování pro zvyšování počtu gymnaziálních tříd.
Dalším možným řešením je proměna ročníků osmiletých gymnázií na dva čtyřleté ročníky. Bohužel, tím ale doplácíme na nedostatek míst pro deváťáky, a nijak nás to nenutí zlepšovat kvalitu základních škol.
Lehce zraňující poznámkou je, že se školství mění teprve tehdy, když se s jeho problémy setkají také vysokopříjmové a elitní rodiny.
Klíčovou podmínkou pro inovaci středního školství je ale hlavně celospolečenská shoda na proměně vzdělání směrem ke všeobecnému zaměření. Pozdější specializace ve druhé polovině středoškolského studia lépe odpovídá požadavkům na moderní vzdělání. Umožní žákům lépe reagovat na proměny trhu práce i jednotlivých profesí, které zažíváme. Stačí, když se zeptáte sami sebe, jak vaše profese vypadala před deseti lety.
