Článek
Před dvěma týdny publikoval kolega a předseda České advokátní komory Robert Němec článek s názvem „Milostivé léto? Stát to přehnal a může být za hranou ústavy“. Jako pro právníka, ale i jako pro občana je pro mne nejdůležitější jedno jeho tvrzení: pokud v rámci akce zvané Milostivé léto stát promíjí část toho, co dle soudního rozhodnutí má dlužník věřiteli zaplatit, tedy proti vůli věřitele krátí jeho pohledávku, tedy ubírá mu majetek, jde o protiústavní zásah.
Na článek reagoval o několik dní později pan Daniel Hůle z organizace Člověk v tísni článkem nazvaným „Milostivé léto vadí hlavně advokátům. Mohou přijít o miliony“. Mottem jeho článku je poukaz na „nezodpovědné“ a „hazardérské“ jednání advokátů, kteří sice poskytli právní služby klientům, na něž dopadá Milostivé léto, ale dohodli se s nimi, že dostanou zaplaceno, až zaplatí dlužník. Kvůli tomu teď někteří advokáti údajně prodělají miliony, protože dlužník musí zaplatit jen jistinu a zbytek se promíjí.
K tomuto tvrzení bych chtěl dodat pár závěrů, které podle mne z článku pana Hůleho zcela jasně vyplývají. Především autor nic nenamítá proti tvrzení, že Milostivé léto je ve zmíněné části porušením ústavního práva na ochranu majetku. S tímto argumentem tedy pan Hůle zřejmě souhlasí, má pouze za to, že postihuje hazardující advokáty. Jinak by v polemice s kolegou Němcem asi namítl, že Milostivé léto je z hlediska respektu k ústavním právům korektní. Na základní premise, tedy na protiústavnosti úpravy Milostivého léta, se tedy zřejmě shodujeme. To je prvý závěr.
Z tohoto závěru automaticky vyplývá závěr další. Advokáti se podle pana Hůleho chovali nezodpovědně, když „špatně odhadli své možnosti či vývoj situace“. Jenže jediným skutečným „vývojem situace“ je nová právní norma, o níž je shodně tvrzeno, že je porušením ústavního práva. Hazardérstvím tedy logicky bylo, že dotyční advokáti spoléhali na smlouvu, zákon a ústavu.
Můžeme se shodnout i na tom, že možná bylo od advokátů nezodpovědné, pokud úhradu své odměny za vykonanou práci podmínili až tím, že celý proces vymáhání bude dokončen a dlužník klientovi zaplatí i náklady řízení, jak mu uložil soud. Nelze ovšem vyloučit, že se advokáti chovali „nezodpovědně“ například s ohledem na ekonomickou situaci klienta, například územněsprávního celku, který neměl dost prostředků na okamžitou úhradu právní služby, ale své pohledávky vymáhat podle zákona musel.
Což vede ke třetímu závěru, podle něhož je „hazardem“ zohlednit ekonomickou situaci klienta a dohodnout se na platbě „potom“. Stručně řečeno, žádné ohledy na sociálně slabé, prachy předem na dřevo, nebo nic.
Bylo-li popsané jednání advokátů nezodpovědností, jak by potom vypadal opak? Zodpovědnost by logicky spočívala v požadavku okamžité úhrady provedené právní služby. Jistě byly i takové smlouvy a případy. Dalším závěrem tedy je, že tam, kde byli advokáti zodpovědní, prodělá na Milostivém létu obec či jiný podobný subjekt (město, kraj), který zodpovědnému advokátovi zaplatil, ale teď nemá vůči dlužníkovi nárok na úhradu nákladů řízení.
A nyní spíše otázka. Je jisté, že někteří advokáti přijdou rovnou o miliony, v úhrnu dokonce o hypotetické stovky milionů, jak píše pan Hůle? Nebudou mezi advokáty tací, kteří prostě přijdou o tisíce nebo desetitisíce korun za práci, kterou řádně odvedli? Proč je hned řeč zrovna o milionech?
Asi proto, že představa okradených milionářů, ještě k tomu milionářů-hazardérů, jistě mnohé potěší. Stejně jako se rodičům nebo prarodičům těch nyní potěšených možná líbilo, když po roce 1948 zabavoval stát majetek těm, které označil za milionáře, případně buržousty či kulaky. Jen bychom neměli přehlédnout, že se z tohoto označení stala nálepka, jež následně legitimovala zabavování jakéhokoli majetku v jakékoli výši, ale rozhodně v rozporu s tím, co dnes považujeme za lidská práva. A co lidskými právy také bylo do té doby, než v únoru 1948 vyhráli státní převrat komunisté.
Z čehož plyne druhá důležitá otázka. Do jaké výše má být majetek doopravdy chráněn a od jaké výše už začínají „milionáři“, na něž se článek 11 Listiny základních práv a svobod, umožňující vyvlastnit majetek jen na základě zákona a za náhradu, už nevztahuje?
Závěrem už jen stručná právnická poznámka. Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech smluvních stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich (buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění), má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě. Za předpokladu, že prokáže, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy.
Když se smluvní strany na změně nedohodnou, může jejich závazek změnit soud. Bude zajímavé sledovat, jak to dopadne, pokud se někdo o tuto cestu pokusí. Přesněji řečeno, zda soud dospěje k závěru, že advokát měl rozumně předpokládat schválení protiústavního zákona.
