Článek
Věhlasný psychiatr a jedna z největších celebrit svého oboru Jan Cimický byl nepravomocně odsouzen za desítky případů vydírání a znásilnění, jichž se měl dopouštět prakticky po celou svou profesní kariéru, během čtyř dekád a dvou politických režimů.
Cimického advokát se odvolal, v případu ostatně nemá co ztratit. Psychiatr dostal prakticky nejpřísnější možný trest, přesně podle požadavku obžaloby na horní hranici trestní sazby – pět let vězení, desetiletý zákaz činnosti a milionové odškodné pro oběti. Pro 76letého Cimického zvyklého na světla ramp a společnost celebrit to jistě není zanedbatelný trest, byť obecně by si pětiletá horní hranice i za několikanásobné znásilnění jistě zasloužila hlubší diskuzi.
Ve stávajících mantinelech trestního práva je to však rozsudek přísný, což je zcela pochopitelné. Je vlastně dost těžké si představit, čeho horšího by se člověk v Cimického postavení mohl dopustit. Jeho činy tak, jak o nich obžaloba úspěšně přesvědčila prvoinstanční soud, jsou dost hrozné samy o sobě, ale nesou v sobě mnoho dalších okolností, které Cimickému zásadně přitížily.
Především jde o nejhorší možné zneužití moci lékaře nad pacientem, což je jeden z nejhrubších prohřešků proti lékařské etice. Cimický, který patřil k předním tvářím české psychiatrie, zároveň mohutně poškodil pověst svého oboru a osobně zničil důvěru ve vlastní profesi nejen u samotných obětí, ale i u desítek a stovek dalších lidí, kteří jeho případ sledovali.
V této souvislosti jsou zajímavé reakce profesních organizací na ostře sledovaný případ.
Psychiatrická společnost České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně se s Cimickým rozžehnala už v březnu 2022. Stačil jí k tomu rozsah policejního obvinění, který sám o sobě zcela zjevně poškozoval v souběhu se září Cimického hvězdy pověst psychiatrie jako celku. Nicméně odborné společnosti jsou v zásadě zájmová sdružení, nebo chcete-li lobbistické skupiny svých oborů.
Stavovská organizace vytvořená speciálním zákonem, tedy Česká lékařská komora, naopak dělá v kauze mrtvého brouka, přestože více než dva roky je na stole vážné podezření, a nyní už i prvoinstanční rozsudek, podle nějž se Cimický prohřešil nejen proti zákonu, ale zjevně také proti komorovému Etickému kodexu.
„Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání,“ praví se ve třetím paragrafu Etického kodexu ČLK. „Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem,“ stojí jen o dva odstavce dál. Přesto Cimického kauza nestála komoře ani za tiskovou zprávu.
Naopak velmi ošklivě zahnilo vyjádření předsedkyně Revizní komise ČLK Jany Vedralové z listopadu 2021, kdy se Cimického kauza teprve rozjížděla: „Nejsme policie, která musí reagovat na každý možný i nemožný podnět, že si támhle na sociální síti někdo něco píše. My nepůjdeme a každého lékaře, na kterého někde někdo něco napíše, nezačneme vyšetřovat.“
Jistě, lékařská komora není policie. Nicméně ze zákona má dbát, „aby členové komor vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komor“. Proto by ji kauzy jako ta kolem Jana Cimického měly zajímat a měla by najít způsob, jak se k nim stavět.
Představitelé komory připomínají, že pokud se na ČLK nikdo neobrátí se stížností, nemůže stavovská organizace naplno spustit své disciplinární mechanismy. Nemělo by ale lékařské komoře přijít zvláštní, že se na ni se stížností na lékaře, který zřejmě čtyři ženy znásilnil a další desítky jich obtěžoval a vydíral, nikdo neobrátil? Není to svým způsobem zpráva i o lékařské komoře a jejím vnímání ze strany pacientů? Neměla by se komora zamyslet i nad tímto svým posláním coby strážce etiky a dobré pověsti lékařského stavu?
Případy nejvážnějších prohřešků proti etice lékařského stavu vyvolávají otázky, zda by profesní organizace, když už jsou jako samosprávné stavovské spolky zákonem zřízeny, neměly mít více pravomocí, ale také více odpovědnosti. Jenže zrovna ČLK je většinu své existence (nejen) pod prezidentem Milanem Kubkem pohlcena odborářskými boji za zvýšení těch či oněch mezd. Na profesní samosprávu uvnitř ani vně jako by nezbývala kapacita.
Cimický, pokud odvolací soudy jeho trest potvrdí, dostane soudní zákaz činnosti. Komora jako stavovská organizace a strážkyně etiky nedokáže nijak zabránit tomu, aby lékař vykonával svou praxi až do pravomocného verdiktu nerušeně dál.
Ale nejen to. Nedokáže ani vydat prohlášení, v němž by vyjádřila soucit obětem. V němž by se pohoršila se nad závažným podezřením z porušení lékařské etiky. V němž by dala najevo, že ji podobné případy zneužití moci lékaře nad pacientem znepokojují a že jsou pro ni zcela nepřijatelné. A že se na ni mohou pacienti v podobných případech s důvěrou obrátit.
Komora má o víkendu v Brně sjezd. Nemohoucnost současného vedení tváří v tvář strašlivým reputačním ranám pro lékařský stav by mohla být pěkné téma k diskuzi.
