Článek
„Nestyďte se požádat o dávku, není to ostuda ani selhání. Čelíme extrémní situaci,“ hlásala vláda ústy svého předsedy Petra Fialy loni v květnu. Na Česko začala drtivě dopadat energetická a sociální krize a důsledky inflace. Dnes, po devíti měsících, v době, kdy náklady na základní potřeby silně zatěžují významnou část domácností, jako by vláda na svá předešlá prohlášení zapomněla.
Nejnovější data společnosti PAQ Research pro Český rozhlas přitom hovoří jasně. Roste počet extrémně ohrožených domácností. To jsou ty, jejichž výdaje jsou vyšší než příjmy a zároveň mají velmi malé úspory (maximálně na dva měsíce). Na podzim roku 2021 byla takových domácností tři procenta, o rok později bylo „extrémně ohrožených“ už sedm procent.
Ze 13 na 21 procent narostl počet „nestabilních domácností“. Ty mají příjmy a výdaje alespoň vyrovnané, ale úspory jim také vystačí nejvýš na dva měsíce.
„Extrémně ohrožení“ a „nestabilní“ se rekrutují hlavně z řad lidí s příjmy pod hranicí chudoby, často je najdeme mezi samostatně žijícími důchodci či samoživitelkami a samoživiteli. Zhoršuje se ale také situace chudší poloviny rodin s dětmi. Extrémně ohrožených je 16 procent z nich, nestabilních 31 procent.
A co v takové situaci napadne ministra práce a sociálních věcí? Nic lepšího než použít jeden z nejškodlivějších politických evergreenů: kontrolu možného zneužívání sociálních dávek.
Drábkův odkaz
Způsob, jakým se u nás více než dekádu o sociálních dávkách mluvilo, neměl daleko k dezinformačnímu strašení. Téma zneužívání a zpřísňování bylo vlastní lokálním lídrům i celostátním aktérům – vzpomeňme třeba na kampaň ODS za časů Petra Nečase, kdy byly dávky jedním z hlavních témat. Implicitně byl v těchto kampaních přítomen i rasismus, protože za uživatele dávkových systémů byli nejčastěji označováni Romové.
Když se pak Petr Nečas skutečně stal premiérem a na místo ministra práce a sociálních věcí dosadil Jaromíra Drábka, začaly se na úřadech práce a v dávkovém systému dít velké změny. Ty radikálně ovlivnily vyplácení dávek a nastartovaly procesy, které postupně vedly až k proměně dávkových systémů z nápomocných na represivní. Místo snahy pomoci lidem v aktuální, či dokonce akutní nouzi nastoupily kontroly, byrokratizace a nekonečné testování. Původní funkce dávek úplně zmizela. Práce na úřadech se začala podobat práci policejní.
Na ty, kteří byli příjemci státní pomoci, se společnost roky dívala přinejlepším jako na sprosté podezřelé. Vžilo se pro ně dokonce dehumanizující slovo „parazité“ a bezostyšně se mluvilo o „odsávání prostředků ze státní kasy“.
Tento narativ šířili především politici a političky. Klišé o zneužívání dávek prorostlo kvůli nim celou společností. A vedlo také k nejhorším projevům nenávisti vůči chudým a snahám o útoky na romské obyvatele a obyvatelky především v regionech, jako jsou Šluknovsko nebo Ústecko. A to přesto, že odborníci na veřejnou politiku opakovaně dokládali, že historky o „zneužívání dávek“ nemají oporu v datech, že stálá politická stigmatizace problémy dál prohlubuje a že represivní politika má přesně opačné účinky, než jaké politici slibují. Boj proti zneužívání postupně vedl až k tomu, že systém se stal „preventivně“ nepřátelským pro všechny.
Úřady nestíhají
Když přišly covidové roky a na holičkách se zničehonic začaly ocitat i úplně jiné skupiny než jen ti nejchudší, došlo u mnohých lidí k velkému poznání. Žádat v Česku o sociální dávky je dlouhý, náročný, ponižující a nejistý proces. K tomu se váže i skutečnost, že na úřadech práce dochází dlouhodobě k přetěžování úředníků a úřednic. Stačí sebemenší krize, aby svou práci (vcelku logicky) přestali stíhat.
Represivní systém spojený s nekonečným papírováním, který v sobě nenese žádné stopy po sociální práci s potřebnými klienty, obtěžuje i samotné úředníky. A do toho mají ostudně nízké platy, takže sami často o pomoc státu v podobě dávek musejí žádat také.
V důsledku pomoci uprchlíkům z Ukrajiny začaly úřady práce úplně kolabovat. A to i proto, že pádivá inflace přivedla k jejich dveřím další nové skupiny potřebných. Lidi, kteří dosud nikdy žádnou pomoc od státu nepotřebovali. Ani dnes jich neubylo. Ceny stále rostou a nikdo přesně neví, kdy a kde se zastaví. Z úřadů neustále zaznívá, že práci nelze zvládat, výplaty dávek se zpožďují a počty ohrožených lidí stoupají. I proto odbory, zastupující zaměstnance a zaměstnankyně úřadů práce, dlouhodobě hrozí stávkou.
Významná část domácností se ocitá v hraniční situaci. Je přitom absurdní předpokládat, že by lidé pobírání dávek nějak milovali. Drtivá většina společnosti chce pravý opak, tedy držet se od úřadů co nejdále. Lidé chtějí, aby je uživila jejich práce. Aby nemuseli potupně prosit o pomoc jen proto, že navzdory každodenní dřině nezaplatí ani bydlení a jídlo.
Bez ohledu na to se ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka rozhodl stávající problémy rostoucího počtu domácností řešit přesně opačným způsobem, než by bylo adekvátní. Sám přitom ani neví, jestli ke zneužívání dávek dochází. Ale má pocit, že ano. A tak je třeba tomu zamezit.
Zdivočelé papírování
Jurečka, který je mimochodem stále ještě dvojministrem (vykonává i pozici ministra životního prostředí), se rozhodl vsadit na nebezpečnou populistickou odrhovačku, která má potenciál všechno výrazně zhoršit. Přitom například dávky na bydlení dlouhodobě pobírá jen zlomek oprávněných. Podle odhadů na ně má nárok zhruba 19 až 24 procent domácností. Reálných příjemců je pouze pět procent. A podobně to bude i s dalšími podporami, především u dávek v takzvané „hmotné nouzi“, které jsou nejvíce spojeny s detailní úřední kontrolou majetku, příjmů i situace v domácnostech.
Boj proti údajnému zneužívání sociálních dávek přitom už dnes zabírá úřadům práce nesmyslné množství času. Jak píše Pavel Šplíchal v textu pro A2larm: „Přebujelé papírování v důsledku vede až k tomu, že sociální dávky úplně ztrácejí svůj smysl a nepomáhají integrovat lidi, kteří se ocitli v ekonomických potížích. Místo toho potřební vyplňují papíry a státní zaměstnanci jim je vracejí zpátky.“ Opravdu připadá Marianu Jurečkovi tato praxe pro chod státu přínosná?
Podle údajů úřadů práce minulý rok proběhlo 122 tisíc kontrol v domácnostech, na jejichž základě úředníci odňali 1200 starých i nově přiznaných dávek. To je méně než jedno procento. A chodí se i přímo do domácností, kde se pečlivě zkoumá, zda tam náhodou nebydlí více, nebo naopak méně osob, než bylo hlášeno v žádosti o dávku. O reálnou pomoc, která by lidi v tíživé situaci skutečně vracela zpátky do společnosti, nejde ani náhodou. Vše se odehrává na úrovni kontroly a dohledu.
Je přitom paradoxní, že celé roky dobře víme, že zneužívání dávek je ve všech ohledech zanedbatelnou marginálií. Přesto žádný z ministrů práce a sociálních věcí nikdy nenašel odvahu ke skutečné změně dávkového systému. Ta by totiž musela obsahovat obrat k úplně jinému typu sociální politiky, než jaká se u nás od Drábkových dob aplikuje.
Pokud se politici nezačnou na lidi v nouzi dívat jako na potřebné, dokud snahy zpřísňovat dávkové systémy potrvají a dokud se celá dávková politika nezmění, potrvá také stigmatizace chudých a spolu s ní i polarizace uvnitř naší společnosti.
Vláda sice v jednu chvíli tvrdila, že žádat o dávky není ostuda, ale nyní se chová přesně opačně. Křísí tím démony, kteří znovu zašlapávají do země hodnoty jako důstojnost, solidarita a vzájemnost a navíc mohou ještě více ztížit situaci lidem, kteří od státu v časech krize potřebují jediné: obyčejnou pomoc.
