Článek
Z pohledu práva a spravedlnosti zůstává Miloslav Ludvík nevinným mužem, dokud soud neprokáže opak. To ale nic nemění na tom, že jedna z nejhvězdnějších a nejneuvěřitelnějších kariér v českém zdravotnictví končí.
Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek vyhodnotil podezření vznesená proti Ludvíkovi jako „velmi závažná“ a odvolal jej z pozice šéfa největší tuzemské nemocnice v pražském Motole. Uplatnil tedy „presumpci viny“ vyhrazenou pro politiky a exponované veřejné činitele. A ředitel největší fakultní nemocnice, tedy ministerstvem přímo řízené superprestižní organizace, nepochybně exponovaným veřejným činitelem je.
Ludvíkův impozantní manažersko-politický životopis byl už mnohokrát popsán. V čele motolské nemocnice vydržel čtvrt století, ve funkci přežil 17 ministrů zdravotnictví, z vedení Motola si za tu dobu odskočil jen na rok, aby na konci roku 2016 ve složité politické situaci usedl na ministerské křeslo sám.
Nemocnice se také pod Ludvíkem rozvíjela a uspokojivě hospodařila - když v roce 2020 vláda schvalovala sedmimiliardové oddlužení šesti velkých fakultních nemocnic v Praze a Brně, Motol mezi příjemci mimořádné platby od státu nebyl.
Jenže všechna pozitiva se nyní ztrácejí ve velmi ošklivých podezřeních policie a evropského žalobce. Pokud by se byť jen zlomek z těchto podezření potvrdil, znamenalo by to, že Ludvík během své veleúspěšné kariéry ve jménu vlastního obohacení nepřípustně hazardoval nejen se svou vlastní pověstí, ale i s pověstí nemocnice, v jejímž čele stál. A s ohledem na její velikost a význam také s pověstí celého českého zdravotnictví.
Což by bylo neodpustitelné a sebelepší výsledky v účetních knihách ani na nemocničních klinikách by to nemohly vyvážit.
Nejde ale jenom o „pověst“. V podezření se ocitly zakázky, v nichž hrály roli evropské peníze. Zejména zpochybněná rekonstrukce motolské fasády a také výstavba několikamiliardového onkologického centra v prostoru dnešní dětské onkologie. Tady už jde do tuhého i finančně.
Průšvih začal ve chvíli, kdy se Andrej Babiš před volbami v roce 2021 zbláznil do prevence, především té onkologické. A protože byly zrovna po ruce evropské peníze na obnovu po covidové pandemii, prosadil do Národního plánu obnovy (NPO) sedmimiliardovou investici do vybudování Národního onkologického institutu - na zelené louce, bez jakýchkoli dojednaných povolení nebo vybraného pozemku. Protože úkolem evropských úředníků není přezkoumávat příčetnost národních politiků, Evropská komise tento plán schválila jako součást 190miliardového balíku české postcovidové pomoci.
Vzhledem k tomu, že všechny peníze na obnovu se musejí vyčerpat nejpozději během příštího roku, bylo už před čtyřmi lety jasné, že takový projekt je ve stavebně rigidním Česku čistá fantasmagorie. Jenže na příslušném milníku už bylo bruselské razítko, a tak měl nový ministr Válek po svém nástupu jen omezený prostor k manévrování. A tady nastoupil – nikoli poprvé – Miloslav Ludvík, aby vládnoucím politikům vytrhl trn z paty.
Vytasil ze šuplíku projekt přestavby motolské dětské onkologie za necelé čtyři miliardy, jejímž výsledkem bude něco jako Národní onkologický institut. Zbylé peníze z Babišova plánu Válek rozmístil do menších regionálních projektů, Ludvík hbitě vysoutěžil stavitele a onkologická kapitola Národního plánu obnovy se zdála být zachráněna. A s ní i 190 miliard do české ekonomiky, protože projekty z fondů pro oživení a odolnost jsou pevně provázány a stačí jedna chyba, aby republika ztratila nárok na všechny peníze.
Teď ale padl na největší zdravotnický projekt NPO stín podezření z korupce. Jaké to může mít následky, je v tuto chvíli těžké odhadovat. Že se ale evropští úředníci začnou o motolskou stavbu zajímat a že se budou dožadovat vysvětlení, na to si můžeme vsadit. Zda bude Česko muset část peněz vracet, případně doplácet stavbu ze svého, nebo zda dokonce dojde k ohrožení celého 190miliardového balíku pomoci, v tuto chvíli skutečně nevíme. Rizika ale rozhodně nejsou malá. Kdyby se ukázalo, že si Ludvík a jeho náměstek skutečně sáhli pro peníze i do projektu z NPO, byla by to drzost s potenciálními dopady národohospodářských rozměrů.
Jestli má být potupný konec jedné neuvěřitelné zdravotnické kariéry k něčemu dobrý, měl by vyvolat debaty na mnoho důležitých témat. Počínaje schopností státu hlídat vlastní dotační programy (nejen ty mířící do nemocnic) přes efektivitu vynakládání evropských peněz na bezduché předvolební „priority“ až po úvahy o způsobu financování údržeb, oprav a rozvoje nemocnic, které dnes prakticky nemají jinou možnost než nasávat dotační peníze. A to se všemi riziky, která jsou vždy s dotacemi spojena.
Jestli českým zdravotnictvím neotřese ani spektakulární Ludvíkův pád, pak už zřejmě opravdu nic.
