Článek
I po mnoha letech, po sisyfovském úsilí řady odborníků v oblasti osobnostního rozvoje změnit pohled na užívání fyzického násilí ve výchově, mnoho lidí překvapí, když ministr práce a sociálních věcí schválí pohlavkování a fackování dětí. Ještě že tak. Také bychom si mohli vespolek říct, že to nemá cenu a že o nic nejde.
Výchova patří k těm oblastem lidského konání, jež jsou bytostně závislé na určitém hodnotovém vzorci a ten se nutně váže k tradici, která vytváří kontinuitu, pojivo. Něco jako „můj děda pil, můj táta pil a já taky piju“. Stačí dokonce jen změnit písmenko „p“ na „b“ a jsme u facek a jejich údajně potenciálně blahodárného vlivu na morální kondici dítěte nebo dospívajícího. Jak ostatně pan ministr Jurečka bezelstně doznává, cítí vděk za to, že dostal ve správný okamžik facku, což, jak se domnívá, zapůsobilo veskrze pozitivně. Podívejte se, je z něj ministr, tak co chcete namítat.
A když k tomu připočtete, že důležitost „facky ve správný okamžik“ zdůrazňuje i Jan Werich v pro českou kulturu kanonickém díle Fimfárum nebo film Obecná škola v postavě „ideálního učitele“ Igora Hnízda, máte k dispozici ukázkové konfirmační zkreslení prorostlé a zabetonované napříč celou jednou kulturou.
Jistě, pan ministr Jurečka (nebo pánové Werich a Svěrák) přece negeneralizují a snaží se sdělit, že ty facky nebo jiné tělesné tresty mají být dávkovány takřka stopově a jejich užití má být přesně indikováno. Ano, jsou případy lidí, jimž jedna facka neublížila a dokonce se mohou domnívat, že je ochránila před nebezpečím. Jenže problém podobných subjektivních dojmů je v tom, že když začnete obhajovat „správnou míru“ a „správný okamžik“, je to stejné, jako když se opíráte o „zdravý rozum“: každý ho totiž zřejmě pociťujeme jinak.
Stejně jako se advokáti „zdravého rozumu“ najdou mezi příznivci těch nejnesmyslnějších dogmat a konspirací, stejně tak najdete obhájce správné míry tělesného trestání dětí u těch, kteří by byli ochotni užívat násilí na všednodenní bázi a stále by jim to připadalo prospěšné. Pan ministr tak – zřejmě aniž by chtěl – legitimizuje fyzické tresty na dětech jako neomezený prostředek, protože „správnou míru“ nestanovil a ani ji nemůže dokázat stanovit.
Nehledě na to, ona ta „správná míra“ neexistuje nejen na straně trestajícího, ale neexistuje ani straně trestaného. Jedna facka může být dobrým námětem k láskyplnému vzpomínání po letech, i poslední ranou osudu před sebevraždou. A lidem, kteří se byť nevědomě dopouštějí legitimizace svých mylných dojmů, protože nevidí dostatek souvislostí, je nutné neustále sisyfovsky připomínat že se mýlí a že jejich veřejně pronášené omyly mohou mít tragické následky. Jen je nevidíme tak rychle jako v případě covidu a nelze je tak rychle vystopovat, protože se často projeví až v situacích, které nelze vždy dobře ztotožnit a dát do přímých souvislostí.
Jediné, o co bychom se měli v této společenské diskusi opírat, je vědecké poznání a vědecky prověřená empirie, zkušenost. Není překvapivé, že se tak v oblasti výchovy (a vzdělávání!) často neděje, neboť konfrontace s hodnotami, kontinuitou a tedy naší identitou je prostě nepříjemná. Mnoha lidem prostě nelze ani s přispěním vědy vysvětlit, že facky dětem jsou pouze nezvládnutá agrese dospělého a že jejich výchovný efekt je ve srovnání s nenásilným řešením vždy horší, protože tím vytahujete jakýsi základní stavební kámen v jejich pohledu na vlastní jednání.
Proto i lidé, kteří jsou jinak přemýšliví, a o panu ministrovi vůbec nepochybuju, často takovému sebeklamu podlehnou. Nicméně vědecké poznání je v tomto případě nekompromisní: meta-analýza předchozích vědeckých studií na téma pohlavkování dětí, jejíž závěry vydali autoři Elizabeth Gershoffová a Andrew Grogan-Kaylor v roce 2016, jednoznačně ukazuje, že účinek fackování se ve svých projevech neliší od efektu fyzického zneužívání a že v převažující většině případů vede k poruchám vývoje osobnosti.
Při celkovém vzorku čítajícím více než 160 tisíc dětí lze jen konstatovat, že dojmy založené na „fackách ve správném okamžiku“ jsou jen záměnou příčiny a účinku, respektive volbou nesprávných faktorů.
Jsem přesvědčen, že ani tento komentář, stejně jako velká spousta dalších reakcí a zejména opora ve vědě nepovedou k okamžité změně. Hodnotová pouzdra bývají pevná a povolují skutečně teprve v řádech dekád, s generační výměnou. Možná bychom ale mohli zvolit jinou metodu přesvědčování. Nelze-li zákonem zamezit fackování dětí, mohli bychom v rámci právní reciprocity a rovnosti navrhnout změnu opačného charakteru, tedy právně umožnit fackování a pohlavkování dospělých.
Z hlediska základních lidských práv se totiž neliší pohled na dítě a na dospělého, jeho rovnost v ohledu zajištění jeho fyzického bezpečí či nebezpečí musí zůstat paritní. Tedy se pojďme dohodnout, že budeme „ve správných okamžicích“ fackovat i dospělé, neboť souhrn mnoha konfirmačních zkreslení nás utvrzuje o blahodárném vlivu na lidské chování…
V tom případě existují v zásadě dvě možnosti: i lidem, kteří dnes obhajují fyzické tresty na dětech, by mohlo dojít, jak absurdní postoj zastávají. No a pokud by náhodou nastala dohoda na přípustnosti fackování dospělých „ve správném okamžiku“, čeká nás neuvěřitelně vtipná budoucnost…
