Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Posměch a hněv, v libovolném pořadí. V roce 2016 se tehdejší předseda Zelených Matěj Stropnický v jednom rozhovoru zamyslel nad tím, že by lidé měli omezit používání letecké dopravy, a tohle byly v podstatě jediné dva typy reakcí „internetu“.
„Není normální, aby 80 procent českých občanů mohlo každý rok dosáhnout na leteckou dovolenou,“ řekl Stropnický, a jak to vyjádřil web televize Nova, „za tento výrok to Stropnický na sociálních sítích pěkně schytal. Ve skutečnosti jen trochu neomaleně řekl to, co odborníci, ekologičtí aktivisté i členové partají Zelených napříč Evropou a světem tvrdí rovněž.“
Uplynulo šest let. Matěj Stropnický sešel z očí voličů i mysli klientů aerolinek. A pak je tu Michael O'Leary z Ryanairu. Průkopník nízkonákladového byznysu – jak pro koho, ztráty platíme všichni, dodal by pan Stropnický – sdělil, že jeho společnost už nebude nabízet letenky za extrémně nízké ceny. Žádných 10 eur. Průměrná cena letenky Ryanairu se v příštích pěti letech zvýší z loňských 40 eur na zhruba 50.
To je i není to samé v bleděmodrém, o čem mluvil Matěj Stropnický. Nesouhlasí ta částka: i 50 eur jsou ještě relativně směšné peníze na to, aby zohlednily ekologické a jiné externality letecké dopravy v dostatečně zelené míře. A samozřejmě nesedí ani motiv: zatímco Stropnický by zdražil letenky kvůli planetě Zemi, O’Leary to dělá proto, že rostou ceny paliva (a to ještě bez přísných Stropnického daní).
Sice to není tak, že by zelený prorok předběhl dobu a kapitalista nám to teď potvrzuje. Ale jejich zprávy jsou podobné v tom, že létání skutečně je, respektive bylo abnormálně levné. Bylo to přes míru. Zlaté časy končí, už se nebudeme – většina z nás, kdo bychom na to měli – moct rozšoupnout tolik jako dřív.
Někdo k tomu dospěje prostřednictvím světonázoru, druhý skrze peněženku, účetní závěrku a Putinovu válku.
Obě úvahy míří správným směrem (i když je jasné, že low-cost by klidně létal za 99 centů, pokud by mu to jako byznysplán dávalo smysl). A každá připomínka, že něčeho bylo „přes míru“ a že „normální“ není to udržovat, ale měnit, je cenná.
Takový myšlenkový pochod se minimálně v příštích měsících bude hodit. Dá se s ním lépe pochopit a snáz vstřebat, že – například – do noci svítící billboardy nebo zbytečně, až nezdravě vytopené místnosti či navzdory přírodě zasněžované stráně v podhůří patří k věcem, kterých se můžeme a máme relativně snadno vzdávat. Že odpírat si nějakou jednotlivou „samozřejmost“ není pošetilé ani zbytečné, ale správné.
Mimochodem, o tom se přece psalo už za první vlny covidu. Řešilo se, že tzv. vyspělý svět směrem „pořád rovně dopředu“ pokračovat nemůže, že je navzdory ohromnému vnějšímu sebevědomí uvnitř omezený a křehký, čehož byla pandemie varovnou připomínkou. Podle očekávání se na tenhle motiv úspěšně zapomnělo – dokud se výzva „ubrat“ a „uskromnit se“ nezačala měnit v nevyhnutelnost, kvůli válečné, energetické a ekonomické krizi.
Až ta – když to nešlo dřív „po dobrém“ – vnucuje poznání, že plýtvání přírodními zdroji je absurdní. Spousta úsporných opatření, která teď vyhlašují nebo doporučují vlády a korporace, by přitom zasloužila náš údiv: jak to, že takhle nefungujeme už léta? Proč pořád svítíme a topíme pánubohu do oken? Proč nám to nepřišlo hloupé, nepatřičné, trapné? A na to něco s tím provést jsme potřebovali až Putina?
Filozofický „vehikl“, který pomůže tomuhle všemu porozumět, se v řečtině jmenuje hybris, česky asi zpupnost. Ve starověkém Řecku, vykládá Wikipedie, znamenala hybris „navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež překračuje člověku vymezenou hranici a nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost.“
Bylo by na dlouhé vyprávění, jak se lidstvu časem podařilo neřest hybris zamaskovat jako ctnost, a jaké průšvihy si s odvrácenou stranou „umožňování“ užilo a užívá. O hybris ve smyslu „překračování člověku vymezené hranice“ zakopáváme na každém rohu. Někdo ji objevuje třeba v příliš levných letenkách a klimatizací vymražených místnostech.
