Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Žurnalistika i tradiční média procházejí v posledních letech rychlými a výraznými změnami. K tomu nejen v Česku čelí velké míře nedůvěry. Dalším významným problémem je neschopnost zaujmout mladší publika a udržet si ta starší.
Řešení některá česká média hledají v „přitvrzování“ v konzervativních postojích v marné naději, že ti, kteří je už před lety vyměnili za webové stránky, jež šíří v lepším případě polopravdy, v horším dezinformace, nebo za radikální influencery, kázající přes YouTube o zmaru světa, se k nim zázračně vrátí. Nevrátí a tahle strategie nikoho nespasí. Nastal čas na náročnější a odvážnější změny.
V loňském roce přestaly vycházet Lidové noviny. Noviny, které jsem od roku 1997 do roku 2010 četla každý den prakticky celé. Po roce 2010 mi zůstala jen předplatná časopisů, deníky jsem četla na střídačku, abych se udržela v obraze, ale k žádnému titulu jsem už nepřilnula tak, abych s ním chtěla být denně.
Baví mě svoboda online světa pro zpravodajství v různých jazycích a dlouhé texty na papíře. Docela dost poslouchám veřejnoprávní rozhlas, čtu jeho web, dívám se na televizní zprávy, sleduju sportovní přenosy. Když chci filmy nebo hudbu, sama si vybírám jaké.
Čas, který jsem dřív měla na zevrubné čtení novin, trávím sledováním různých online projektů tvůrců, kterým odborně stále ještě říkáme periferní novináři, ale pro mnoho lidí, zejména těch mladších, už jsou centrální.
Zrádně bezpečný svět našich bublin
Demonstrovala jsem na sobě to, co se stalo postupem času velké části veřejnosti, ačkoliv široký mediální záběr mám samozřejmě i kvůli své práci. Běžní lidé toho tolik sledovat nemohou a často ani nechtějí. A nechtějí za to platit, což je z ekonomického hlediska největší problém, se kterým se média spolu s poklesem příjmů z reklamy, které luxují z trhu i popisované menší, často na jednom člověku nebo pár lidech založené projekty, obtížně vyrovnávají.
Důvod konce tištěných Lidových novin byl ekonomický. Zároveň inzerenti mají pořád ještě pocit, že inzerce v „printu“ znamená víc, takže část titulů se drží i kvůli tomu. Za papír taky veřejnost pořád platí ochotněji než za přístup k digitálu (na druhou stranu platit informacemi o sobě a sledovat „zacílenou reklamu“ nás zdaleka tak nerozrušuje). Pro mladší lidi, srostlé s obrazovkou, je nicméně digitál na prvním místě.
Souvisí to i s tím, co dnes lidé obecně považují za médium. Jsou to sociální sítě, prostřednictvím nichž se dozvídají zprávy od těch, které sledují, úplně stejně jako tradiční média. Všechny informace stojí v online prostředí vedle sebe se zdánlivě stejnou důležitostí a je potřeba si z nich vybrat. To řeší algoritmy, které pro (a stále častěji za) nás obsah „vybírají“. Na jednu stranu nám ulehčují práci, na druhou hodně omezí rozhled, pokud nejsme sami aktivní.
Uzavíráme se do svých světů, ve kterých na rozdíl od plnoformátového média, kde musíme očima minimálně přeletět i po věcech, o kterých bychom jinak neslyšeli nebo se kterými nesouhlasíme, vidíme jen to, co nás zajímá. Názory lidí kolem nás jsou v takovém prostředí příjemně podobné našim. Když někdo nezapadá, zablokujeme ho.
Tím se úplně vytrácí úloha mediálního prostoru být místem, kde můžeme diskutovat, svoje názory obhajovat před ostatními a testovat pravdivost a relevanci těch jejich. Tradiční média, která se rozhodnou těmto trendům podřizovat a nabízet jednostranný obsah, k omezení veřejné debaty a polarizaci společnosti ještě víc přispívají.
Tahle média nejsou pro mladý
Je to ale volba krátkodobého cíle před dlouhodobým, ještě k tomu za vysokou cenu. Je to cesta, jak se udržet nad vodou, ale ne jak se rozvinout. Je to pro zajištění starší části redakcí, ale neudržitelné pro předání mladším. Ve srovnání s rychlými výnosy úspěšných influencerů se zdá rozvojová práce pro vyšší cíle naivní až směšná. Kdo by sázel na příští generace a zachování společensky důležité instituce žurnalistiky, když chce doplatit hypotéku a těch pár let vlivu, které touhle cestou ještě zbývají, si pořádně užít. Po nás potopa.
Jenže média, jak se ukazuje na těch, která řídí lidé s vizí, to mohou zvládnout. Když budou přicházet s novými formáty, půjdou aktivně a tematicky různorodě naproti těm, na které se hodně zapomíná, tedy starším teenagerům. Právě z nich roste nová generace platící veřejnosti. Se strategií, jak je oslovovat, může pomoct nejmladší novinářská generace. I tu je nejvyšší čas smysluplně zapojit. Než vyrazí do jiných profesí, jež naplní její potřebu užitečnosti.
A že to budou trochu jiná média, než jsme zvyklí? Taková, kde se mísí žánry, někde rozsah zkracuje, jinde, u – pro nás často nepochopitelně – populárních formátů zase prodlužuje? To přežijeme, navíc na příkladu rádia a jeho vzkříšení podcasty lze demonstrovat, že žádný mediatyp nemusí být za zenitem napořád. I to, že starší a novější formáty můžou klidně žít vedle sebe. Potenciální nedůležitost větší části novinařiny pro veřejnost a neschopnost předat část odpovědnosti mladší generaci je pro budoucí mediální vývoj mnohem větší hrozba než to, že zpravodajství bude „psát“ AI.
