Komentář: Jaká bude nálada společnosti? Do krize nejdeme v dobré kondici

Je myslím užitečné pokusit se získat představu o tom, co se může v naší společnosti – s ohledem na současný překotný vývoj – dít v delším výhledu. Věřím, že přemýšlení o budoucnosti může pomoci zmírnit případné rozčarování, povzbudit diskuzi a zdůraznit, že příležitostí pomáhat bude hodně třeba i za rok.

Je jasné, že další vývoj se může vydat nejrůznějšími cestami, takže to, co předkládám, je řekněme „střední scénář“. Předpokládá, že ruská agrese se nepřelije za hranice Ukrajiny, státy NATO se nezapojí do bojů přímou vojenskou intervencí, ruská armáda se soustředí spíše na silný úder než na snahu postupně obsadit celou Ukrajinu, nedojde k útokům na našem území a jiné státy nezneužijí nepřehledné situace na východě Evropy k rozpoutání dalších konfliktů.

Pokud by se vývoj zhruba držel těchto kolejí, troufal bych si tvrdit několik věcí.

Zaprvé: momentálně jsme ve fázi šoku. Každý na něj reagujeme jinak – někdo cítí smutek, někdo vztek nebo bezmoc. A taky frustraci z toho, že nevíme, co bychom mohli dělat. Zemí se valí a ještě bude valit vlna solidarity, ze zmatku se rychle profilují možnosti: jak a kam poslat peníze, co nakoupit a kam to donést, kam jít na demonstraci. Je to velmi důležitá, byť samozřejmě dočasná fáze. Všechna naše pozornost bude ještě chvíli zaměřena na to, co se právě děje. A události poběží rychleji, než na ně budeme umět reagovat.

Zadruhé: V nejbližších zhruba dvou týdnech má mezinárodní společenství z hlediska podpory veřejnosti hodně volné ruce. Tohle okno, v němž je možné podnikat téměř jakékoli kroky, se ale poměrně rychle zavře. Poté už je jen málo pravděpodobné, že by došlo k zásadnějším odchylkám od vytyčeného směru. Pozice naší vlády je zajímavá tím, že česká veřejnost z různých důvodů patří spíše k těm, které jsou v tuto chvíli výrazněji nakloněny rázným sankcím. Nemusíme patřit k hlavním tahounům – tato role připadne Pobaltí a Polsku –, ale i nebývale jednotné vyjádření vůle parlamentu nasvědčuje tomu, že politická scéna s vládou v čele vnímá aktuální tlak veřejnosti na relativně rázná opatření vůči Rusku.

Narativ je nastaven tak, že nejráznější myslitelnou sankcí je odpojení Ruska od systému SWIFT. Tím je určen jistý mezní bod, za nějž další návrhy sankcí nejspíš nepůjdou, ale před ním je místa poměrně dost. Naše vláda má tedy zhruba dva týdny na to, aby nastavila také svůj vnitropolitický směr: Kolik prostředků budeme chtít uvolnit? Jak se postavíme k uprchlíkům? Vezmeme si ukrajinské téma za své i pro blížící se předsednictví EU?

Zatřetí: Po pár týdnech začneme cítit, že situace zamrzá, že se příliš nedaří rychle najít rozhodné řešení. Postupně pominou silné emoce, které nás hnaly k rozsáhlé pomoci a hledání řešení. Naše pozornost začne nutně opadávat: musíme žít vlastní životy, v nichž máme každý řadu vlastních starostí. Stát bude čelit mnoha dalším problémům, k jejichž řešení se bude muset vrátit.

Situace také přestane být tak přehledná, jako se jeví dnes. Pořád budou panovat (spíše teoretické) obavy z vypuknutí velkého konfliktu a bude zaznívat, že sankce nejsou dostatečné. Z druhé strany bude vzrůstat (spíše praktická) obava z růstu cen energií a všeho ostatního.

Najednou už nepůjde o jednorozměrnou bezpečnostní hrozbu, ale čím dál více o problém vícerozměrný, složitý a také jeden z několika. Budeme směřovat k novému normálu. Část z nás se bude strachovat, aby měla čím topit, jiná bude cítit hořkost, že jsme pro vyřešení konfliktu udělali málo nebo nic.

Začtvrté: V podobné době začnou sílit aktivity, které pro nedostatek lepších pojmů můžeme široce označit za dezinformační. A nepředstavujme si nějaký mocný kremelský stroj, který se bude snažit veřejnost přesvědčit, že Putin je hodný hoch. I když i takové věci asi uslyšíme, budou poutat naši pozornost, vyvolávat emoce a zároveň (a hlavně) se budou snažit posouvat hranice představ té části společnosti, která se přiklání k tomu, že „pravda je někde uprostřed“.

Bohužel je tu ale také podhoubí „dobrovolníků“, kteří takříkajíc pojedou sami za sebe. Ti, kteří se úplně neodkopali v minulých dnech, se poučí a zvolí jinou strategii než přímou podporu Ruska (ke studiu doporučuji třeba změnu narativu hnutí Chcípl PES). Dokonce se o Rusku možná vůbec nebudou zmiňovat. Vsadí ale na individualistickou stránku české společnosti, budou se zaklínat svobodou slova a stavět se do role utlačovaných disidentů.

Důležitá bude v těchto sděleních hlavně relativizace našeho postoje, poukazování na nemohoucnost EU a NATO, zdůrazňování excesů a hrozby rostoucích cen. Na všem bude něco pravdy, zvlášť když komentátoři a přispěvatelé na sociálních sítích povedou univerzální intelektuální kritiku všeho. Ta nám zčásti zabrání rozlišovat mezi tím, co jen není příliš dobré, a tím, co je úplně špatné. Typicky i správné kroky námi neoblíbených politiků budeme ihned rámovat jako účelové. Třeba: Babiš teď podporuje vládu, ale dělá to jen proto, že se připravuje na prezidentskou kampaň a sbírá politické body! Nebo: Zeman se sice omluvil, ale nic jiného než jeho okamžitá rezignace není namístě.

Nicméně aby bylo naprosto jasno: diskuze se má a musí vést. Je třeba pochopit, že lidi v jistém zaměstnání a s úsporami zdražování plynu existenčně neohrožuje. Zatímco když někomu nezbývají peníze na to, aby si koupil nové kalhoty, pak situace v cizí – byť i blízké – zemi jeho pozornost příliš nepoutá. Bude to jistě příležitost pro média upravit si představu o vyváženosti. K tomu malý podotek: i v loňském roce se podíl příznivců ruského narativu počítal v české populaci na jednotky procent.

Zapáté: V horizontu měsíců přijde kritická doba. Nevstoupíme do ní v úplně dobré kondici. Máme za sebou dlouhou krizi, která vyvolala ve společnosti silnou únavu a nejistotu. Česko nemá příliš mnoho záložních ekonomických zdrojů. Konflikt na Ukrajině bude buď minulostí, nebo všedním koloritem. Dost možná tu bude hodně uprchlíků a, světe div se, zase se budou blížit volby. Ukrajina bude poničená, její obnova potrvá roky a bude potřebovat hodně zdrojů. Situace tam nebude jednoduchá kvůli korupci i tradiční oligarchizaci země. Přitom naše ochota pomáhat bude vyčerpaná. Krize přinese vzedmutí politické síly, která bude hlásat, jak cizinci obírají naše dobré lidi o práci, bude poukazovat na kriminalitu (to je v komunálních volbách silná karta) a hodně mluvit o tom, kdo je dobrý vlastenec. Spousta politiků udělá přešlapy.

Obecně je dobré a zdravé si uvědomit, že v současném překotném vývoji nakonec nejde o dny. Přímé důsledky dnešní situace budou patrné a citelné spíše roky. Doufat, že to bude jinak a že to prostě přejde, je přirozené. Ale je to klam. Peníze, solidarita, aktivita, tolerance i trpělivost se budou zcela určitě hodit i za půl roku.