Komentář: Jak získat byt, na který nemáte

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nelekejte se, snažně prosím, pojmu „participativní bydlení“. Zní příšerně. Ale může vám pomoci k bytu, na který kvůli absurdním cenám nemovitostí nemá většina národa šanci dohmátnout. Anebo jen v případě, že se na desítky let zadluží. A zlikviduje si tím psychickou kvalitu života.

V Česku je participativní bydlení nepříliš rozšířený artikl. V západních velkoměstech, která čelí bytové krizi jako větší česká sídla, je však už několik roků relativně běžný. A úspěšný.

Nově pořizované vlastnické i nájemní bydlení je v Evropě, v Česku speciálně, finančně devastující. Nejen pro mladé lidi, začínající rodiny. Ale i pro solidně vydělávající sortu obyvatelstva, která se – co já vím – po rozvodu nebo kvůli změně práce musí stěhovat.

Začíná se tudíž šířit idea participativního, komunitního nebo sousedského bydlení.

Připodobnit se dá k bydlení družstevnímu. Jsou tu ale klíčové rozdíly. Vedou k příjemnému snížení pořizovací ceny.

A k demokratickému podílu na rozhodování o čemkoliv. Bez ohledu na rozměr podlahové plochy. Což je argument, kterým majitelé stopadesátimetrových podkrovních loftů s oblibou vyhánějí z diskuze o budoucnosti domu vlastníky garsoniér.

V Česku můžeme k těmto novým aktivitám nalézt „řadu historických paralel především v družstevním bydlení a tzv. kolektivních domech“, jak potvrzuje poslední číslo Sociologického časopisu, který vydává Sociologický ústav Akademie věd ČR.

Triviálně řečeno, jde o to, že se potká (třeba prostřednictvím sociálních sítí) množina lidí, která se shodne, kde, za kolik a v jakých podmínkách hodlá a je schopná žít. A je ochotná pro to udělat. Podobně, jako když o večerech a víkendech vypomáháte se stavbou vašeho rodinného domu.

Jedná se o spolupráci na přípravě projektového záměru, získání úvěru a koupi či stavbě nemovitosti, ale také následné správě. Výstavba či rekonstrukce, ale i starost o budovu mohou probíhat svépomocí, ale pochopitelně i s pomocí profesionálů.

Zkušenosti z Hamburku, Vídně, Mnichova či Berlína ukazují, že jen při budování či opravě domu, v němž budou lidé následně žít, lze oproti standardnímu postupu (komerční developer, realitní kancelář, případný prodej bytů spekulantům či investorům ochotným ukládat do bytů jmění, a šroubovat tím ceny k oblakům) takto ušetřit až desítky procent.

Odpadá marže externího dodavatele, náklady klasického developera. Skupina lidí, která – byť i přenechá práci stavební firmě – buduje nebo opravuje dům sama pro sebe, si dává výrazně většího majzla na nákladnost projektu a na rozpočet stavby. Konkrétně v Berlíně se hovoří o snížení až o pětinu.

Sice ne tak výrazně jako při stavbě nebo rekonstrukci, ale pořád citelně se dá spořit už jen tím, že prostory, v běžných domech draze rozsekané do jednotek, jsou v participativní formě bydlení společné. Se sdílenými inženýrskými a telekomunikačními sítěmi. Tudíž výrazně levnější na postavení i využívání.

Řeč je nejen o zahradě nebo parkování. Nýbrž o společných skladech, sklepních prostorech, pískovištích, komunitních záhoncích, dětských hernách, výpomoci při venčení psů.

A v případě lidí, kteří mohou pracovat z domova, rovněž o sdílených kancelářích.

Což je násobně levnější, než pokud by si každý platil místo v oficiálním coworkingovém centru. Která jsou navíc jen ve velkých městech. Nebo si dokonce pronajímal kancelář. Všichni ušetří za nájem, internet, nábytek, elektřinu, topení.

A hlavně za neekologické dojíždění desítky nebo stovky kilometrů do zaměstnání. Které jim večer, vyčerpaným celodenní snahou o roztáčení kol výroby, potomci stižení klimatickým žalem právem omlátí o hlavy.

Tady je důležité zdůraznit, že výše uvedené odstavce představují možnost, nikoliv povinnost. Někde se lidé rozhodnou pro vybudování hřiště, jinde pro sdílené sklepy a další zase ani pro jedno.

Klíčovým slovem pro budování participativního bydlení je demokracie.

Nezbytná je potřeba osvíceného politického zastoupení. Aby mohl být projekt sousedského, komunitního bydlení úspěšný a realizovatelný, musí mu jít vstříc vláda, kraj, obec. Zapojit se jako ústřední, neziskový (!) developer. Poskytnout zdarma pozemek. Bezúročnou půjčku. Vzít na sebe vyřízení náročných formalit.

Což by soudě dle volebních hesel, v nichž se dostupným bydlením ohánějí úplně všichni, neměl být problém. Někde se už tak děje, případně vznikají plány - prostudovat si je můžete ZDE.

Nepodezříval bych politiky ze záměrné sabotáže podobných projektů. Jen se trochu bojím, že nebudou vědět, oč přesně jde. Speciálně v obcích, kde nemají městského architekta a urbanistu.

Mohou mít tendenci věc zamítnout. A to, přiznejme, z pochopitelných důvodů, o nichž hovoří i badatelé z Akademie věd. Ano, připomíná to socialistickou Akci Z.

Pro poučení se lze ovšem opět obrátit na Západ. „Existuje mnoho příkladů projektů, v nichž je veřejný aktér (úřad – pozn. autora) dokonce aktivním tvůrcem – definuje způsob výstavby a způsob zapojení obyvatel, nebo dokonce sám staví participativní obecní bydlení. Zapojení institucí však může mít také podobu nastavení podmínek – například v podobě podílu konkrétních forem bydlení v územním plánu, jako je to běžné v Německu či Rakousku. Město či stát mohou mít roli také v podobě úvěrové instituce, konzultanta nebo moderátora či facilitátora (odborníka na vedení, moderování diskuze – pozn. autora) procesu,“ píše kolektiv autorů v Sociologickém časopise.

Nejtěžší však bude, myslím, najít uskupení bytostí podobného smýšlení. Které se nerozhádá kvůli rezavé štěrbině v okapu nebo sousedovic línajícímu psu.

Jedině to zamezí debaklu, že participanti nedopadnou krutě na ústa. Třeba jako Vlastníci.