Článek
Prezident Miloš Zeman za devět let v úřadě jmenoval stovky soudců. V červnu 2017 to vyčíslil na 328, což byla asi desetina soudcovského kádru. Takže jde orientačně hádat, že dnes má dekret od Zemana každý pátý. To není málo.
Slavnostní akt provázejí krátké prezidentovy promluvy k přítomným jmenovaným, ve více nebo méně žoviálním tónu, on sám je několikrát nazval „kázáními“. Řada z nich je k dispozici v hradním internetovém archivu a jde o cennou ukázku, co, případně kdo Miloši Zemanovi leží ohledně justice na srdci. Nehledě na to, že těch proslovů už bylo opravdu dost, takže je pochopitelné, že se v nich občas opakuje.
Kupodivu i do tohoto žánru se promítá prezidentova obsese novináři jako nepřáteli. Soudce a soudkyně nabádal, aby „nepodlehli mediálním tlakům“. „Chtěl bych vás varovat před tím, abyste podlehli iluzi, že novináři vás obdivují, že ve vás vidí mediální hvězdy. Ne. Chtějí z vás vytáhnout informace pro svá často bulvární média a to není nikdy dobře. Novináři jsou cosi jako vosy, které kolem vás budou kroužit. Snažte se je zaplácnout, dát si pozor, abyste při tom nedostali žihadlo, a zachovávejte až do vynesení rozsudku mediální ticho.“ (2018)
S oblibou prezident také připomínal platy a úplatky: „Neberte úplatky, mějte plat, jaký máte, a nenaléhejte na jeho zvyšování.“ (opět 2018) „Soudci určitě nejsou přepracovaní a myslím si, že jejich platové ohodnocení není tak špatné, aby nebylo možné od nich vyžadovat vyšší pracovní výkon.“ (2019) Pokušení typu „mediální hvězda“ jednou označil za „možná ještě nebezpečnější věc“ než pokušení korupce.
Vzhledem k tomu, že tento týden Zeman šokoval omilostněním lánského lesmistra Miloše Baláka, pravomocně odsouzeného za ovlivňování veřejné zakázky v příspěvkové organizaci prezidentské kanceláře, stojí za to připomenout, jak Miloš Zeman přemítal o milostech. Bylo to v únoru 2020 a nově jmenované soudce oslovil:
„Já jsem váš kolega. Víte proč? Protože zákony České republiky dávají prezidentu republiky právo udělovat milost. Milost, to je vlastně soudní výrok. Zrovna dneska jsem jednu zamítl, i když bych byl rád, kdyby těch milostí bylo více, ale v řadě případů žádostí o milost se jedná o mnohanásobné recidivisty a tam to rozhodování je velice těžké. Já ji volím pouze v případě, když jsou nemocní, dokonce nemocní v terminálním stadiu, a když jim milost prezidenta umožní strávit alespoň několik měsíců, pokud ji ovšem mají, ve své rodině.
Jednou jedenkrát jsem udělil milost, která neodpovídala těmto kritériím. To byl známý případ člověka, který byl dvacet tři let ve vězení a jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Tehdy jsem se řídil starořímskou zásadou ‚in dubio pro reo‘ a myslím si, že je dobré, abychom uvažovali i o pochybnostech, které někdy při vynesení rozsudku máme.
Musím vám říci, že nikdy jsem neudělil milost lidem, které označujeme jako tuneláře, protože majetkové trestné delikty by měly být správně potrestány, aby nikdo jiný tyto tuneláře pokud možno nenapodobil.“
Že milost pro pana Baláka odporuje pravidlům, která si Miloš Zeman sám stanovil, už bylo vícekrát řečeno a je to svatá pravda. Ale přece jen ještě: když tváří v tvář novopečeným pilířům spravedlnosti tvrdíte, že „jednou jedinkrát“, a pak – jakmile se presumpce neviny v případu Balák změní ve vinu – si střihnete milost za ovlivnění milionové zakázky přímo v Lánské oboře, je to na pováženou. Jako by bylo trochu jedno, co kdy Zeman čerstvě jmenovaným soudcům říkal a pokoušel se jim klást na srdce.
Nejnovější milost je jasná účelovka – ale možná někde vespod souvisí i s tím, že si prezident myslí, že je „kolega soudců“ a „milost, to je vlastně soudní výrok“. Zeman to, cítíme, říkal s bodrou nadsázkou, ale bohužel, na tu není ve výkladu kompetencí tak úplně prostor. Tak jako soudcům říkal, aby si nehráli na politiky, neměl by si ani on hrát na soudce. Na druhou stranu – vzhledem k tomu, jak mohutně dokázal obrábět ústavu a své pravomoci v jiných směrech, například při jmenování ministrů, jde bohužel o relativně subtilní problém.
Leč prezident je součástí moci výkonné, ne soudní. Milost není soudní výrok, a to ani „vlastně“. Milost není další „opravný prostředek“, jak je zná justice a její pravidla. Má jít „o akt milosrdenství, a nikoliv o korigování rozhodování orgánů činných v trestním řízení“, jak pravil soudce Ústavního soudu Vladimír Sládeček. Prezident „stojí při tomto úkonu mimo (trestní) justici, není to justiční rozhodnutí“, jak řekli soudci Ústavního soudu Jaroslav Fenyk a Josef Fiala.
Archaické právo prezidentské milosti (i amnestie) pořád dává smysl. Může se přepracovat (k diskusi je třeba spolupodpis premiéra), rušit ho by bylo unáhlené. Milost zkrátka míří do velkého balíku divokých právních zkušeností, který po svém prezidentování zanechá Miloš Zeman. Pak přijde doba roztřídit, čeho všeho je prezident v úřadě také schopen. A potom to, případně, prozíravě promítnout do zákonů. Chce to čas, kontroverzní milost-účelovka není příhodná chvíle.