Článek
Nebývá úplně obvyklé, abychom jako velký den pro celou zemi slavili „zahájení demolice“ čehokoliv, že ne?
Zvlášť za přítomnosti předsedkyně Sněmovny a člena vlády.
My, veteráni „válek za prasečák“, jsme si to ale v pátek odpoledne v Letech u Písku užili. Ke svému vyvrcholení dospěl vlastně neuvěřitelně bizarní příběh celonárodní ostudy, na nějž se jednou s odstupem budeme dívat s nevěřícným výrazem: „Cože? Opravdu se to mohlo stát? Opravdu jsme to dovolili?“
Vlastně se tak na něj dívám už dnes i já, který do něj byl vtažen jako mladý reportér Respektu v roce 1994. Poprvé jsem o romských táborech v Letech a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě slyšel někdy na jaře toho roku od tehdejšího ředitele odboru pro uprchlíky ministerstva vnitra Tomáše Haišmana. Přinesl jsem to téma do Respektu, ovšem moje juniorní pozice spolu s neschopností vysvětlit, o co přesně by vlastně mělo jít, nepříliš velkou pílí ovlivněnou uvolněnou atmosférou 90.let a naprostou neuvěřitelností celé té věci způsobila, že jsme na Lety zase zapomněli.
Nezapomněli ale naštěstí jiní. V létě 1994 přišel do redakce fax z USA, který obsahoval fotokopii článku o Letech amerického historika Paula Polanského v časopise Decorah Journal, který od roku 1992 pátral v jihočeských archivech po minulosti své vlastní rodiny, až narazil na cosi zvláštního… Na dalších 28 let jsem měl o téma postaráno.
V pátek v Letech se mi to všechno vybavovalo znova. Když jsem se zdravil s ředitelkou Muzea romské kultury Janou Horváthovou, s níž a jejím tatínkem Karlem Holomkem jsem mluvil poprvé na podzim 1994 v Brně o osudu jejich rodiny za druhé světové války.
Když jsem mezi hosty uviděl německého publicistu Markuse Papeho, který v 90.letech s Polanským spolupracoval. (Pan Polanski zemřel v roce 2021.)
Když jsem gratuloval Čeňku Růžičkovi, zakladateli Výboru pro odškodnění romského holokaustu, s nímž jsme se potkávali od roku 1997 a který konečně v pátek mohl vzít do ruky krumpáč a rozmlátit pod ochranou české vlády aspoň okno jedné z hal prasečáku.
Když ministr kultury Martin Baxa z ODS vyslovoval omluvu za to, jak hrozně dlouho to celé trvalo, což je bez ironie cenné, i když si člověk nejspíš může říct, že jeho strana měla na vyřešení této české hanby, jak to sám označil, jen asi čtvrt století.
Třicetiletá rutina
Přiznávám, že i já jsem za těch skoro třicet let začal trpět jistou rutinou. Vždy, když se blížilo jmenování nějaké té nové vlády, povinně jsem při rozhovoru s novým premiérem položil tu otázku: „Hodlá vaše vláda vykoupit a zbourat prasečák v Letech?“ Odpověď jsem znal už dopředu. Zněla nějak tak ve smyslu „jsme si pochopitelně vědomi utrpení romského obyvatelstva během druhé světové války a budeme se snažit o vytvoření co nejdůstojnějšího památníku obětem tohoto strašného utrpení“. Tady jsem obvykle začal malinko klimbat, protože jsem věděl, co bude následovat: „Nicméně, takové řešení samozřejmě musí respektovat možnosti státního rozpočtu a priority této vlády, které spočívají v…“
Doplňte si, co sami chcete. Shrnout by se to dalo do věty „přestaňte mě s tím prosím vás otravovat, tohle zajímá vás a pár vašich kamarádů Z RESPEKTU, já mám za půl roku komunální/krajské/jakékoliv jiné volby“.
Lety a romský holokaust jsou příběhem českého mlčení a odvrácených očí. Nemluvili jsme o tom ve školách – aspoň my, děti ročníku 1972. Nedozvěděli jsme se o tom ani hned po revoluci, přestože tu prameny samozřejmě byly, především díky brněnskému profesoru Ctiboru Nečasovi, který první text o osudu českých Romů uveřejnil už v roce 1972. O dva roky později vyrostl na místě lágru prasečák, s nímž se už prostě objektivně nedalo nic dělat ani v nových poměrech, smiřte se s tím, respektuje možnosti státního rozpočtu a priority vlády….
Absolvoval jsem za ta léta nespočet zbytečných debat na téma „Fakt by se ty peníze nedaly utratit jinak, třeba je investovat do romských dětí a jejich vzdělávání?“. Jsem na to už malinko alergický, takže jen stručně: Pokud se za posledních třicet let opravdu všechny ty peníze nutné k vykoupení vepřína investovaly do vzdělávání romských dětí, máme tu nejlépe financované vzdělávání národnostních menšin v Evropě. Ale protože ve skutečnosti nemáme, bude tenhle argument jen chabě maskovaná kamufláž neochoty udělat nepopulární rozhodnutí.
A dál: Ano, pieta je obvykle drahá, protože se její smysl opravdu těžko exaktně měří.
Ano, vlastně je úplně jedno, kolik taková očistná operace stojí, protože tak jen platíte často velmi staré dluhy i s úroky.
Ne, vepřín nebouráme „kvůli Romům“ a nezkoušejte na mě už nikdy tu hloupou otázku, „kolik z nich to vlastně zajímá“. Protože to má zajímat především nás, bílou většinu a naše děti.
A dobře, pokud máte pocit, že v Česku najdete spoustu podobných míst, která by si zasloužila stejnou pozornost jako Lety, což se vám ale stejně nepodaří, dejte se do boje, hodně štěstí.
Páteční lehce povznesená nálada v areálu už dávno opuštěného prasečáku na jihu Čech by samozřejmě nahrávala dojmu, že jsme my, kdo po téhle chvíli toužili desítky let, konečně slavně zvítězili, protože se nám podařilo na svou stranu překlopit veřejné mínění. Češi to konečně po letech našeho nelehkého snažení pochopili.
Tak ne, v těchto iluzích žít nemůžeme a pokud potřebujete důkaz, podívejte se do Poděbrad na příběh tamního populárního starosty Červinky.
Jeho výrok o potřebě „střílet Romy“ sice ledaskoho rozhořčil, včetně jeho stranických nadřízených ze STAN, zároveň mu ale skoro jistě neuškodí v zářijových volbách na jeho nové kandidátce „Nezávislí kandidáti Poděbrady“.
A je tak nějak symbolické, že podobně neuvěřitelná slova fakticky zařídila, že jsme se v pátek v Letech mohli sejít a slavit. Čímž se konečně dostáváme k titulku a pointě tohoto textu.
Babišova otočka
Když už tu postupně vypočítávám všechny, kteří se o „kauzu Lety“ zasloužili (nebo aspoň některé, zbytku se velmi omlouvám), nemůžu samozřejmě vynechat členy Sobotkovy vlády, ministra kultury Daniela Hermana (KDU-ČSL) či ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera (ČSSD). A taky tehdejšího ministra financí Andreje Babiše.
Protože teď už si snad můžeme říct, že mimořádnou, možná dokonce zcela zásadní zásluhu na odstranění prasečáku má Andrej Babiš. Smiřte se s tím, je to tak.
Samozřejmě, že Babiše nikdy žádný prasečák nezajímal – pokud nešlo o úvahu, jaké minimální množství vepře je možné narvat do vepřového salámu, aby to ještě bylo možné nazvat vepřovým salámem. Svou roli ale sehrál mistrovsky a abych tak řekl, zcela v duchu této celé frašky.
V létě roku 2016, krátce před krajskými volbami, se předseda ANO vypravil do vyloučených lokalit ve Varnsdorfu na severu Čech, kde pronesl tuto nezapomenutelnou sekvenci slov, zachycenou fotografem serveru Aktuálně.cz Ludvíkem Hradilkem: „Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píšou v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam.“
Supercynik Babiš pochopitelně přesně věděl, kam a na koho míří. Jen v tu chvíli trochu nezkrotil svou spontaneitu kombinovanou se zásadními mezerami ve vzdělání. Tenhle výrok by ve spoustě zemí světa docela spolehlivě ukončil kariéru jakékoliv politika, jenže Babiš se z něj dokázal vykroutit. Na důrazné doporučení svých poradců vzal do auta disidentku Jiřinu Šiklovou a odjel do Letů zjistit, o čem to vlastně mluvil. A hlavně slíbil, že na výkup prasečáku sežene peníze. A kupodivu to dodržel.
O likvidaci vepřína rozhodla Sobotkova vláda v srpnu 2017. Andrej Babiš v pátek do Letů nedorazil.
