Článek
Konečně. První reakce na ohlášené jmenování nového pražského arcibiskupa Jana Graubnera měly spíše úlevné souvislosti. Většina lidí – řadu katolických věřících nevyjímaje – kvituje hlavně to, že odchází Dominik Duka, jehož veřejné vystupování začalo být v posledních letech velké části společnosti, ale i mnoha místním katolíkům a Vatikánu na obtíž.
Dukův „identitárně“ a poměrně jasně politicky laděný konzervatismus, rezonující v extrémnějších vrstvách společnosti odmítáním všeho cizího od migrantů po feministické proudy moderního ženství, vyvolával na veřejnosti zlou krev, jakkoliv zároveň právě tím Duka také přitahoval na svou církev pozornost (zda to byla strategie, nebo skutečné přesvědčení, nechť posoudí církev sama). Dosazení nového českého primase v jistém smyslu ukončilo toto období průtahů a je – zaplať Pánbůh – pryč.
Tím ale pozitivní náboj jmenování nového pražského arcibiskupa končí. Ne snad pro samotnou postavu Jana Graubnera, který byl třicet let olomouckým arcibiskupem a metropolitou moravským a pro církev i společnost, zejména v časech porevolučních, udělal mnoho dobrého, za což také od prezidenta Klause dostal vyznamenaní. Nejde ani o kontroverze, kterým se Graubner nevyhnul, zejména když byl obviněn z přikrývání významného případu zneužívání ministrantů knězem Františkem Mertou a později se v daleko rozsáhlejším případu papeže Benedikta XVI. postavil za bývalou hlavu církve. Graubnerovo jmenování je všeobecně pozdní: je to přechodný krok na získání času pro výběr někoho, kdo v úřadu vydrží a bude moci působit déle, nikoli plnohodnotná volba.
To, že Jan Graubner musí podle kanonických pravidel už příští rok požádat o odchod do důchodu, je „technikálie“. I jinde v církevních strukturách se děje to, že lidé přesluhují a slouží dál, protože mají sílu a jasnou mysl. V Česku jde ale o potvrzení jednoho nemilého dlouhodobějšího trendu, který je třeba změnit, jen nikdo neví jak, přesněji nemá odvahu udělat ten důležitý krok.
Jan Graubner, stejně jako Dominik Duka, patří k biskupům, kteří se ujímali řídící moci v české katolické církvi po roce 1989 (patří sem i zesnulý Dukův předchůdce, kardinál Miloslav Vlk, i když byl o jedenáct let starší), kdy se církev zbavovala kolaborantské větve Pacem in terris a zároveň se pokoušela naplnit duchovní očekávání porevolučního nadšení. To druhé moc nevyšlo, a je otázka, zda se o to lidé jako Jan Graubner nebo Dominik Duka a další snažili dostatečně.
Konec konců Dukův příklon k politice či k politicky mocným byl právě pokusem napravit porevoluční úprk české společnosti od církve – když to nešlo zezdola, mělo to jít seshora: vrátit církvi roli pilíře národního sebevědomí, vedle prezidenta primas český, symbolické spojení i dělba práce – stát se stará o blahobyt tělesný, církev o ten duševní. Dukova korporativistická vize se v podstatě rámcově iluzivně naplnila, katolické církvi to však ve společnosti přineslo spíše kritiku a odmítání.
Je na čase, aby se vedení církve chopil někdo z mladší generace, kdo by svou otevřeností vrátil důvěru Čechů v duchovní službu a její moderní smysl. Jenže, jak se ukazuje i na výběru Jana Graubnera, který se sám stal arcibiskupem olomouckým ve svých čtyřiačtyřiceti letech, jaksi nejsou lidi. Anebo chybí odvaha sáhnout po mladších, typu plzeňského biskupa Tomáše Holuba, kteří se na kněžskou službu dali až po roce 1989 a rostli v ní ve svobodné společnosti.
Možná je ale situace ještě složitější, protože podle důvěryhodných zdrojů z katolické církve dva kandidáti nabídku na pražský arcibiskupský stolec odmítli, i když jeden podle všeho ze zdravotních důvodů. Nechce-li se mladším kněžím přebírat odpovědnost v širším měřítku, je něco podivného v církevní atmosféře.
Jmenování Jana Graubnera lze číst jako přiznání personální krize v české katolické církvi, která podobně jako v roce 1989 potřebuje duchovní obrodu. Hlavním cílem budoucího, doufejme, že konečně generačně odlišného, vedení přitom nebude dát dohromady věci církevní, jakkoliv i to je z arcibiskupského pohledu důležité, nýbrž přesvědčit společnost o potřebě církve a institucionalizované víry v pozdně moderním světě.
Vždyť katolická církev začala být v Česku chápána dokonce v rozporu s papežským církevním srdcem ve Vatikánu, a to dokonce v tom nejhorším smyslu, tedy jako mocenský vehikl, nikoli jako společenství duchovní lásky a pomoci bližním.
Dosazení Jana Graubnera do čela české katolické církve, který je podobně jako Duka konzervativní duchovní, nechce však vyvolávat mediální kontroverze a ve veřejném vystupování je spíše diplomatický, přinese jisté uklidnění a dostatek času pro hledání nového lídra. Pokud novému arcibiskupovi, kterého nedávno covidová vlna přivedla na hranici smrti, vydrží zdraví, je v udržovací fázi vcelku dobrá šance, že právě Graubner jako moderátor pomůže k nalezení kýženého nového jména. Jinak se jeho jmenování bude jevit jako bezradnost nebo špatný vtip.
