Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
Učitel je taky jen člověk, dalo by se říct. Nepochybně je mezi zhruba 150 tisíci českých učitelů zastoupena široká škála osobnostních typů s nejrůznějšími názory a postoji, reprezentativní pro celou českou dospělou populaci. Jen proporce zastoupení bude pravděpodobně trochu odlišná.
Tento fakt se vztahuje i na problematiku dezinformací, respektive náchylnost učitelů k tomu dezinformacím věřit, případně jejich „kognitivní zranitelnost“ v prostředí informačního zahlcení a ztráty pevných opěrných bodů v probíhajícím informačním chaosu přenášet na žáky a studenty. V době agresivní války proti Ukrajině, která probíhá v podobě dezinformační kampaně také v digitálním prostoru, je toto téma navýsost aktuální. A případ učitelky, která svým žákům na základní škole poskytla propagandistické exposé ve stylu kremelské mluvčí a o které přinesly reportáž Seznam Zprávy, nebude úplně ojedinělý.
Médii před pár dny proběhl podobný příběh gymnaziálního učitele dějepisu. Řada jiných příběhů zůstane nepopsaná, protože na ně prostě nikdo neupozorní. Podíl učitelů, kteří v současnosti vnímají válku na Ukrajině podle not z Kremlu, není jasný. Dá se nicméně odvozovat od relativně nedávného výzkumu, který v učitelské obci provedli odborníci z Univerzity Palackého a v němž se ukázalo, že míra důvěry pedagogů v dezinformace může oscilovat od jednotek po menší desítky procent. V některých případech, jako je vztah k uprchlíkům, jenž byl v minulosti silně deformován právě dezinformacemi a jenž tvoří i nyní vysoký podíl dezinformačních snah v souvislosti s válkou, lze předvídat, že půjde spíše o vyšší než nižší číslo.
Dezinformace a jejich dopad jsou, jak ukázala válka i mnoha skeptikům, vážným společenským problémem. Učitelé věřící dezinformacím, natož učitelé dezinformace šířící v rámci své profese, tento problém umocňují. Jsem přesvědčen, jak se snažím ukázat níže, že učitelské poslání a zároveň faktická nemožnost opustit profesní roli i v soukromém životě významně přispívají k mému (a nejen mému) dlouhodobému přesvědčení, že pedagog by měl splňovat mnohem podstatnější předpoklady než „pouze“ obsahovou znalost předmětu, který vyučuje.
Paragraf 22b školského zákona jasně říká, že učitelka či učitel mají povinnost „vykonávat pedagogickou činnost v souladu se zásadami a cíli vzdělávání“. Výkladový aparát ministerstva školství k tomu sděluje, že zásady a cíle vzdělávání jsou obsaženy v paragrafu 2 téhož zákona a v rámcových vzdělávacích programech. V paragrafu 2 je definován cíl vést při vzdělávání k „pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost“. Je možné, že jsou učitelé, kteří nechápou, že podpora současné pozice Ruské federace v obhajobě útočné války proti Ukrajině je v přímém rozporu se zásadami demokracie, právního státu a základních lidských práv. Tito lidé nemají ve školství co dělat, protože jim chybí elementární schopnost k naplňování zákonem dané povinnosti.
Jsou tu ale i učitelé, kteří jsou toto schopni odlišit a dokonce tak činí, tedy své sympatie ke Kremlu a jeho kombinaci despotického ovládání ruské společnosti a expanzivního imperialismu v mezinárodním prostoru nepromítají do svého přímého pedagogického působení. Řada z nich ovšem využívá svého základního lidského práva na svobodné šíření vlastních postojů v digitálním prostředí.
To jim pochopitelně nikdo, dle dosavadního pojetí individuální svobody slova, nemůže upřít. Jenže naše digitální působení, a zejména vzájemné propojení a sdílení, způsobuje to, že učitel ani mimo školu nepřestává být učitelem. Nedávno se na mě jeden známý obrátil s tím, že učitelka ze školy, kam chodí jeho děti, šíří prokremelské dezinformace. Dozvěděl se to jednoduše, díky propojení na sociální síti. Učitelé, rodiče i děti jsou takto neustále „nablízku“. Učitel, který v digitálním prostoru šíří bludy, i když ve svém volném čase a mimo školu, tak stále šíří bludy i vůči žákům a rodičům. Ani ve svém volném čase nemůže odložit svou společenskou roli „do skříně“ a vytáhnout ji ráno před zvoněním.
Jeho jednání je velmi těžké považovat za konflikt s povinností, kterou má jako pedagog naplňovat, nicméně vnitřní etické maximy, kterými by se měl řídit, jsou úplně jiné než v případě drtivé většiny povolání, dokonce i těch společensky regulovaných. Učitel ve výkonu svého povolání působí celou svou osobností a jako učitel působí i v okamžiku, kdy nepracuje. Pochopitelně v dobrém i v tom špatném slova smyslu.
Zůstává otázka, co s tím. Z dlouhodobého hlediska je třeba opět a znovu apelovat na významnou změnu výběru a přípravy učitelů s ohledem na jejich osobnostní předpoklady. To se zdaleka netýká pouze dezinformací, mezi českými učiteli je prostě nemalé procento těch, kdo jsou osobnostně nezpůsobilí pracovat s dětmi a mladými lidmi v jejich prospěch. Je trestuhodné, že tato pro učitelství zcela zásadní způsobilost není kvalifikačním kritériem ani při výběru ke studiu, ani při výkonu profese. Vedle toho je ale nutné přemýšlet, jak zajistit, aby část učitelů „postižených“ dezinformacemi minimálně dodržovala zákonné povinnosti a nepůsobila v přímém rozporu se základními cíli vzdělávání.
Na stole je přitom výzva těm, kdo vzdělávací systém řídí, od ředitelů škol přes odpovědné zástupce zřizovatelů až po ministerstvo, aby dokázali jednoznačně a s odkazem na liberálně demokratickou ústavu a právní řád, stejně jako na strategické kurikulární dokumenty, které ducha české demokratické konstituce přenášejí do vzdělávání, vysvětlit informačně „zranitelnějším“ učitelům, kde je hranice, kterou s ohledem na veřejný zájem nesmí překračovat.
