Komentář: Energetické a klimatické čekání na Godota

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

18. května 2023 daly konzervativní Financial Times na titulní stranu informaci o varování Světové meteorologické organizace, že do roku 2027 dosáhneme s pravděpodobností 66 % globálního oteplení o 1,5 °C oproti preindustriální úrovni. V roce 2015 byla tato pravděpodobnost nula procent. Podle předpokladů začnou na této hranici nezvratné změny v řadě oblastí, proto bylo původní ambicí (tzv. pařížský závazek z roku 2015) tuto úroveň globálního oteplení odvrátit.

Ve stejných květnových dnech u nás absolvoval přednáškový a mediální maraton emeritní profesor Václav Smil z kanadské Alberty. Jeho základním vzkazem bylo, že Green Deal a cíl uhlíkové neutrality do roku 2035 jsou nedosažitelný nesmysl, protože jsme uhlíková civilizace a snižovat produkci oxidu uhličitého k zacílenému horizontu se nám nedaří.

Obojí je zřejmě pravda, jak ukazuje dosavadní vývoj. Ale znamená to přestat bojovat s výzkumem poznanou a daty podloženou civilizační hrozbou? Budeme tedy civilizačně rezignovat a hodíme za hlavu veškeré poznání, vzdělání a na faktech postavenou politiku humanismu, usilujícího o solidní budoucnost lidstva? V zájmu uchování spotřeby a způsobu života, na který jsme si zvykli? Zatím nejsme úspěšní a změna v našem chování se těžce prosazuje. Vzdáme to tedy?

Uštěpačné poznámky a robustní, byť selektivní statistická argumentace profesora Smila proti Green Dealu u nás padaly na úrodnou půdu jak z hlediska zájmů našich velkoenergetických hráčů v uhlí a oceli, tak z hlediska spojenectví českého furiantského euroskepticismu s uhlíkovou a uhelnou lobby. Za několik dnů svého placeného pobytu se profesor Smil změnil v uhelného lobbistu, ovšem s nečekaně silnou protijadernou rétorikou, což dalo dost zabrat české projaderné a protizelené euroskeptické obci. Recept na řešení základního českého ani evropského dilematu totiž Václav Smil nedal a zase odletěl.

Jak tedy budeme a chceme řešit akcelerující oteplování planety, které bude zásadně zhoršovat naše životní prostředí a podmínky? Dnes nemáme účinnou energetickou odpověď na akcelerující produkci oxidu uhličitého. Rezignujeme a propadneme chaosu, nebo budeme něco dělat? Co vlastně má být česká odpověď? Nadávání na Green Deal a Unii nám situaci nevyřeší.

Není tajemství, že česká energetická politika neví, jak dál, a na změně se nepracuje. Dosavadní záměry jsou prakticky v troskách. Nejen tím, jak se je pokusil předchozí prezident a jeho podnikavá lobbistická parta propojit s Ruskem a jeho jadernou paží Rosatomem. Ale i tím, že spolu s uhelnou částí naší energetiky dlouhodobě a úspěšně blokovali průnik nových energetických technologií a obnovitelných zdrojů a zejména rozvoj lokální či komunitní energetiky a osvojení úsporných technologií včetně modernizace průmyslu.

Máme v důsledku působení těchto borců nejen chaos v energetické politice, ale jsme navíc technologicky zaostalí a žijeme v neudržitelné energetice založené v komunistickém skanzenu, na potřebách těžkého průmyslu, udržení dolů, megalomanských jaderných bloků a masivních dotací exportů elektřiny.

A začíná bitva o to, zda se tento model ještě udrží alespoň pár let a budeme jej nadále dotovat ze svých daní, nebo zda se vydáme jinou cestou – a začneme promýšlet a kvalifikovaně se bavit jakou. Čas se nám velmi krátí, nejen životností zastaralých technologií, ale zejména jejich cenovou neudržitelností a prodražováním vůči těm novým. A tento vývoj zrychluje.

Nepřehlédněme, jak se obsolentní ideologie uhlí a oceli snoubí s kritikou německého odklonu od jádra po katastrofě v jaderné elektrárně Fukušima a zpochybňováním příklonu největší evropské ekonomiky k obnovitelným zdrojům a novým technologiím, a to i za cenu přechodného návratu k uhlí. A všimněme si, jak Německo pokročilo nejen v nových technologiích, ale i v moderních metodách regulace spotřeby, přenosu a monitorování vývoje. A nakonec i v exportu solárních, větrných a regulačních nástrojů. A kde jsme v tomto ohledu s naším skuhráním my?

My jsme programově projaderní. Odpovídá to našemu historickému energetickému mixu i technologickému know-how v průmyslu. Přesvědčili jsme Unii, že jádro bude obnovitelný zdroj. Je ale stále zjevnější, že asi žádnou jadernou elektrárnu už nedokážeme postavit. Dílem proto, jak se extrémně prodražují a protahují výstavby nových bloků jinde, což si my nebudeme moci dovolit ani z časových, ani z finančních důvodů. Blokují nás i soudní spory mezi možnými adepty výstavby, které se zřejmě nevyřeší ani za několik let. Nebudeme mít také dostatek vody na extrémně náročné chlazení nových bloků. Na vysušené lesy a krajinu se díváme již dnes, zejména na Vysočině a v jejím jihočeském a středočeském okolí. A klimatická změna to bude patrně zesilovat. Nemáme ostatně ani vybranou lokalitu pro úložiště jaderného odpadu.

Pravděpodobně prodloužíme životnost existujících jaderných bloků, ale v případě uhelných elektráren vesměs stávající technologie dosluhují. „Přednáškové turné“ profesora Smila sice mířilo na zajištění daňových dotací na modernizaci uhelných elektráren a ty se mohou v podmínkách zaostalosti v obnovitelných zdrojích a při nedosažitelnosti těch jaderných jevit jako základní alternativa. Ale cenový vývoj na trhu je nejspíše „vyřadí“ dříve a efektivněji jako neudržitelné. A my budeme pod tlakem nuceni hledat a improvizovat jinou cestou.

Položme si několik základních otázek po racionalitě a metodologii našeho rozhodování. Kde je ona odpovědnost vypracovat možné alternativy našeho dalšího vývoje? Kde je ono strategické místo, kompetence a odborné týmy? Na Ministerstvu průmyslu a obchodu, kde se dříve proháněli lobbisté Rosatomu? Kdo se tam prohání dnes?

Čistě v zájmu toho, neopakovat chyby, za které jsme dost zaplatili, by možná pomohlo dodržení několika jednoduchých pravidel: (I) Expertní tým musí zahrnout nejen dnešní těžké váhy naší velké energetiky z minulého století, ale také exponenty nových technologií, zdrojů a řešení, včetně výzkumu a znalců zahraničních postupů. (II) Všechny návrhy musí být vypracovány v alternativách s realistickou časovou a finanční parametrizací alternativních řešení. (III) Výsledné návrhy musí projít kritickým oponentním řešením mimo dosah českých institucí a aktérů, tedy zahraničních, ať již na unijní úrovni, nebo v OECD. (IV) Výsledky takovéto práce – a může být hotova v několika měsících – musí být veřejně k dispozici k debatě relevantních aktérů a zejména v obou komorách parlamentu.

Terminologicky je třeba překonat ještě to, co se u nás nazývá „energetickou bezpečností“. Fakticky se tím míní nejen to, že si máme vše vyrobit u nás, ale zejména, že si budeme energetiku sami daňově dotovat a ponecháme na jejích „správcích“ možnost dotovanou komoditu exportovat nebo prodávat na nadnárodních burzách. Cítíte také ve slovíčku bezpečnost ten starý duch „soupeření dvou táborů“? Evropský energetický trh je ale dnes již společný, značně otevřený a umožňuje nejen konkurenci cen a různých technologií, ale také stav, kdy si nemusíme veškerou energii paranoidně produkovat doma a už vůbec ne v megalomanských a nákladných industriálních projektech.

Bezpečnost v energetice neznamená to, co vojenská obrana, na kterou má a potřebuje monopol stát. Energie není zbraň, ale komodita. Znamená to, že se můžeme a umíme postarat v obci, v domácnosti nebo ve firmě a musíme se zajímat o všechny možnosti, a ne že budeme jen stát v úřadovnách energetických gigantů a prosit o razítka do jejich monopolních formulářů.

Demokracii, volby a parlament máme, aby nám umožnily změny, nikoli aby zastaralý model konzervovaly.

Jedním ze šokujících poznatků ruské energetické války je úroveň poklesu spotřeby v domácnostech, obcích a firmách během uplynulého roku. Úspora. Pětinový pokles je gigantický energetický zdroj, se kterým dosud žádná energetická koncepce nepracovala. Obdobné možnosti dává jen pomalu se rozbíhající taxonomie, kterou vyžadují banky po svých úvěrových klientech v kontextu Green Dealu. Leckdo si na to stěžuje, ale máme jiný nástroj mapování úspor, zavádění cirkulární ekonomiky, odpadového hospodářství atd.?

Je příznačné, že zatím nejvýraznější účinek na českou energetiku měla válka a brutální ruský nátlak. Mohli bychom si za těchto okolností pomoci dalším aktivním krokem, a to hledáním nových technologických možností ve výrobě i hospodaření s energiemi za rámec zatěžování veřejných rozpočtů megalomanskými projekty, které už nikdo není ochoten ani platit, ani prodávat za nedotované vysoké ceny takto získaných energií.

Možná je čas méně nadávat na pokusy o tlumení klimatické změny a více vyhledávat příležitosti, které takový manévr nabízí. Ve srovnání s rozsahem změn, restrukturalizací průmyslu, jeho „vyčištěním“ a modernizací, které jsme absolvovali počátkem 90. let po pádu komunismu, není dnešní manévr tolik mimořádný nebo nežádoucí svým směrem a ambicemi, právě naopak.

Zároveň ovšem platí, co vidíme třeba na zanedbané důchodové reformě: pokud nebudeme mít zpracovaný důkladný plán s alternativami a pak takový plán bude pro nedostatek odvahy jen v šuplících ministerstev, budeme propadat chaosu, periodickým krizím, politickým rvačkám a nákladným improvizacím, které si nemůžeme dovolit z nedostatku času i propadu veřejných financí. Nezačneme tedy něco dělat? Slovy filozofa: Zatím má klimatická změna víc nás, místo abychom my měli klimatickou změnu a nenechali se jen její perspektivou neurotizovat.