Článek
„Mě měli kluci rádi. Byla s nima sranda. A já jsem jim dovolovala taháky,“ říká mi s úsměvem moje babička, když vzpomíná na svou kariéru učitelky na střední elektrotechnické škole. „Když si napsali tahák, věděla jsem, že si látku museli projít a zapsat tak, aby tomu rozuměli.“
Tenhle rozhovor se mi vybaví vždy, když slyším příběhy rodičů o tom, že jejich děti podvádějí s AI při psaní domácích úkolů, nebo odpovídám na otázky učitelů, jak zabránit studentům v používání ChatGPT při psaní. Stejně jako kdysi taháky nebo kalkulačky, umělá inteligence dnes vyvolává ve školách bouřlivé reakce. Množí se rodičovské historky o jedničkách za prezentace vytvořené pomocí AI a učitelé řeší dilema - je to podvod, nebo příležitost?
V babiččině přístupu můžeme najít dobrý směr. Není klíčové, jaké nástroje studenti používají, ale jak s nimi pracují a co se při tom naučí. A dnešní AI může být buď cestou k podvádění, nebo příležitostí k efektivnějšímu učení. Záleží jen na tom, jaký prostor jí vymezíme a jaká pravidla hry nastavíme. Jenže to ve světě, kde se tradiční a zakořeněný způsob vzdělávání střetává s realitou, v níž má každý student v kapse přístup k nástrojům, které dokážou během vteřin generovat seminární práce, řešit matematické úlohy nebo analyzovat literární díla, vyžaduje zásadní změnu našich zaběhnutých přístupů k výuce i k zadávání úkolů. Nebude to jednoduché, ale zase ne nemožné. Pojďme se kouknout, jak jsme vlastně na tom a na čem potřebujeme pracovat, aby se z AI hrozby stala spíše AI příležitost: Na jaře loňského roku se výzkumníci ve spolupráci s organizací Nekrachni ptali více než 1500 žáků základních a středních škol, jak se vlastně učí a co by jim pomohlo k lepším výsledkům. Data asi nepřekvapí, ale zamrzí - sedmdesát procent výuky v našich školách stále probíhá tradiční frontální formou - tedy výklad, tabule, lavice, učebnice, zápisky. Žáci při hodinách často ztrácejí pozornost, výuka jim připadá neaktuální. A tak sahají po mobilech - ne proto, že by chtěli vyhledávat doplňující informace k probírané látce, ale prostě se potřebují zabavit. Není divu - sami žáci v průzkumu uvedli, že by nejvíce ocenili diskuzní hodiny, které je aktivně zapojují a obohacují.
Aktuální průzkum mezi žáky v celé Evropě (IPSOS a Vodafone) obrázek doplňuje. Většina žáků v ČR i Evropě používá AI aplikace v osobním životě na denní bázi. Rozdíly vidíme ve využití nástrojů jako AI chatboty ve výuce - za hranicemi ČR je jejich využití ve škole výrazně vyšší. Více zahraničních škol má také jasně stanovená pravidla pro jejich využívání. A jaké jsou hlavní obavy žáků? Zatímco zahraniční studenti se nejvíc obávají možné (vlastní!) závislosti na AI nebo toho, že jim bude chybět zpětná vazba od učitelů, čeští žáci mají největší strach z toho, že budou obviněni z podvádění.
Tyto rozdíly odhalují hlubší problém. Zatímco v zahraničí se školám daří více soustředit na rozvoj kritického myšlení a proces učení, u nás převládá důraz na ověřování správných odpovědí. České děti se více bojí trestu za použití AI než toho, že by se nenaučily samostatně myslet. To ukazuje, jak hluboko je v našem školství zakořeněn strach z chyby. Přitom právě chyby a jejich analýza jsou cestou k hlubšímu porozumění. Navíc v prostředí, kde převládá strach z „podvádění“, je těžké budovat atmosféru důvěry a podporovat v žácích skutečnou motivaci k učení.
Jak jsou na tom s AI učitelé? Téměř čtvrtina českých učitelů základních a středních zakazuje její využívání při zpracování školní i domácí práce. Polovina učitelů zatím AI nevyužívá vůbec, takže těžko mohou přemýšlet o tom, co (ne)umí a jak ji začlenit do své výuky. Podle šetření Národního pedagogického institutu pouze jedna pětina českých učitelů někdy AI aktivně použila při vyučování. Právě generativní AI by mohla být tím rozhodujícím impulzem k proměně tradiční frontální výuky, která v současném světě ztrácí svou efektivitu. Představte si běžnou hodinu: učitel stojí u tabule a vykládá o tom, jak AI vytváří nepřesné informace a jak správně zadat prompt. Za měsíc testuje, co si žáci zapamatovali. Nejenže jde o výuku odtrženou od praxe, ale informace možná zastarají dříve, než učitel stihne testy opravit. Podobně je to s tradičními domácími úkoly - vytvoř prezentaci na téma fotosyntéza. Do pár hodin máte zpět perfektně strukturované práce vygenerované umělou inteligencí. Budete rozdávat jedničky za prezentace, nad kterými se nikdo skutečně nezamyslel?
Co tedy máme děti učit?
Podle aktuální zprávy World Economic Forum ‚Future Jobs Report 2025‘ se priority na pracovním trhu dramaticky mění. Do popředí se dostávají schopnosti, které umožní fungovat v dynamickém světě plném výzev: analytické a kreativní myšlení, adaptabilita, schopnost přizpůsobit se změnám, vedení lidí, efektivní komunikace nebo empatie. A právě v rozvoji těchto dovedností může být umělá inteligence cenným spojencem - pokud ji dokážeme správně využít jako nástroj pro učení, ne jako náhradu za něj.
Jak takové inovativní využití AI ve výuce konkrétně vypadá? Představme si několik praktických příkladů.
Místo klasického výkladu můžeme se studenty analyzovat text vygenerovaný umělou inteligencí. Společně ověřujeme jeho přesnost, porovnáváme různé verze a zkoumáme, jak se obsah mění s různě zadanou instrukcí (promptem). Studenti se tak učí kriticky hodnotit informace a zároveň chápat, jak AI pracuje. Zajímavým cvičením může být využití AI k vytvoření různých perspektiv na jedno téma. Můžeme nechat AI prezentovat stejnou událost z pohledu různých účastníků. Studenti pak analyzují rozdíly, hledají předpojatosti a učí se chápat komplexnost problémů. A co třeba s AI společně vytvořit záměrně manipulativní text? Studenti pak odhalují manipulativní techniky, učí se rozpoznávat dezinformace a posilují své kritické myšlení.
V případě zadání prezentace o již zmíněné fotosyntéze můžeme úkol jednoduše rozšířit: „Zdokumentujte svůj pracovní postup. Jaké nástroje jste využili a proč? Kde jste ověřovali informace? Co vás při tvorbě překvapilo?“ A pokud zadáme práci jako skupinový projekt, rozvíjíme zároveň i dovednosti týmové spolupráce, komunikace a vzájemného hodnocení – přesně ty kompetence, které budou v budoucnu stále důležitější.
Tato proměna role učitele z pouhého předavatele informací v průvodce učením není volbou, ale nutností. Jak říká dlouholetý vizionář vzdělávání Bořivoj Brdička ve své aktuální publikaci Pedagogika nejistoty v éře AI: „Ten učitel, který nedokáže naučit víc než stroj, má být nahrazen a nahrazen bude.“ A má pravdu - technicky je to už teď možné - naklonovat si mluvícího avatara, který přednese 45 minut učiva, není žádný problém. Učitelům ale naštěstí zůstává to hodnotnější poslání: Být pro žáky a studenty tím, kdo jim pomáhá zorientovat se v záplavě informací, kriticky o nich přemýšlet, zkoušet různé cesty, někdy se zastavit, diskutovat a společně objevovat. To všechno jsou věci, které z učitele dělají nenahraditelného partnera v procesu učení. Na závěr mi dovolte odhalení - i když ho pravděpodobně tušíte. Tento článek vznikl ve spolupráci s umělou inteligencí. Byl to tvůrčí dialog: já jsem přispěla tématy, zkušenostmi a příběhy, AI mi pomáhala strukturovat myšlenky, pracovat se zdroji, nabízela mi různé formulace. Některé její návrhy jsem použila, jiné přepsala nebo vynechala. Podobalo se to spolupráci s několika kolegy najednou – jeden je expert na vyhledávání zdrojů, druhý formuluje myšlenky a třetí umí být konstruktivním kritikem.
A tak se vlastně kruh uzavírá – hodnota není v tom, jestli jsem použila AI, ale jak jsem s ní pracovala a zda mi to pomohlo k dobrému výsledku. Je to tak v pořádku? Nebo je to podvod?
