Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Velká města jsou tahouny modernizace svých zemí. A Česko v tom není výjimkou. Tahounů máme naštěstí několik. Na rozdíl například od Maďarska nebo Slovenska. U nás má ovšem strategickou pozici Praha. Když Praha netáhne, musí Brno, Plzeň, Ostrava, Liberec nebo Hradec Králové a Pardubice hodně zabírat.
Dnes právě v takové situaci jsme. Praha přestává táhnout modernizaci Česka. A je to jedním z důvodů celkové stagnace země, která si nevydělá inovacemi na svůj rozvoj, ba dokonce na prostou reprodukci svých sociálních, správních i demografických a vzdělávacích či obranných a bezpečnostních agend.
V čem stagnace Prahy spočívá a proč metropole ztrácí dynamiku, je velmi zapletená záležitost. Navenek pozorovatelné jsou nepochybně věci čitelné například v mezinárodním srovnání. Nejčerstvěji absurdně vysoké ceny bydlení, které blokují potřebnou fluiditu města a mobilitu jeho obyvatel. A také příliv mladých domácností a rodin a jejich šance se ve městě zabydlet, udržet i se startovními platy. Ale totéž lze říci i o sociálním bydlení, běžném v sousedních metropolích jako Vídeň, Berlín nebo Mnichov. Praha v tomto nezaspala, ale přímo zdegenerovala, ačkoli se o problému a jeho řešeních ví dlouho.
Stagnace pražské politiky, její nedostatečná hybnost a nekoncepčnost je patrná i v tom, jak se soustředí na dílčí investorské projekty a není schopna například rozvíjet systémové agendy života lidí ve městě. Ale ani ony jednotlivé projekty se nedaří, jak by měly.
Všimněme si agendy železničního mostu, který blokuje rozvoj moderní železniční dopravy. Ta je přitom pro kamiony zavalené hlavní město a střední Čechy významná a je důležitá svou návazností na rychle se rozvíjející železniční koridory v Evropě. Více se daří sólo projekt nové koncertní síně nebo rekonstrukce Václavského náměstí než zvládnutí provázané a komplexnější agendy ochrany města před robustním růstem teplot v centru a historickém jádru města kvůli klimatické změně. Ani Praha není schopna vstřebat elementární poznatky vědy a realizovat je ve prospěch a k ochraně svých obyvatel?
Loňský trapas vyvolaný špatně připraveným pokusem regulovat auta v části Prahy 1 je slovutný. Již rozmístěné dopravní značky magistrát „po rusku“ přelepil páskami na příkaz primátora. Mimochodem lékaře, který by měl na „přehřáté“ Pražany a centrum města myslet jako první. Můžeme pokračovat rekonstrukcí centrálních ulic jako Vodičkova, kde se vědomě „nepodařilo“ realizovat jiný povrch než historickou hrubou dlažbu, která komplikuje život cyklistům i pěším. Byla to jen hloupost, nebo ideologie či byznys? Málo účinné jsou pokusy vtlačit ochlazující zeleň do centra, nemluvě o například v New Yorku běžném zahradničení a zazelenění centra místními komunitami. Sice fungující MHD, ale vesměs bez klimatizací je v létě a v turistické sezóně prostě „propocená“, k padnutí. Osud Pražského okruhu je příslovečný, jakkoli spočívá primárně v rukou vlády.
Praha nedokázala schválit svůj nový územní Metropolitní plán, který je připravený již mnoho let, ale stále se vrtí v šuplících Institutu plánování a rozvoje. V nezvládnutelném stavu zůstávají vztahy 57 samosprávných radnic uvnitř města rozděleného do 22 správních částí. Na malérové roztříštěnosti města nikdo nehnul prstem, protože jeho rozbití do nekontrolovatelných samosprávných jednotek vlastně nakonec vyhovuje všem, kdo se na správě podílejí a živí. Jen ne samotným Pražanům.
V celé věci by nemělo uniknout, že Praha je svými zastupitelstvy výrazně prolnutá s Poslaneckou sněmovnou i vládou a ministerstvy, která osud města také ovlivňují a spotřebovávají. Jeho stagnaci a upadání musí cítit. A když odhlédneme od hloupostí, jako byl návrh na pořádání olympijských her nebo myšlenka výstavby nové vládní čtvrti, je Praha spíše předmětem finančního handlování s rozpočtovým přerozdělováním daní mimo hlavní město – ale jakékoli snahy o jeho výkonové pozdvižení a posílení modernizačních a inovačních schopností chybí.
A zopakujme si na závěr, že pokud se neobnoví modernizační a inovační tlak Prahy pro celou českou ekonomiku, nemáme šanci, aby Česko přestalo být deficitní z podstaty nerovnováhy mezi vysokými nároky státu i obyvatel, a zároveň nižší výkonností. Jsme státem vysokých nároků a neodpovídající výkonnosti. Praha v tom bohužel přestává být výjimkou.
