Článek
Policisté České republiky zahájili v pondělí protest proti nízkým platům, byrokracii a podstavu policejního sboru. Jeden z ohlášených protestních postupů: tam, kde je to možné, budou místo pokut řešit potenciální přestupky domluvou. Případně spojenou s osvětou, že policie je na tom bídně a že je v zájmu nás všech to změnit.
Institut domluvy znamená, že „hříšník“, který se něčeho v očích mužů nebo žen zákona dopustil, odejde s neformálním pokáráním, o kterém se nepíše záznam a které se neeviduje. Domluvu do přestupkového zákona výslovně vrátila novela z roku 2019, navržená poslanci všech klubů v čele se Zdeňkem Ondráčkem (KSČM). Jejím smyslem podle důvodové zprávy bylo právě snížit byrokracii, protože „nedostatek zákonného zmocnění pro užívání domluvy nepřiměřeně zatěžuje orgány projednávající přestupky“.
Což už šestým rokem neplatí. Ale o tom, že domluvu mají policisté používat i jako výraz své nespokojenosti s poměry, není v důvodové zprávě pochopitelně ani slovo.
Naopak se tam dočteme, že „výslovné zakotvení domluvy jako jednoho z možných způsobů vyřízení přestupku je žádoucí s ohledem na princip právní jistoty a předvídatelnosti práva“, s odkazem na první článek Ústavy, podle kterého je republika demokratickým právním státem.
Rozhovor k tématu, o kterém psaly jako první Seznam Zprávy :
Že se přestupky s minimální mírou takzvané společenské škodlivosti mohou urovnat domluvou, je samozřejmě správně. Stejně jako to, že se zákon nepokouší vyjmenovat všechny možné situace, kdy se domluva má nebo nemá použít.
To znamená, že paragraf domluvy je malinko gumový a že verdikt „domluva, nebo pokuta“ záleží na konkrétním policistovi v konkrétní situaci a čase. To platí vždycky. Pokaždé může sejít třeba na tom, jestli se „podezřelý“ přestupce tváří zkroušeně, anebo vzpurně. Nebo na tom, jak se příslušný příslušník vyspal a kolik hodin už je ve službě.
To všechno jsou prvky náhody, které k domluvě nutně patří, jinak bychom ji museli škrtnout a nahradit manuálem, včetně kritizovaných byrokratických postupů. Domluvě hodné toho slova musí předcházet srozumění „jsme přece lidi, není-liž pravda“, a to je na ní sympatické.
Ano, k tomu, aby váš čin byl vyřešen domluvou, a ne pokutou, potřebujete i kousek štěstí.
Může se například stát, že se tváří v tvář uniformě ocitnete 4. listopadu, což je den, kdy se policisté rozhodli pokuty nedávat. Anebo dejme tomu 4. prosince, kdy – teoreticky – naopak budou pokuty sázet jednu za druhou, protože nadřízení jim připomenou, že je potřeba splnit jejich letošní plán. To první i to druhé je sice také otázkou vašeho štěstí nebo smůly – ale ty už nevycházejí z konkrétní situace, ale z paušálního „pokynu shora“. Ať jde o otevřený pokyn ve jménu protestu, nebo neveřejný pokyn policejních šéfů.
To mi z pohledu občanů, kteří koneckonců i kvůli policii platí daně, už nepřipadá úplně fér hra. Právní stát by měl i v takových detailech, jako jsou domluva a pokuta, fungovat pokud možno stejně, bez ohledu na datum v kalendáři.
A ne že, až protest skončí, někdo silniční kontrole zvesela nadhodí „tak co, domluva to spraví, ne?“, načež policista řidiče zpraží „je mi líto, už máme doprotestováno“, a vypisuje bloček.
Protest „nedáváme pokuty“ je nejspíš zcela legální. Nespokojení policisté si ho jistě dobře promysleli a organizátoři akce zdůrazňují, že na bezpečnost nebude mít vliv.
Až na to, že těch, kdo jednou za totéž mohou dostat domluvu a jindy pokutu, se nikdo neptal. Jsou tu postavou ve hře někoho jiného.
Zasloužili by si policisté lepší podmínky? Ano. Bojovat za ně tím, že budou od tehdy do tehdy jednat jinak než jindy, je ale na hraně.
