Článek
Článek si můžete také poslechnout v audioverzi v podání Miloše Čermáka.
Desítky milionů utracených za boj s dezinformacemi budou vyhozené peníze. Vláda by tenhle boj měla vzdát. I když „vzdát“ možná není správné slovo. Vláda by se do tohoto boje vůbec neměla pouštět. Jednoduše proto, že jí to nepřísluší.
Dezinformace či českým slovem lež odhaluje slabé místo demokracie. Skoro se chce říct systémovou chybu. Protože když se lžím začnete bránit, ničíte zároveň i samotnou demokracii. Řečeno Hrabalovými slovy, to jsou přesně ty „skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“.
Paradox tkví v tom, že demokracii nemůžete ubránit jen její vlastní silou. Selhává dokonce i srovnání s chemoterapií, která podobně jako boj s dezinformacemi hraje vabank. Rakovinu zabije, ale tělo přežije jen někdy. Když v demokracii omezíte výrazně svobodu slova, umírá vždy a okamžitě.
Vím, že až potud opakuju teze, které nejsou nové ani objevné. Stejně jako jediný recept: tím je spoléhat na to, že lidé jsou v principu dobří, ne zlí. Že dobro v našem světě vždycky zvítězí nad zlem, byť někdy v běhu na dlouhou trať, a že si tedy i demokracie poradí s dezinformacemi.
Jenže my teď řešíme akutní a aktuální problém, kde nemáme k dispozici desetiletí ani staletí, nemluvě o věčnosti. Nejde ani o roky, ale o měsíce, možná týdny. Bráníme se agresivnímu režimu, který ukázal, že je schopný všeho a neštítí se ničeho. Potřebujeme ho porazit, nebo aspoň vrátit do jeho „mezí“, jak se říká, a v případě Ruska je to ostatně zcela přesné.
Ta důležitá otázka zní: jak to udělat a neporušit přitom podstatu látky, tedy naši demokracii? Protože to je ta základní hodnota, kterou máme. To je naše obrovská konkurenční výhoda, ale také slabost. Co s tím?
Jedna možnost je začít rozhodovat, které lži jsou úmyslné a které neúmyslné, a protože to fakticky nelze, trestat následně hlavně ty, které jsou nepohodlné. Vypínat „nepřátelské“ weby, protože šíří dezinformace, jakkoli nemáme definici toho, co dezinformace je. A naopak podporovat „přátelská“ média a neziskové organizace, protože jsou takzvaně na naší straně. Domnívám se, že to je nemožné právě bez destrukce víry v demokracii.
Škody budou mnohonásobně vyšší než 150 milionů korun, které na tuto věc vláda plánuje utratit.
No a pak je tu druhá možnost. Pokud se stát domnívá, že situace je vážná a že ve hře je hodně, může prostě zavést cenzuru. Ne obecnou a vágní, ale naopak velmi přesně definovanou pro dnešní situaci. Zkrátka vymezit to, o čem média nesmí psát, protože to podkopává naše šance porazit Rusko.
Nevěřil bych tomu, že to někdy napíšu. Vyrostl jsem v normalizačním Československu a nejlepší léta prožil v době, kdy vznikala svobodná společnost. Jsem fundamentalistou svobody slova, vždycky jsem tvrdil, že evropské zákony kriminalizující „nenávistný projev“ jsou nedemokratické a špatné. Mým vzorem byl americký model absolutní svobody projevu.
Ne, nechci cenzuru. Ale myslím si, že by udělala menší škodu než boj s dezinformacemi.
Žijeme v bezprecedentní době. Souhlasím s tím, co mi loni řekl v podcastu slovenský novinář Tomáš Bella, totiž že konflikt Ruska a Ukrajiny je tím nejvíc černobílým konfliktem, který jsme od konce komunismu zažili. Bez ohledu na to, co víme o historickém kontextu a jaké máme osobní vazby k oběma zemím, je zřejmé, že Rusko se svou invazí přihlásilo ke „straně zla“ a že Ukrajina vede spravedlivý boj o svou existenci.
Jsme i my ve válce? Já bych to tak neřekl ani nenapsal. Ale většinový konsenzus českých politiků a médií je, že ano. Že jsme jako Západ ve válce s Ruskem a že zárukou přežití je tuto válku vyhrát.
Logice tohoto tvrzení rozumím. A uvědomuju si, že válka je něco mimořádného a nestandardního. Válka je něco, co je v přímém rozporu s demokracií. A začíná to i na té základní, velmi osobní rovině. Když začne válka a stát vyhlásí mobilizaci, není důležité, co si o válce myslíte. Musíte v ní bojovat.
Když je válka, demokracie přechází do režimu „stand by“. Funguje ve zvláštním, nouzovém provedení. Vláda nemá co bojovat s dezinformacemi. Jestli si vláda myslí, že jsme ve válce, má říct: demokracie tady začíná a tady končí. Tím místem, kde končí, je podpora nepřítele, v našem dnešním kontextu Ruska. Tečka.
Paradoxně je právě tohle, totiž válečná cenzura, způsob, jak ochránit demokracii. Protože ji tím neušpiníme. Ušpiní se tím vláda, ušpiníme se tím my novináři. Přesně tohle prožívaly i velké demokracie v dobách války v minulosti. A jak historie dokazuje, neznamená to, že pravda zůstane umlčena. Jestli je pravda něco jiného, než tvrdí vláda nebo média, vyjde to najevo. A ponese za to odpovědnost právě pouze tato vláda, nikoli demokracie jako systém.
Miluju svobodu slova, považuji ji za nejvyšší hodnotu, kterou jako lidé máme. Kromě lásky neznám nic silnějšího, za co by stálo žít nebo i zemřít. A právě proto si myslím, že jestliže žijeme ve výjimečných časech a vláda má pocit, že je třeba bojovat proti lžím, musí projevit odvahu.
Nemůže svou odpovědnost maskovat za plané fráze, jako jsou výchova mediální gramotnosti, podpora demokratických médií či akcent na občanskou společnost. Nic z toho reálně nepomůže, ale ohrozí to důvěru v demokracii. Tedy to základní, na čem už víc než třicet let budujeme nový stát.
Demokracie není věc na hraní, kterou vláda může „štelovat“ tak, jak potřebuje. Je jediný způsob, jak ochránit demokracii, a ten spočívá v tom, že vláda bude dostatečně odvážná, aby řekla: o tomhle budete dočasně mlčet. Než to odvoláme nebo než v dalších volbách bude zvolena jiná vláda, která bude mít jiné plány. Právě proto je důležité demokracii chránit.
To je právo i povinnost vlády. Naší povinností je ji za to kritizovat, pokud se nám to nelíbí. Naším právem je její nařízení obcházet, bojovat za „svou“ pravdu a nést za to odpovědnost. Kde je skutečná pravda, ukáže v delším horizontu historie.
