Článek
V Česku vzrostl za poslední čtyři roky podíl dětí mezi 11 a 15 lety, které mohou být závislé na sociálních sítích. Zatímco v roce 2018 problémově čas na sítích trávilo pět procent dětí, loni osm procent. Častěji jsou to dívky než chlapci. Ukázala to v úterý zveřejněná česká část mezinárodní studie o zdraví a životním stylu školáků a školaček HBSC 2022 (Health Behaviour in School-aged Children).
Nárůst o tři procentní body? To přece nic není, namítnete možná. Převedeno do konkrétních čísel už to tak bezvýznamně nevypadá.
Podle posledního sčítání lidu žilo v Česku 553 900 dětí ve věku mezi 10 až 14 roky. Osm procent je 44 300 dětí. Během čtyř let stoupl počet dětí s těmito potížemi o 16,5 tisíce. Neboli o 60 procent. Trend ohrožení návykem na sociální sítě z tohoto úhlu vypadá dost děsivě.
Ondřej Sklenář, adiktolog a ředitel obecně prospěšné organizace Magdaléna, která léčí lidi ze závislostí, v Českém rozhlase před časem uvedl, že jde o závislost srovnatelnou s jakoukoliv jinou.
Na dotaz, zda jsou sociální sítě návykovou látkou, odvětil: „Rozhodně, rozhodně obrovskou. Nevidím moc velký rozdíl mezi sociálními sítěmi, alkoholem či drogami, protože když se potom podívám na projevy u každého jednotlivce, jsou vlastně totožné. A co je důležité říct, nejen sociální sítě, ale i on-line hry. Aplikace jsou vyvíjeny s tím, abychom na nich trávili ideálně veškerý možný čas.“
Sklenář varuje, že za velkými projekty, sociálními sítěmi, jsou kohorty IT specialistů, marketérů, psychologů. Proti nim stojí dítě. „Tak si představte, jaké vlastně čelíte přesile lidí, kteří jsou specialisté na on-line prostor, na digitální technologie, kteří je vytvářejí s tím, abyste na nich trávili veškerý čas. My, jako dospělí, to někdy zvládáme líp, někdy hůř. Děti, ty se tomu brání velmi těžko.“
Vládní Zpráva o digitálních závislostech v České republice za rok 2022 mluví o tom, že „sociální sítě užívá rizikově, to je čtyři a více hodin denně, 25 až 30 procent žáků základních škol a 45 až 50 procent studentů středních škol.“
O víkendech je čas strávený na sítích ještě delší.
V rychlosti projděme škodlivé důsledky, často jsou už docela známé.
Vládní zpráva zmiňuje například tyto: „Narušení denního rytmu, zanedbávání osobní hygieny, jídla, spánku, únava, bolesti hlavy, očí, zad nebo jiných částí pohybového aparátu a zhoršená orientace v čase.“
Mezi dlouhodobé dopady prý patří pokles fyzické aktivity, obezita, omezení sociálních kontaktů mimo on-line prostředí. Ztráta přátel. Konflikty v osobních vztazích. Zanedbávání jiných aktivit ve volném čase. Nesoustředěnost a problémy ve škole.
„Děti a dospívající v riziku digitálních závislostí dva- až šestkrát častěji než jejich vrstevníci uvádějí zanedbávání jiných mimoškolních aktivit, problémy se spánkem nebo jídlem, problémy ve škole (například horší prospěch) a dopady na čas trávený s kamarády a rodinou. U dospívajících klientů se současně objevuje spojitost s úzkostnými poruchami, ADHD, depresí, sebevražednými myšlenkami, ale i s agresivitou a konzumací alkoholu.“
Děti, které nevydrží číst
Dovolím si osobní vsuvku. Před pár dny jsem byl na třídních schůzkách. Pedagožka, o jejíž kompetenci naprosto nepochybuji, na nás apelovala, abychom se snažili naše prvňáky a třeťáky vést k četbě knížek, dokud to jde. Jakmile je pohltí sítě, je to prý v mnoha případech na několik dalších let prakticky nemožné. Roztříští jejich pozornost, připraví děti o schopnost setrvat u jedné činnosti déle než pár minut.
Tato roztěkanost a nezpůsobilost vnímat souvislý prozaický text je pro mě – který jsem v dětství a pubertě polykal knížky jako svatební koláčky – jedním z nejsmutnějších vedlejších efektů sítí. Modlím se, abych se pletl, ale úplně nevěřím, že humorné půlminutové video na instagramu dokáže stimulovat pravou mozkovou hemisféru stejně jako mnohahodinový ponor do Dvaceti tisíc mil pod mořem.
Což je problém. Pravá hemisféra odpovídá nejen za prožívání emocí, je i sídlem kvalit, jakými jsou tvořivost, rytmus a nadání pro hudbu. Pomáhá přemýšlet v souvislostech.
Plodí velké myšlenky, vynálezy a objevy. Vytvořila prý veškerá umělecká díla a památky lidstva. Bydlí tam fantazie.
Mohlo by vás zajímat:
V branži se téhle nové formě nesoustředěnosti říká FOMO (Fear Of Missing Out), což je pocit strachu, že nám něco uniká ve chvíli, kdy nejsme on-line.
„Kvůli digitálním technologiím se syndrom FOMO stává stále běžnějším jevem. Účinným způsobem, jak zabránit syndromu, je omezení času stráveného na sociálních sítích. Nicméně, ať už je řeč o sociálních sítích, či počítačových hrách, za používáním digitálních technologií kvůli zábavě stojí důvody, které jsou shodné i u jiných návykových látek – potřeba uvolnění, relaxace nebo odpočinku,“ konstatuje Ladislav Dékány, adiktolog a odborný garant Národní linky pro odvykání 800 350 000.
Změna vzhledu, změna sebepojetí
Než si řekneme, co s tím, připomeňme, proč speciálně u dětí ve věku mezi 11 a 15 lety mohou být sociální sítě potenciálně nebezpečnější než u dospělých.
„Časná neboli raná adolescence je často označovaná též jako pubescence (11-15 let). Projevují se první změny, přičemž tělesné dospívání se stává nejvíce viditelným. Nastává pohlavní dozrávání, puberta. Změna zevnějšku se stává hlavním podnětem ke změně chování vůči okolí a sebepojetí,“ píše například Helena Pavelek ve své práci Závislost dětí na sociálních sítích a její prevence.
Dochází podle ní ke změně myšlení, kdy je dospívající schopen abstraktně uvažovat. S dospíváním je spojen i emoční vývoj a prožívání emocí.
„Výkyvy emocí bývají u dospívajících velmi časté a můžou ovlivňovat jeho rodinné či přátelské vztahy. Pubescent se začíná osamostatňovat z vázanosti na rodiče, značný význam pro něho mají jeho vrstevníci, s nimiž se snaží ztotožnit. Dospívající se v časné adolescenci začínají zajímat o sociální sítě ve snaze udržet kontakt se svými přáteli. U takových dětí se následně může objevit i touha stát se například slavným youtuberem či tiktokerem. Důvodem bývá emocionální vývoj a hledaní ‚svého já‘, kdy jedinec obdivuje známé osobnosti na těchto platformách a přeje si být jako on/ona,“ připomíná Pavelek.
Globálně nejnavštěvovanější sítě. Mezi mladými Čechy ovšem jednoznačně vede TikTok, následuje Instagram a YouTube. Facebook mají pouze kvůli komunikační platformě Messenger.
Léčení dětí závislých na sociální sítích je nyní „schováváno“ pod příbuzné diagnózy, vlastní nemá (nebo ještě nedávno nemělo). Nejčastěji jde o diagnózu F63.8 – jiné nutkavé a impulzivní poruchy.
Omezování času na netu? Názory se liší
Z terapeutických postupů bývá nejčastěji využíván ten kognitivně-behaviorální. Vychází z předpokladu, že u většiny psychických problémů dojde ke zlepšení tím, že se odhalí a změní chybné a porušené představy, myšlenky a chování.
Zjednodušeně řečeno jde o postupné přerámování myšlení, uvažování nad problémem, v našem případě nad používáním TikToku, Instagramu nebo YouTube. Dětský pacient je postupně veden ke zvládání situací – v nichž se uchyloval k internetu – jinou formou. Zvyšuje si tím pocit vlastní zdatnosti a sebevědomí. Postupně dokáže problémy úspěšně zvládat bez sítí a přestává terapeuta potřebovat.
Primárním cílem není úplná abstinence od počítače, telefonu, internetu. Což by byl v dnešním propojeném světě absurdní požadavek.
Jde o nalezení míry.
Tady je třeba říci, že názory, jak pomáhat dětem s návykem na sociální sítě, se mění velmi rychle. Ještě vloni bylo doporučováno striktně omezovat čas, který mohou denně strávit na počítači/telefonu. A na sekundu trvat na jeho dodržení.
Anketa
Dnes je to již zpochybňováno. Trvání na okamžitém vypnutí přístroje po uplynutí daného termínu, ačkoliv má dítě „rozdělanou práci“, prý může vést naopak k frustraci, vzteku, vzdoru. A cestu k uzdravení zkomplikovat.
Internet je skvělý, otázka je, jak často
Navíc, a to je nezpochybnitelné, internet jako takový dětem neškodí. Naopak, je-li adekvátně používaný, je skvělý. I sociální sítě mohou dětem pomoci. Dozvídají se tam přitažlivou formou spoustu užitečných informací, zlepšují si angličtinu. Leč to je téma na jiný článek.
Vědkyně a matka Michaela Slussareff, autorka knihy Hry, sítě, porno odpověděla v polovině dubna Deníku N na otázku „Jaké předsudky a mýty mají rodiče, se kterými děláte výzkumné rozhovory, v hlavách?“ takto: „Je jich spousta. Třeba že řešením všech možných digitálních nebezpečí je časový limit. A že skoro všem dětem v on-line světě hrozí závislost, dřív nebo později. A že televize je v pohodě. Když se rodičů ptáme na obrazovky, televize jim obecně vadí nejméně, přitom tam také děti mohou narazit na nevhodný obsah. Naopak nejvíce dospělým vadí obraz dítěte civícího do mobilu, to je pro naši a starší generaci v jakékoliv situaci ‚špatně‘. Ale opravdu to tak je? Co když na něm třeba hraje šachy? Na první pohled to vypadá děsivě. Ale nemusí být.“
Přidržme se na moment časového limitu. Slussareff dodala, že „je jistěže fajn nějak časový limit nastavit, ale rozumně. Z některých her například není jednoduché vyskočit přesně ve chvíli, kdy mi uplynul limit. Může to přivodit zbytečné konflikty. I na to je dobré myslet. Čas strávený on-line není jediný ukazatel, je dobré se možná až tolik nesoustředit pouze na čas, ale i na jiné proměnné. Co dítě sleduje, jaké k tomu má motivy, proč ho to baví, jak se chová v jiných životních situacích a podobně.“
Míní, že u teenagerů je maximum hodina a půl denně.
Mít iPhone, po třešních nelezu
Vraťme se k dětem, které mají se sítěmi problém. Nesmysl je jim školometsky vykládat, jak jsme v jejich věku za průtrže mračen na sídlišti stavěli kalným potůčkům do cesty miniaturní přehrady ze štěrku a bahna. V létě se na venkově u prarodičů hodiny cachtali v cukrovarském rybníku, lezli po třešních nebo tloukli špačka (ano, ještě i já jsem se o prázdninách této oldschool hře s kamarády s radostí oddával).
A jak jsme později, s prvním akné, ve ztichlé zahradě pragmaticky osázené okurkami a rajčaty, za tři hodiny fascinovaně přečetli My, děti ze stanice Zoo, abychom zbytek podvečera věnovali mámivému poslechu tajně zkopírované desky The Cure. Dokud se kazeta značky Emgeton ve walkmanu definitivně nezašmodrchala.
Jsme snad proto lepší? Ani omylem.
Mít před čtyřiceti roky v kapse iPhone, věnovali bychom se bezesporu stejným aktivitám jako dnešní teenageři.
Nostalgické moralizování působí leda tak trapně.
Přesto si myslím, že my, rodiče, máme v rukou zásadní lék. Prakticky každá forma terapie dnes hledá příčiny psychických potíží pacienta v jeho (zapomenutém) dětství.
Holky a kluci, kterým je jedenáct, neřku-li patnáct, už na rozdíl od batolat zcela jistě nepřebírají stoprocentně vzorce chování rodičů.
Ale pokud od malička vidí mámu s telefonem přilepeným k dlani a otce zírajícího hodiny do monitoru, přijde jim to logicky jako běžné, správné a prospěšné chování. Proč by to jinak, proboha, rodiče dělali?
Možná by nejlepší prevencí a léčbou dětské závislosti na sociálních sítích bylo, kdybychom my, dospělí, přestali bez ustání civět do displejů.
Příklady táhnou.
