Článek
Dnešní doba relativizuje téměř vše a pořád, což zvyšuje míru nejistoty a úzkosti ve společnosti, včetně dětí. Hranice, které platily v minulosti, jsou rozmlžovány a zpochybňovány. Stírá se rozdíl mezi soukromým a veřejným, mezi prací a volným časem, mezi dnem a nocí.
K relativizaci hranic ve výchově a vzdělávání přispívají názory, jež zazněly například v rozhovoru Zakazovat dětem Hru na oliheň není řešení. Nabízejí vizi světa, kde dospělí už nenastavují hranice, kde je relativizován význam pravidel a de facto nastolují svět, kde děti přestávají být dětmi a stávají se z nich malí dospělí.
Hlavní praktické poselství, které si čtenář z rozhovoru odnese, je, že je v pořádku sledovat s dětmi mimořádně rafinovaný psychologicko-sociologický krvák, „protože zákazy se vždy špatně vysvětlují“ a „vzdělávání je vždy lepší možností než zákaz“. Tento narativ nápadně připomíná klasický český narativ o dětech, sítích a technologiích. Vytváří falešné dilema, že je možné jen jedno, nebo druhé – regulace, nebo vzdělávání.
Přitom v zahraničí, jak ukazuje mimo jiné sonda mezi odborníky, se v případě seriálu doporučuje právě kombinace obou přístupů: nenechat dítě ho zhlédnout a zároveň mu vysvětlit proč (tzv. block-and-talk přístup). Připomeňme, že hrdiny Hry na oliheň jsou dospělí gambleři, zloději a dlužníci, kteří proti sobě soupeří v sérii dětských her, kde se za prohru platí životem.
Seriál je prošpikovaný brutálním násilím a ponižováním a napětí postupně graduje. Mrtvých jsou stovky. Jak říká známý francouzský psycholog a psychiatr Serge Tisseron, člen expertní komise prezidenta Macrona pro expozici dětí obrazovkám, seriál obsahuje brutální obrazy, na něž se nejde předem připravit.
Faktem je, že české školy a policisté hlásí v posledních letech nárůst násilí ze strany studentů na půdě škol, včetně pokusů o vraždu. Školní preventisté, kteří jsou zodpovědní za prevenci a řešení problémů s rizikovým chováním, jsou na pokraji vyhoření. Dle odborníků je duševní zdraví českých dětí horší než v jiných zemích.
Dívat se společně s dětmi na brutální psychologický thriller plný krve a násilí nedává smysl nikdy, ale za daných okolností už vůbec ne. Připadá mi to celé trochu jako návrat do 19. století. Tehdy se dětem nepřisuzovala žádná speciální práva a byly považovány jen za malou variantu dospělých.
Historie se opakuje?
Už pětileté děti tehdy pracovaly v továrnách na dvanáctihodinové směny. Rodiče byli ujišťováni, že dětská práce je součástí dětského „vzdělávání“. Slavný britský spisovatel Charles Dickens byl jedním z těchto dětí a v jeho knihách si dodnes můžeme tuto těžko představitelnou skutečnost přiblížit. Připomeňme ovšem, že například Florida v USA vrací dětskou práci do hry. Letos v březnu prolomila zákaz dětské práce na nočních šichtách, takže už čtrnáctileté děti budou místo spánku hákovat ve skladech a jinde.
Když švýcarský psycholog Jean Piaget ve 30. letech 20. století rozvinul dodnes vlivný koncept kognitivních fází vývoje dětství a adolescence, napomohl tomu, aby děti začaly být vnímány jako bytosti se specifickým vnitřním světem, odlišným od dospělých. Dětem se postupně začalo dostávat silnější právní ochrany v mnoha oblastech – mj. před reklamou, nekalými komerčními praktikami, na výrobky pro děti se vztahují přísnější zdravotní a bezpečnostní normy. Tento proces završil podpis Úmluvy OSN o právech dítěte v roce 1989, k jejímuž dodržování se zavázalo i Česko. Článek 17 Úmluvy balancuje právo dětí na informace s požadavkem, aby je státy ochránily před nevhodným obsahem v médiích, který může ohrozit jejich wellbeing a duševní zdraví.
Doba se však radikálně mění. Dnešní děti sice nepracují v továrnách ve dvanáctihodinových směnách, zato tráví hodiny, dny a často i noci přikované k obrazovkám, a generují tak technologickým platformám a dalším firmám astronomické zisky. Algoritmy na způsob divokých mořských proudů zanášejí děti do končin, kde jsou zaplavovány nezdravým i návykovým obsahem, který ničí jejich dětskou duši i celkovou kondici. A my dospělí po nich chceme, aby to zvládly.
Jak tragický může mít tento toxický ekosystém dopad, ukazuje zbrusu nový seriál Netflixu Adolescent, který trhá rekordy ve sledovanosti a stihnul již uhranout kritiky i diváky.
Že je Hra na oliheň pro děti nevhodná obsahem, je zjevné už jen z označení filmu „16+“; v některých zemích byla hranice pro sledování stanovena až na 18 let. Věkové kategorie si distributor nevycucá z prstu – stojí za ním standardizovaný proces, odborné poznatky, zdravý rozum a úcta k dětskému vývoji. Připomeňme, že věkové kategorie zavedl Neflix dobrovolně v roce 2019 jako vůbec první streamovací služba. Výkonný ředitel Britské rady pro filmovou klasifikaci David Austin tehdy navrhl, aby to samé udělaly i ostatní. Cíl? Chránit děti. Jasně označit věkové kategorie si tehdy dle průzkumů přálo 88 % rodičů a 95 % dospívajících.
Dle Americké psychologické asociace (APA), instituce s více než staletou historií a čítající přes 120 tisíc členů, vede konzumace násilného videoobsahu k otupení vůči agresi, poklesu empatie, nárůstu agresivních myšlenek a zvyšuje pravděpodobnost násilného chování. Podobné závěry uvádí i Americká asociace dětské a dorostové psychiatrie (AACAP). Není přitom podstatné, uvádí APA, na jakém médiu je videoobsah konzumován – jestli jde o film nebo obsah na sítích – a doporučuje omezit konzumaci obsahu obsahujícího násilí nebo riskantní chování. APA se přitom odvolává na rozsáhlé výzkumy zahrnující statisíce dětí a dospívajících.
Násilný obsah může vést podle APA k napodobování takového chování v reálném životě. To ale ví i laik: Je obecně známo, že děti i dospívající se učí nápodobou.
Hranice jako prostor pro bezpečný růst
Zlaté pravidlo výchovy zní: Pokud něco zakazuješ, vysvětli proč. Když dítěti nebo dospívajícímu vysvětlíme, proč něco nemá dělat, lépe zákaz přijme. Neznamená to, že ho nakonec neporuší, ale někde na pozadí bude vědět, že máma nebo táta ho varovali. A to je důležité. I kdyby se nakonec dítě spálilo, potvrdí si, že rodiče měli pravdu; varovali ho, protože jim na dítěti záleželo. Od toho jsou rodiče.
Laskavě, ale důsledně bychom měli učit potomky, že jsou pravidla, která mají smysl – i kdyby to bylo jen nezávazné věkové omezení filmu. Naším vlastním respektem k mantinelům učíme dítě respektu k nim a také jeho vlastní seberegulaci. Už Komenský a mnoho dalších pedagogů zdůrazňovali, že děti vychováváme příkladem více než jinými formami působení.
Co si o seriálu Hra na oliheň a jeho sledování dětmi myslí odborníci
PhDr. David Čáp, PhD. psycholog a terapeut věnující se tématu zvládání vzteku, koordinátor podpory studentů se zdravotním znevýhodněním na FF UK, vysokoškolský pedagog
Viděl jsem obě řady seriálu a zaujal mne, ale spíše jako ztvárnění proměny chování pod tlakem a sonda do společnosti, byť poměrně alegorická. Můj názor na tento seriál je jednoznačný. Pro děti rozhodně vhodný není. Chápu, že může být pro děti vizuálně lákavý, ale jeho obsah - zejména ponižování a násilí vůbec - je pro ně nevhodný. Hovořit o tom, že se to těžko zakazuje, znamená rezignaci na určité výchovné postupy. Prvostupňovému dítěti pravděpodobně rodiče také nepustí jakoukoliv vyvražďovačku, horor nebo thriller. Těmto dětem určitě lze vysvětlit, že tam jsou scény pro ně nevhodné. To samé se týká určité kontroly pohybu v digitálním světě.
U starších dětí bych stále respektoval doporučení věkového omezení, ale když už se na seriál podívají, rozhovor, o čem ten seriál vlastně je, může být zajímavý. Ale to, že se na něj žáci dívají programově s vyučujícími, moc nechápu. Pochybuji, že půjde o nějaký promyšlený pedagogický záměr.
Ve světě, kde je násilí na vzestupu a který se otřásá v základech, mají rodiče tu nelehkou úlohu zachovat klid a dál vytvářet bezpečný prostor pro růst svých dětí. Nemůžeme ovlivnit velké dějiny, ale malé věci můžeme ovlivňovat každý den. A výchova dítěte koneckonců ani není malá věc. Je to jedna z nejdůležitějších.
Říct ne – a hned pak zjistit, jak na tom dítě je a podpořit je
Důvodů, proč nesledovat seriál s dětmi, je mnoho. Hra na oliheň ukazuje svět, kde je násilí hlavním způsobem řešení konfliktů a přežití. U dětí, které se stále učí sociálním normám, může vyvolat dojem, že agrese je legitimní cestou k dosažení cílů. Děti a dospívající nemají plně vyvinutou schopnost emoční regulace ani kritického myšlení, což znamená, že extrémně intenzivní nebo znepokojivý obsah na ně může mít mnohem hlubší dopad než na dospělé. Děti jsou také citlivější na napětí i psychologickou manipulaci, kterou seriál umně využívá. Mohou po zhlédnutí zažívat strach, stres, noční můry nebo se jim dokonce rozvinout úzkostné poruchy.
Děti se také inspirují motivy ze seriálu při svých hrách, přičemž některé jsou nevinné, ale byly zaznamenány i případy, kdy napodobování vedlo k šikaně a násilí mezi dětmi. V mnoha zemích proto různé instituce vydaly varování a praktické rady pro rodiče, jak postupovat.
Dva vlci
Říká se, že každý v sobě máme dvě vlky: dobrého a zlého - a zvítězí ten, kterého krmíme víc. Necháme-li děti konzumovat násilí, bizár a brak, nemůžeme se divit, že mají problémy. A jejich dnešní problémy jsou – a budou stále více - problémy nás všech. Hra na oliheň není dobrou potravou pro dětskou duši a rodič ani učitel ji nemá servírovat.
Názory obsažené v článku jsou výhradně osobní názory autorky.
