Komentář: Co přinese změna financování PhD programů? Kvalita to asi nebude

Po kalvárii Parlamentem prošla dlouho očekávaná novela vysokoškolského zákona. Jedna z řady dílčích změn by měla zefektivnit systém financování doktorských programů. Nedostatkem dosavadního systému financování bylo, že veřejnou podporu PhD programů mezi vysoké školy přiděloval rovnostářsky s minimálním ohledem na kvalitu. A na tom se bohužel asi moc nezmění.

PhD programy se nadále hodnotit nebudou, protože se to nepodařilo zakomponovat do dlouho připravovaných změn hodnocení vědy na vysokých školách. Podpora tak nevyhnutelně do škol poplyne v podobných proporcích jako dosud – s minimálním ohledem na kvalitu.

PhD studium v Česku, ve srovnání s průměrem zemí EU, vykazuje nadprůměrně vysoký počet přijímaných ke studiu, nadprůměrně dlouhou dobu studia, velmi podprůměrná stipendia a ve výsledku velmi nízkou míru úspěšného dokončování studií. Omezená veřejná podpora se rozdělovala s minimálním ohledem na kvalitu a s minimem omezení na počty přijímaných doktorandů. Stipendia, ze kterých se nedá vyžít, za ty dlouhé roky udělala své.

Je to překvapivé, ale kvalita PhD programů se u nás systematicky nesleduje. Informace o jejich kvalitě se veřejnosti shánějí těžko a pohromadě je nemá ani Ministerstvo školství, klíčový regulátor a distributor veřejné podpory. Na vysoké školy sice dohlíží Národní akreditační úřad (NAÚ), ale pouze na zajištění základní úrovně kvality programů, navíc namnoze dokumentované spíše lejstry než realitou. Kvalitativní rozdíly mezi PhD programy NAÚ neřeší a žádné informace k tomu nesbírá a nemá.

Jenomže ministerstvo musí balík veřejné podpory PhD programů mezi vysoké školy každoročně rozdělovat nadále. Existují na to psaná pravidla, byť pro běžné smrtelníky dost složitá, ale v konečném důsledku se podpora mezi VŠ rozděluje podle zásady „plus minus tak jako loni“. Nechme stranou, že již řadu let jsou tato pravidla „dočasně hibernována“ a ministerstvo mezi školy peníze rozděluje podle dávných proporcí.

I před „hibernací“ pravidel byly meziroční změny rozpočtu určovány pseudo–indikátory kvality doktorských programů. I proto se s nadějemi roky čekalo na nedávno schválenou novelu vysokoškolského zákona. Myšlenka byla celkem jednoduchá: povinná výše PhD stipendia se zákonem výrazně zvýší, což při zachování celkové státní podpory povede vysoké školy k tomu, že počet nově přijímaných doktorandů výrazně sníží a budou přijímat jen vážné zájemce, kteří si nebudou muset při studiu na živobytí vydělávat někde bokem a úspěšnost jejich studia se zvýší.

Bohužel se zapomnělo, že i v novém režimu bude potřeba nadále omezenou finanční podporu PhD programů mezi vysoké školy nějak rozdělovat. A pro tento účel informace o kvalitě těchto programů k dispozici nadále k mání nebudou. Nicotných cca 2,5 procenta celkové podpory se má nově rozdělovat podle kvality, navíc na základě indikátorů, které s kvalitou PhD programů nic společného nemají.

Na dlouho očekávané změně financování vydělají ty vysoké školy, které v minulosti vykazovaly vysoké počty PhD studentů bez velkého ohledu na kvalitu absolventů. Indikátorem kvality má i nadále být hlavně rychlost dokončování PhD studií (tzv. míra dokončování studia za standardní dobu studia zvětšenou o rok). Ta však s kvalitou absolventů nemá společného nic.

Míra dokončování se sice výrazně liší napříč oborovými skupinami, ale z oborových, a ne kvalitativních příčin. A například mezi rychlostí dokončování a známkami pracovišť v národního hodnocení VaV žádnou spojitost nenajdeme. Dokládá to mimo jiné nedávná analýza IDEA a podrobněji vše vysvětluje profesor Štěpán Jurajda v podcastu IDEA Talks.

Nežádoucím dopadem zamýšlených změn navíc může být, že pěkných hodnot pseudo–indikátorů kvality začnou školy dosahovat dalším snižováním náročnosti PhD studia, urychlováním studia na úkor kvality absolventů. To v málo kvalitních PhD programech samozřejmě uměly dělat docela dobře už v minulosti.

Na výše uvedené navazuje problém, že finanční podpora PhD od ministerstva se dále přerozděluje uvnitř vysokých škol mezi fakulty. A bohatá zkušenost napovídá, že školy mají ve svých interních systémech financování velmi silný sklon kopírovat ministerské formulky.

Znamená to, že ani v rámci škol nebude velká naděje, že by veřejná podpora začala směřovat za kvalitou PhD programů. I v rámci škol budou nakonec při hlasování jejich senátů vítězit spíše pracoviště v oborech s přirozeně kratší dobou tohoto studia a ta s menšími skrupulemi snižovat laťku kvality a náročnosti.

Na místě je přirozeně otázka, kde se má stát a veřejnost dobrat informací o kvalitě PhD programů. Provádět speciální sólo hodnocení PhD programů by bylo poměrné náročné časově i finančně. Ideální by bylo zakomponovat ho do již existujícího národního hodnocení vědy v segmentu vysokých škol. Stačilo by ho dělat jednou za čtyři až pět let let.

Jistě by to erár stálo nějaké peníze a úsilí navíc, ale cílenější, motivační a efektivnější rozdělování veřejné podpory by to násobně vyvážilo. Takové hodnocení by muselo reflektovat oborová specifika a důležitým ukazatelem kvality by mělo být uplatnění absolventů na akademickém či neakademickém trhu práce. V prvním případě by se mělo přihlížet i ke kvalitě vědeckých výsledků, které během PhD studií vznikly.

PS: V některých oborech přírodních věd, kde se věda zpravidla dělá ve velkých laboratorních týmech, je běžné doktorandy financovat z ad-hoc grantů, protože na jejich laboratorní zapojení bývá v grantech dost peněz. Tam asi může nehodnocení PhD programů nahrazovat dobré hodnocení grantových žádostí. Tyto obory ale tvoří menšinu oborů, kde doktorandi studují, a není to tedy řešení obsluhující systém jako celek. A navíc granty začínají a končí, což do delšího PhD studia studentů vnáší hodně nejistot.