Článek
Číst a psát umí v Česku prakticky každý – procento analfabetů tady podle různých studií patří k nejzanedbatelnějším v Evropě. Horší už je to s tím, jak se čtenářské vzdělání propisuje do praktických dovedností. A s opravdovou kvalitou naší alfabetické gramotnosti.
Naposledy to potvrdil Mezinárodní průzkum dospělých (PIAAC), který zjistil: čtvrtina lidí ve věku od 16 do 65 let má velmi nízkou úroveň čtenářských dovedností. Je to přibližně 1,7 milionu lidí. Ve srovnání s jinými vyspělými země jde o průměr, nicméně Češi a Češky se v minulých deseti letech zhoršili, uvedli autoři studie.
Nejnižší úroveň jedna podle průzkumu komplikuje plnohodnotnou účast na životě společnosti.
Tito dospělí například umí najít jednoduchou informaci v krátkém textu (telefonní číslo v inzerátu a podobně), ale mají potíže porozumět delším textům nebo se orientovat na webech s více stránkami. Mezi lidmi se základním nebo nedokončeným základním vzděláním je takových zhruba polovina, mezi vyučenými bez maturity 41 procent.
Podle tuzemské koordinátorky výzkumu Michaely Röschové je výsledek u vyučených lidí alarmující, protože je blíž schopnostem lidí se základním vzděláním než středoškolákům s maturitou. Výsledky nenasvědčují, že by učební obory dobře připravovaly své absolventy na uplatnění na trhu práce nebo na to, aby dokázali čelit dezinformacím, uvedla.
Nejlépe si v důkladném průzkumu – každý respondent zabral asi dvě hodiny, včetně vyplnění testu na tabletu – nepřekvapivě vedli absolventi vysokých škol: skoro čtvrtina se dopracovala excelentní úrovně čtyři, která „umožňuje zvládání velmi náročných komplexních úkonů při zpracování informací“.
Jenže vysokoškoláků u nás žije relativně málo. Jejich podíl je mezi lidmi v produktivním věku o třetinu nižší než průměr zemí OECD. Shodou okolností ve stejný den, kdy vyšla studie PIAAC, předával Petr Pavel dekrety novým profesorům (ano, už to zase dělá prezident a nevybírá si, koho jmenuje a koho ne). A při tom upozornil: „Nedaří se nám dostatečně zvyšovat podíl vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva.“
To všechno jsou statistická čísla, za kterými je dobré vidět konkrétní lidi s osobními předpoklady a hendikepy. Vysoká nebo nízká úroveň formálního vzdělání ještě není poukázkou na vysokou nebo nízkou čtenářskou zdatnost. Vždyť na nejnižším stupni v průzkumu PIAAC zůstalo i šest procent vysokoškoláků.
Celkově se ale dá soudit, že „reálná čtenářská gramotnost“ obyvatelstva není v porovnání se „vzděláním na papíře“ žádná sláva. Díky výbavě ze školních lavic by měla být vyšší.
Objektivní důvody, proč není, jsou stejné jako v jiných zemích – ikonická kultura vytlačuje tu alfabetickou, doba nějakému delšímu čtení a koncentraci nepřeje nikde. I při čtení, když už na něj tedy dojde, jsme neposední.
Průzkum a jeho znepokojivé výsledky jen připomněly, že se do školy zdaleka nechodí jen pro „vyškolení“ na budoucí povolání. Ale hlavně z obecnějších důvodů: aby člověk ve světě, do kterého je vrhán, obstál. Před jinými, i sám před sebou.
Předpokladem k tomu je „umět číst“ – ne znát slova a jazyk, ale na dostatečné úrovni pochopit, co se mi říká a proč, případně co se mi neříká a proč. A nějak si to přebrat. A na ten postup si zvyknout ne jako na čtenářskou, ale životní dovednost. Ať člověk bere do rukou (nebo do displeje) zpravodajství, literaturu, návody a smlouvy anebo volební programy. Zvlášť pro posledně jmenovaný žánr je průzkum čtenářských dovedností špatnou zprávou.
Že volební programy politických stran „stejně nikdo nečte“, se traduje dávno. Doslova to pravda není, ale vyjadřuje to sdílené poznání, že na volebních programech záleží čím dál tím méně. Mimochodem, kdoví, jestli například Donald Trump nějaký vícestránkový dokument tohoto typu voličům vůbec doručil.
Volební programy – a jako jejich předvoj politická komunikace jako taková – se čím dál víc podobají reklamním letákům a generátorům emocí. A čím dál méně textům, které se sice poctivě pokusí vyjádřit, co mají politici za lubem – ale také žádají vyšší level čtenářských dovedností.
Ne že by politici měli své sliby formulovat nějak komplikovaně – to snad nedělali nikdy. Je ale znát, jak se čtenářským kompetencím voličů postupně přizpůsobují. Prvním přikázáním je „navodit atmosféru“, klidně i něčím, co politikům „přišlo whatsappem“. Když už se tedy k voličům obracejí v rozvitých větách a nestačí se na TikToku převlékat za hranolky a podobně.
Čtenářským dovednostem a poptávce po čtení bude odpovídat i jazyk volební kampaně 2025.
