Komentář: Čím dál víc Čechů odmítá Ukrajince. Jak spolu žít ještě dlouhá léta

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Válka o Ukrajinu neskončí rychle. Potáhne se léta, to už se zdá být skoro jisté.

Současně člověk nemusí být sociolog, aby po návštěvě průměrného českého hostince naznal, že se vztah Čechů k ukrajinským uprchlíkům horší. Nejuřvanější štamgasti, podobně jako nejagresivnější křiklouni na facebooku, již vůbec nezastírají, že mají běženců po krk.

Z důvodů zpravidla nesmyslných, vylhaných, závistivých, mylných, pofidérních. Což ale na faktu existující averze nic nemění.

Bylo by jistě chybné vyvozovat závěry z pivních řečí a virtuálních hejtů. Leč podobně mluví i empirie. Poslední data Centra pro výzkum veřejného mínění říkají, že „v současnosti se o vývoj situace na Ukrajině zajímají téměř tři pětiny (59 %) české veřejnosti, což je o 19 procentních bodů méně než na jaře 2022 po zahájení ruské invaze na Ukrajinu.“

Což není nic k pohoršení. Vleče-li se problém dlouho, pozornost lidí přirozeně opadá.

Zajímavější jsou čísla komentující intenzitu podpory Ukrajině ze strany České republiky. „Více než dvě pětiny občanů (44 %) souhlasí s kroky vlády na podporu Ukrajiny v obraně před ruskou agresí, o málo více než polovina (51 %) s nimi nesouhlasí.“

Jinak řečeno, víc než polovina Čechů už Ukrajině ve válce s Putinem pomáhat nechce, nebo minimálně nikoliv v podobě, jakou má české angažmá dnes.

Za poslední rok stoupl o devět procent počet lidí, kteří mají českou podporu Kyjevu za příliš štědrou.

Graf ukazuje, jak klesá ochota Čechů přijímat Ukrajince:

Agentura STEM ve druhé půlce července zveřejnila výsledky časosběrného průzkumu nazvaného Hodnocení vztahu občanů České republiky k vybraným zemím Evropy a světa během války na Ukrajině. Také zde vidíme pokles podpory napadené zemi.

„Vliv války na Ukrajině, který v roce 2022 vedl ke zlepšení ve vnímání Ukrajiny, a naopak zhoršení u Ruska, oslabuje. Rusko je nadále vnímáno nejvíc negativně ze všech zemí zahrnutých do dotazování a výrazně negativněji než před válkou. Vztah k Ukrajině se oproti roku 2022 naopak mírně ‚zhoršil‘, nicméně stále zůstává o něco lepší, než byl před válkou,“ uvádějí badatelé.

Oproti roku 2022, kdy Ukrajina zaznamenala ve spojitosti s válkou zvýšení sympatií, došlo letos k mírnému propadu. Zatímco v dubnu 2022 by oznámkovalo Ukrajinu jedničkou nebo dvojkou 36 % respondentů, v červnu 2023 to bylo 33 %.

Naopak Rusko si v očích Čechů polepšilo. Vloni zemi udělilo jedničku nebo dvojku jen 12 % respondentů, letos v červnu to bylo 16 %. I tak je to výrazně méně než před invazí.

S nekončící válkou lze však očekávat další propad náklonnosti k Ukrajincům. Problém je, že v téhle atmosféře budeme evidentně žít déle, než jsme čekali. A musíme se přizpůsobit.

Nejlepší způsob - a to se mnoha lidem líbit nebude - spočívá podle mého v přerámování myšlení. V mentálním posunu od my a oni k všeobjímajícímu my. Pobývat vedle sebe budeme pravděpodobně roky. A v zášti k části sousedů se nežije dobře.

Jistý – byť dílčí – návod, jak přijmout novou realitu, nabízí aktuální šestá vlna výzkumu Hlas Ukrajinců. Jde o projekt společnosti PAQ Research.

Míním, že nejpřirozenější bude začít u dětí. Vzpomeňte, když jste potomky vodili do školky, do úvodních tříd základní školy, na sportovní nebo umělecké kroužky. Jejich bezprostřednost, s níž se přátelili, rázem bořila mnohé překážky. Společenské, názorové, příjmové, rasové, případně náboženské.

Nenucenost dětského kamarádství vyráží rodičům z rukou pomyslné atavistické zbraně, jimiž by jinak, vcelku přirozeně, bránili svůj „kmen“. Čím víc ukrajinských dětí bude chodit do tuzemských školek a škol, tím rychleji a spontánněji zmizí rodičovská ostražitost, strach a nedůvěra.

Rezervy tu jsou. Jak konstatuje PAQ Research, rodiče 11 % ukrajinských dětí v červnu ještě nevěděli, zda začnou jejich děti chodit od září do školy.

Což na sebe nabaluje předsudky. Rodiče těchto dětí jsou během dne k vidění v ulicích, na hřištích – logicky. Pečujíce se vším všudy o malé potomky, nemohou chodit do práce. Což ovšem část Čechů vytáčí do ruda.

Mají je za příživníky, kteří „nás obírají o dávky“.

Dobré je myslet i na nuance. Děti běženců, kteří přišli se začátkem války, jsou již většinou do školního systému začleněné a jejich rodiče pracují. Ty, které přicházejí až nyní, pochopitelně nikoliv. Roli hraje jazyková bariéra, ostych, potřeba vyřídit byrokracii. „Děti dříve příchozích uprchlíků už školy navštěvují dlouhodobě, došlo k mírnému nárůstu na 95 %,“ potvrzuje optimisticky výzkum.

Ba co víc: 62 % ukrajinských dětí ve věku 6 až 17 let se už domluví česky v běžných situacích, 19 % dokonce plynně.

Nechme to na dětech, chce se říci. Jejich nelíčený zájem a upřímná okamžitá touha po porozumění nově příchozím vrstevníkům, ukazují nám, rodičům, že se zas tak nelišíme.

A že spolu můžeme poklidně žít. Třeba i poté, co Putin válku, věřme, prohraje.