Článek
Generační rozdíly a konflikty jsou tu s námi odjakživa. Starší se proto často snaží poznat ty mladší, ať už je k tomu vede zvědavost, rozčilení, nebo třeba touha něco prodat. Spoustu toho o motivech, kterými je vedena snaha o poznání mladých – dnes tedy především takzvané generace Z –, prozradí již formulace úvodní otázky.
Pokud se v médiích či veřejné debatě ptáme „Jací jsou mladí?“, i při nejlepší vůli tím dospějeme jen k velmi neúplnému obrazu generace Z, který může posloužit leda k tomu, abychom jí lépe prodávali tenisky. Odpovědí na tuto otázku totiž většinou bývají statistiky, které sice prozradí obecné trendy a generační rysy (např. že většina mladých tráví hodně času na sociálních sítích a trápí je ekologické krize), ale samy o sobě nedokážou vysvětlit, kde se příslušné postoje berou a proč neplatí zdaleka pro všechny mladé lidi.
Lepší je proto jít o krok dál a ptát se, proč jsou mladí takoví, jací jsou. To naštěstí poslední dobou dělá stále více lidí a ty nejdůležitější odpovědi nedávno shrnula naše série analýz věnovaná právě generaci Z (tedy lidem narozeným zhruba v letech 1996 až 2010).
Při troše doptávání zjistíme, že za tolik skloňovanou krizi duševního zdraví u mladých nemohou jen příliš často skloňované sociální sítě a smartphony, ale hlavně úzkost z krize bydlení, klimatického kolapsu, dalších geopolitických potíží a tíživých ekonomických podmínek spojených s tlakem na výkon. Podobě se pak vyjasní i názory mladých na vztahy a rodinu nebo jejich přístup k práci, ale ani tak není obraz generace úplný a stále v něm zůstávají díry.
Jak to, že mladí mají sice statisticky dost progresivní názory v otázkách sexuality či LGBT+ témat, ale zároveň se řada mladých mužů radikalizuje doprava a například v nedávných amerických volbách spousta z nich podpořila Donalda Trumpa? Proč je generace kladoucí důraz na vyvážení práce a volného času a bojující s vyhořením zároveň tak podnikavá a často snící o kariéře digitálních tvůrců? Aby se vyjasnily i tyto paradoxy, je potřeba zdůraznit pár opomíjených skutečností.
V první řadě platí, že žádná generace není jen abstraktní věková skupina. Kromě doby narození ji formují i prožité historické události či postupující fáze životního cyklu a samozřejmě také zázemí každého jednotlivce. Když si uvědomíme, že do vágní škatulky generace Z v současnosti spadá jak osmnáctiletý maturant z elitního pražského gymnázia, tak sedmadvacetiletý montér, který už celou dekádu dělá v továrně a teď s obtížemi zakládá rodinu, dojde nám, že věty typu „mladí mají v práci větší nároky“ či „mladí jsou na internetu doma“ jsou bez hlubšího kontextu jen zavádějící fráze.
Záleží také na tom, s kým mladou generaci srovnáváme (mileniálové na prahu čtyřicítky visí denně hodiny na sociálních sítích nemlich stejně jako jejich o 20 let mladší následovníci) a koho o ní necháváme promluvit. Tady bohužel k vyjasnění pojmů mnohdy nepřispívají ani novináři. Coby expertní hlasy často oslovují učitele či psychology (kteří se zpravidla setkávají jen s těmi, kdo jim dorazí do třídy či ordinace, a nemají vědecký přehled o celospolečenských poměrech) nebo statistiky (kterým zase pod nánosem velkých čísel chybí onen lidský drobnohled), ale opomíjejí vědce, kteří mladou generaci zkoumají podrobněji. A často si také z řad samotných členů generace Z vybírají jen náhodná a útržkovitá svědectví.
Když si mladí lidé důvodně stěžují, že na ně média a politici zapomněli, nenarážejí tím ani tak na to, že by se nikdo vůbec nezajímal o jejich problémy a témata (zájmy a obtížemi mladých se dnes oportunisticky ohání kdekdo), ale spíš na skutečnost, že jim ve veřejné debatě chybí vlastní autonomní a vlivný hlas.
Být citátem v anketě je něco jiného než média nebo politiku aktivně formovat. Když se v českých komentářových rubrikách či celostátní politice objevuje jen zanedbatelná hrstka lidí mladších 30 let (a zastoupení žen je pak ještě úplně jiná kapitola), mohou příslušníci generace Z celkem oprávněně dojít k názoru, že jim instituce nemají co nabídnout a nechtějí se podělit o moc, a začnou situaci řešit jinak.
Z toho vyplývá i ústřední potíž debaty o tom, jak a proč žije a myslí současná mládež a co se s tím dá dělat. Žádná generace nespadla z nebe na prázdnou planetu. Její svět a jeho mantinely vždy formovaly ty předcházející, které si to ale často odmítají připustit. I když na abstraktní rovině jistě platí, že každá generace si své štěstí musí vybudovat sama, v praxi lze vždy hrát jen s rozdanými kartami a generace Z byla posazena k opravdu mizerně rozehrané partii.
Není nic paradoxního na tom, že jedna část mladých blokuje dálnice, kdežto druhá volí Trumpa či Filipa Turka. Že jedni na práci rezignují, kdežto druzí dřou do úmoru. Že někdo žije šetrně a jiný konzumuje jako šílený. Vždy jde o více či méně prozíravé, ale vždy logické životní taktiky odpovídající na skutečnost, že generace Z zdědila svět, ve kterém většina mladých nemůže dlouhodobě spokojeně přežít a který volá po systémové změně.
Překvapivě silně v tomto s nejmladšími generacemi souzní ty nejstarší. Příčí se to ale těm „prostředním“, tedy zejména v Česku mimořádně důležité generaci X (lidé narození cca v letech 1965 až 1980). Její elity pevně drží symbolickou i reálnou moc v politice, médiích a kultuře a v důsledku své unikátní životní zkušenosti si zafixovaly přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů, jehož případné dílčí problémy lze jistě vyřešit poctivou prací a dílčím pokrokem v mezích zákona, hlavně ne žádnými radikálními zvraty.
Pokud se budeme pokoušet poznat generaci Z a dáme si u toho pozor na výše uvedené omyly a zkreslení, nejspíš se nám to nakonec povede, ale samotné poznání k ničemu nevede. Dospějeme jen k tomu, že většina starostí a z nich vyplývajících názorů a životních taktik mladých lidí je jen reakcí na problémy, na jejichž vzniku se nepodíleli a k jejichž řešení nemají moc a prostředky. Ocitáme se tak na mrtvém bodě. Divit se, gratulovat či nadávat mladým (či starým) umí kdekdo, ale již méně lidí je přístupných tomu, co je v generačních střetech nejdůležitější – podniknout upřímnou, důkladnou, a proto také velmi nepříjemnou reflexi generace vlastní.
Generace Z k tomu ještě nemá dostatečný věk a odstup. Mileniálové se o to začínají klopotně pokoušet, ale generace předcházející (v Česku jí můžeme říkat třeba „sametová“) zatím většinou mlčí nebo se opájí útěšnými mýty. Pokud už v jejích řadách zaznívají kritické hlasy, je to především z okraje, nikoliv centra moci. Ale dokud i její vlivné osobnosti nezačnou otevřeně řešit, kde udělaly chybu, jak často v dobré víře či zištném sobectví uvěřily bludům a jak dovedly stát a společnost do současné situace, budou jen donekonečna zírat do sociologických průzkumů a marně se snažit pochopit, proč mladí házejí polévku na obrazy a nečtou noviny.