Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bylo nebylo, žil byl jeden český vědec, který se vydal do světa a dokázal tam velké věci. Jenže když se vrátil domů, zjistil, že se ocitl v jiné pohádce – té o chytré horákyni. Přišel oblečený i neoblečený (má světové úspěchy, ale žádné granty), přijel i nepřijel (pracuje tu, ale možná odejde) a přinesl dar i nedar (know-how, které nikdo nechce).
Příběh Tomáše Mikolova je dokonalou alegorií současného stavu české vědy. Máme tu nejcitovanějšího českého vědce v oblasti umělé inteligence, člověka, který stojí za technologiemi, které vedly ke vzniku velkých jazykových modelů, a tedy i ChatGPT, a přesto mu náš grantový systém za pět let nedokázal přidělit jediný standardní grant.
Když jsem s Tomášem Mikolovem dělal koncem roku 2018 rozhovor pro Hospodářské noviny, pracoval ještě pro Facebook, ale už hlásil záměr vrátit se do Česka. „Chci navázat spolupráci s univerzitami a přesvědčit studenty, že vědecká kariéra může být zajímavá,“ tvrdil. Od roku 2019 působí na pražském institutu CIIRC ČVUT.
V lednu letošního roku ovšem pro českou edici magazínu Wired říká, že řeči o prioritě AI v Česku jsou „jen ty stejné kecy“ a že „peníze do výzkumu se investují naprosto nesmyslně a končí kdovíkde“. Optimismus z doby před necelými sedmi lety je pryč. „Osobně už tak napůl zas balím kufry,“ bohužel dodává.
Dvaačtyřicetiletý výzkumník se od absolvování brněnské VUT věnuje zpracování přirozeného jazyka a strojovému učení. Skutečně světový ohlas získal svým programem Word2vec, který ukázal, jak lze matematizovat jazyk, slova převést na vektory a pak s nimi – například – normálně počítat. Proslavil se rovnicí „král – muž + žena = královna“.
Strojové učení a neuronové sítě
Strojové učení funguje na principu analýzy velkého množství dat. Počítačové programy jsou sadou instrukcí a podle těchto instrukcí zpracovávají předložená data. Strojové učení umožňuje nový přístup k řešení problémů počítačem. Než aby programátor počítači napsal veškeré instrukce pro všechny eventuality jednotlivě, tak naprogramuje způsob, kterým se počítač sám učí na dodaných „trénovacích“ datech. Učení probíhá pomocí sítí samostatných programů, tzv. umělých neuronů, proto se systému říká neuronová síť.
Například v případě strojového překladu se počítač trénuje na velkém množství textů, které jsou dostupné v angličtině i češtině. Neuronová síť zkouší překládat části textu a poté zkontroluje, nakolik se její verze liší od té správné. Ty části neuronů, jež napovídaly správnou možnost, budou posíleny a příště budou hrát v rozhodování větší roli. Čím rozsáhlejší a kvalitnější jsou vstupní data, tím lepší může být výsledek.
V roce 2018 jsem neměl ani tušení, co jsou tzv. velké jazykové modely (tehdy vznikaly první z nich), a jak zásadním způsob změní svět. Mnohokrát mě napadlo, že Mikolov možná neudělal dobré osobní rozhodnutí, když odešel z USA právě v době, kdy se tato revoluce rozjížděla. Ale o to víc mohly z jeho návratu profitovat Česko a domácí výzkum.
Bohužel se to nestalo. Rozhovor ve Wiredu je smutným, řekl bych až depresivním čtením. „To, že nás předhání země jako Německo, Francie, Švýcarsko, Dánsko, Finsko nebo Velká Británie, se dá čekat. Ale že i v Polsku a Bulharsku na tom jsou lépe, že mají národní AI instituty, to je prostě už ostuda,“ říká v citovaném rozhovoru.
Mikolov pojmenovává i hlubší kulturní problém. Zatímco američtí hrdinové dosahují úspěchu vlastním přičiněním (zmiňuje Rockyho i „americký sen“), ti čeští čekají, až jim štěstí spadne do klína. Právě proto jsem tento text začal v pohádkovém stylu, protože jak Mikolov říká, u oblíbených národních pohádek a hrdinů to začíná. Máme hloupého Honzu a Švejka, kteří úspěchu dosahují jakoby omylem, nechtěně a navzdory systému.
Mikolov zvažuje odchod z Česka. Není to výhrůžka, je to symptom. Když člověk, který pracoval pro Google, Facebook i Microsoft, říká, že český systém je nefunkční, možná bychom mu měli naslouchat. Místo toho se tváříme jako postavy z Cimrmanovy hry – „může to být pravda, ale nemusí“.
Česko očima Tomáše Mikolova není zemí, která by neuměla inovovat. Je ale zemí, která neumí své inovátory podpořit a udržet. Která si hoví ve své pohodlné průměrnosti. Kde byrokracie triumfuje nad inovací, kde o grantech rozhodují při poradě na Zoomu lidé bez doktorátu, a kde reálné výsledky výzkumu nikoho nezajímají.
Potenciál přitom existuje. Máme špičkové vědce, máme tradici technického vzdělání, máme i geografickou výhodu být ve středu Evropy. Co nemáme, je systém, který by tento potenciál podporoval místo toho, aby ho dusil. A nemáme politiky, kteří by z podpory budoucnosti udělali téma.
Napsal jsem to už mnohokrát: Pro Fialovu vládu byla jasně artikulovaná a masivní podpora AI výzkumu tím, čemu Američané říkají „nízko visící ovoce“. Stačilo natáhnout ruku a utrhnout ho. Co dnes skutečně máme? Plytkou, nic neříkající „národní strategii AI“, vyzdobenou kýčovitými obrázky, a napsanou tak špatně, že k tomu úředníci snad ani nepoužili AI. A pak taky pár citátů politiků o tom, jak Česko v umělé inteligenci celou Evropu převálcuje.
Leda až naprší a uschne. Ale to dřív bude Mikolov zase někde v normální části světa.
