Hlavní obsah

Komentář: Česko si nevydělá na vlastní fungování. Jsme neschopní?

Ivan Gabal
sociolog, analytik
Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Také vláda Petra Fialy podlehla svodům nárokové společnosti. Ilustrační snímek.

Uznat nároky bez ohledu na výkon znamená podřídit politiku nárokům. Není v tom vůbec žádný rozdíl mezi dnešní koalicí a opozicí.

Článek

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Stále víc se musíme zabývat tím, jak dosáhnout toho, abychom nežili na dluh. V rozpočtovém deficitu žijeme už dlouho. Zvykli jsme si, že si nevyděláme na to, co spotřebujeme. Půjčujeme si stále více a stále více splácíme.

Většina resortů má nataženou ruku, ale nepracuje na tom, aby vytvořila víc, než spotřebuje. Z české společnosti se stala společnost nároková. A přestali jsme řešit, kde na své nároky vezmeme.

Obecněji a filozoficky bychom měli rozvažovat, co to znamená, jestliže si na svůj životní standard a domnělé nároky nevyděláme. Nedokážeme to? Jsme líní a neschopní? Nebo prostě nedokážeme žít na úrovni své výkonnosti?

Je to i politická daň za neochotu vlády a Parlamentu tuto nerovnováhu řešit, lámat si hlavu nad základním rébusem naší existence. Politická odpověď se opakuje: Nejde to! Ale „nejde to“ je specifický český argument: Hlavně aby to nebolelo, aby to nepřineslo ztrátu mandátu pro politickou třídu. Jejím cílem – logicky – je udržet se v židlích. V nárokové logice to znamená vydávat víc než minule a víc, než vyděláme. Každý vítězný ministr sebejistě ohlašuje jako úspěch, že získal z rozpočtu víc. Neskládá už účty, neříká, kde na to vzít. Chce jen víc než měl.

Uznat nároky bez ohledu na výkon znamená podřídit politiku nárokům. Není v tom vůbec žádný rozdíl mezi dnešní koalicí a opozicí. Chovala se tak dnešní opozice, když vládla, chová se tak tehdejší opozice, když vládne dnes.

Nesmí to bolet

Nevěřícně si připomínám, jak v roce 1990 chtěli všichni slyšet: Ano, bude to těžké, ano, může to bolet a ano, bude to trvat dlouho. A dnes? Nesmí to bolet, nesmí to být těžké ani dlouhé.

Umíme si představit, že nedokážeme financovat třeba důchody nebo sociální dávky, že nebude na platy učitelů, kuchařek nebo vojáků? Nic z toho. Symptomem dnešní doby je, že nárokově žijeme nejen jako stát, ale i na úrovni rodin a domácností. Míra zadlužení, fenomén spotřebního půjčování a nákupů na dluh či splátky, to vše znamená, že je pryč doba, kdy jsme si museli na cokoli napřed vydělat a pak teprve koupit. Dnes už je mnoho domácností ještě o krok dál, protože spotřebovávají a půjčují si více, než dokážou splatit. A takové si vybíráme i politiky.

Diskuze zatím obsahuje víc kritiky než návrhů řešení. Opozice i odborná obec zatím méně rozebírají varianty nápravy. Málo přemýšlíme, zda a v jakých oblastech jít cestou snižování spotřeby, což zatím zjevně nedokážeme. Nebo cestou zvyšování výkonnosti – více nejen vyrábět, ale hlavně vymýšlet, vydělat na inovaci a nejen prací v „montovnách“. Anebo konečně – zda a kde více vybrat na daních třeba od těch, kteří vydělávají nejvíc.

Postrádáme kreativitu, odvahu a invenci. Malá kreativita se týká těch, kteří mohou nebo by měli na zdroje a jejich generování zmíněnými cestami dosáhnout. Vlastně to není malá kreativita. Není žádná. Česká politika fakticky přestala generovat byť jen náznaky myšlení. Bojí se předkládat byť i souhrn variant. Pasivní je zatím i akademická obec až na výjimky emitované z komerčních firem nebo think-tanků. Zkusme tedy k diskuzi skicovat alespoň některé možnosti.

Sedm nahnilých

O zrušení superhrubé mzdy za 100 miliard ročně už se toho řeklo hodně, ale proč ještě zrušení EET, které fungovalo a mělo na výběr daní vliv? Politické gesto, drahé a zbytečné. Navyšování daně z nemovitosti, záseky do stavebního spoření, pouhé přibrzdění důchodového systému, nedůsledná a podivně děravá windfall tax. Všechno nedotažené ad hoc kroky, které mají daleko k promyšlené daňové reformě. Neumíme to? Nevíme. Převažují netransparentní improvizace, až když malér dýchá na krk.

Systémově „přezrálé“ z hlediska potřeby reforem jsou mnohé oblasti. Několik oblastí je ale skutečně extrémních:

1) Celý systém veřejných soutěží, který škodí, blokuje a neurychluje, škodí legislativa i katastrofální pozice Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Při vysokém podílu státu v ekonomice a trhu jde o retardační mechanismus, který má zásadní blokační vliv na výkonnost ekonomiky.

2) Nereformované zdravotnictví, neudržitelná hustota nemocnic, ale i provoz farmaceutického trhu, přístrojového vybavení – mizí zde miliardy a požadavky jsou na další a další.

3) Extenzivní regionální školství, kde 30 procent škol navštěvuje méně než sto žáků, ale mají plnou spotřebu nepedagogického personálu a služeb od kuchyně po vlastní ICT. Blokují děti v lokálních uzavřených komunitách a udržují historicky nízkou sociální a kulturní otevřenost českého školství. Obdobně musíme hovořit o vysokém školství a jeho akademicky nevýkonné samosprávě a nízké inovační i vzdělávací výkonnosti, což je patrné ve špatném mezinárodním postavení našich univerzit i v nevalných výzkumných výsledcích. Přitom spotřeba rozpočtových prostředků stoupá.

4) Šest tisíc samosprávných obcí a jejich finanční i správní nároky s nízkým podílem vlastních příjmů a vysokými rozpočtovými požadavky. Bez jakékoli tendence ke kvalitnější správě skrze sdružování obcí a bez možnosti zajistit si příjmy výběrem daní. Samosprávná politická „šlechta“ přitom k sobě navazuje nejskandálnější korupční kauzy zejména ve strukturálně stagnujících regionech.

5) Zoufalá úroveň digitalizace služeb státu, kterou vidíme na sebevražedném pokusu ve stavebním řízení. Následky nedostatečné digitalizace jsou v extenzivním nasazení lidské práce a papírové byrokracie, kterou měly dávno nahradit informační technologie.

6) Všeobecný nedostatek pracovních sil a naopak jejich přetížení v dnešních málo digitalizovaných státních a veřejných službách. Viz havárie se špatnými odhady počtu středoškoláků a míst na středních školách. Nezbytnost improvizovat systém elektronických přihlášek v krizi a „na koleně“, protože ani stát nedokáže sám pro sebe moderní řešení včas vysoutěžit.

7) Navzdory válečné akceleraci nároků na obranu nadále neplníme závazky vůči NATO v bojové výkonnosti naší armády. Resort obrany nadále nedokáže růst výdajů bezproblémově proměnit v bojové kapacity a zachraňuje nás svou transakční a improvizační obratností a spoluprací států s privátním sektorem.

Trendům neutečeme

Celkově bychom si měli připustit, že deficitní charakter našeho hospodaření je výrazem zaostalosti v celkové modernizaci státní správy, samosprávy a veřejných služeb. Zopakujme si – ano, jsme zaostalí a příliš nákladní od školství až po úřady, dopravu a zemědělství.

Dlouhodobě nejsme schopni reformovat ani jednací řád Sněmovny. Stačí připomenout hrůzné projednávání korespondenční volby nebo obstrukce kolem valorizace penzí. Prosadit zásadní novelu zákona o státní službě, která by zvýšila flexibilitu a mobilitu státních i veřejných zaměstnanců, to už spadá do kategorie „nepředstavitelné a nebezpečné“. Kdo se o něco – například na postu nejvyššího úředníka – pokusil, byl okamžitě znemožněn, diskreditován a vyhozen, a to i v tomto volebním období. Natož ještě projevit chuť snížit počet samosprávných těles a obcí nebo odpovědněji řešit novelu zbraňového zákona.

Náš další vývoj budou robustně ovlivňovat i trendy v české společnosti, které neovládáme, ale zato je ideologicky ignorujeme, pokud je rovnou nepopíráme. Klesá porodnost, roste podíl svobodných matek, neúplných rodin a domácností. Prohlubuje se fragmentace společnosti, vidíme zesilující urbanizaci a odklon od tradičních modelů, jako je rodina, pevnější rezidenční struktura a mobilitní vzorce. Zřejmě se to týká i slábnutí celoživotního pracovního kariérového modelu motivovaného maximální výkonností a pracovním příjmem, pevnou pracovní dobou a docházkou na pracoviště s příslušným kariérním a mzdovým vzestupem. V některých vrstvách slábne zájem o majetkové a důchodové zajištění domácnosti.

Bohužel zatím nemáme tento vývoj dostatečně prozkoumaný a zmapovaný. Všechny tyto trendy ale budou zesilovat tlak na „nárokové“ výdaje. Leckdo tvrdí, že se u nás s nárokovou společností prosazují západoevropské vzory vysoce fluidních společností. Jde o silný trend k individualizaci západních společností, ze kterého si nemůžeme dovolit ani vypadnout, ani jej ignorovat.

Blokuje nás zřejmě i chybné mentální naladění v regulaci ekonomiky státem. To je patrné ve snaze přeregulovat i poměrně flexibilní formy práce, jako jsou krátkodobé brigády, dohody či částečné úvazky, které umožňují rychlejší pohyb po pracovním trhu. Jdeme opačnou a chybnou cestou znehybnění a zkomplikování jakékoli flexibility pracovních sil a trhu práce. Jdeme přímo proti tomu, co bychom potřebovali pro povzbuzení pohybu společnosti k vyšší výkonnosti, mobilitě a flexibilitě.

Zásadním zdrojem daňového deficitu dlouhodobě zůstává unijní úroveň. Nově ustavený Evropský parlament by mohl konečně vyřešit situaci, ve které zůstávají prakticky nezdaněné produkty všech zámořských technologických firem prodávané v Evropě a používané Evropany i jejich státy. Je to důsledek extrémně nízkých daní v Irsku, kde jsou tyto firmy registrované. Tahle situace se bude s postupující digitalizací všech oblastí života jen zhoršovat.

Aby mohla EU do této obrovské daňové a příjmové nerovnováhy sáhnout, musely by členské státy přistoupit na nějakou formu unijního sjednocení daňové politiky. Získali bychom velké daňové prostředky na investice do technologického rozvoje i veřejných služeb. Chceme to?

Celkově je patrné, že posun ke státu, který funguje i bez dluhů, je u nás možný. Ale vyžaduje práci nejméně na jedno volební období. Seznam potřebných a nutných změn je dlouhý.

V některých položkách se spojují win-win strategie kombinující úspory a růst výkonnosti. Typicky například v reformě jednacího řádu Sněmovny nebo ve slučování obcí s podporou integrace regionálního školství.

Rychlým zásahem ve prospěch výkonnosti může být reforma správy vysokých škol nebo okamžité změny výběrových a alokačních mechanismů ve výzkumných grantových agenturách. Zásadní bude i reforma legislativy veřejných zakázek a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Ve všech těchto agendách doporučuji sledovat volební programy stran a koalic pro příští volby. Leccos se ale dá stihnout i do voleb.

Doporučované