Článek
Čeští poslanci dostali s výročím sebeupálení Jana Palacha do svých e-mailových schránek „komunikační kartu“, která jim vysvětluje, jaký je „hlavní narativ“ této události a co by měli v této souvislosti „aktivně komunikovat“. Původcem této podivnosti je Odbor strategické komunikace státu při Úřadu vlády.
Jde o perfektní ilustraci toho, jak moc současná vláda nechápe koncept strategické komunikace. A jak lidé, kteří jej mají v současnosti na starost, tento koncept ničí. Což je mimořádně závažné téma především v aktuálním volebním roce.
„Významným nástrojem posilování odolnosti státu a společnosti je strategická komunikace,“ píše se v Obranné strategii České republiky. To je naprostá pravda, stejně jako následující věty, v nichž se zmiňují nepřátelské informační a psychologické operace a další nástroje „hybridní války“, kterým republika čelí. „Strategická komunikace je klíčovým nástrojem pro efektivní a transparentní komunikaci cílů v oblasti obrany a bezpečnosti a omezování vlivu nepřátelského informačního působení,“ stojí dále ve strategickém dokumentu.
Nelze nesouhlasit. Jak ale souvisí „efektivní a transparentní komunikace cílů v oblasti obrany a bezpečnosti“ s povýšeným poučováním poslanců o tom, co mají říkat k Palachovu výročí? A není to jediná bota. A nechme protentokrát zcela stranou svérázné vystupování koordinátora strategické komunikace Otakara Foltýna.
Žijeme v předvolební kampani, která bude v příštích měsících dál gradovat. Představitelé opozice vykreslují život ve „zdevastované zemi“ a „marasmu“, vládní politici se holedbají úspěchy, hýří optimismem, tu slibují německé výplaty, tu zas oslňují 93 procenty splněných programových slibů. Černobílé souboje sice prakticky znemožňují jakékoli reformní úsilí, které by přesáhlo horizont jednoho volebního období, ale nic účinnějšího k získání hlasů a uchopení moci zatím politický marketing nevynalezl.
Pokud ale má stát mít něco jako fungující strategickou komunikaci, tak její představitelé se mají od podobných politických střetů držet co nejdál – právě kvůli tomu, aby je někdo bral vážně ve chvíli, kdy nastane krize nebo přijde bezpečnostní hrozba.
Pohled na sociální sítě českého „stratkomu“ ale nabízí úplně opačný obrázek. Jen pár příkladů z poslední doby: „Moderní výuka, která odpovídá potřebám mladé generace, i rozvoj dovedností, bez nichž se školáci v 21. století neobejdou. To jsou nové Rámcové vzdělávací programy pro předškolní a základní vzdělávání,“ informuje účet české strategické komunikace na síti X. Odkazuje přitom zcela nekriticky na tiskovou zprávu Ministerstva školství.
Pomineme-li, že RVP jsou ve veřejné debatě kontroverzní téma, co je do něj strategické komunikaci? A když už něco, proč se bezmyšlenkovitě staví na stranu ministra školství?
Před několika dny považovali představitelé strategické komunikace státu za nutné se s národem podělit o informaci, že „Česká republika si připisuje další hokejový úspěch“.
Samostatnou kapitolou byl případ českého umístění v Indexu prosperity, což je projekt České spořitelny a iniciativy Evropa v datech. Přihodilo se, že v jedné z kategorií tohoto indexu se Česko umístilo na prvním místě v evropském srovnání. Jednalo se o kategorii „Rozvoj zdraví a bezpečí“.
Tuto informaci nadšeně sdílela řada politiků. „Česko se stalo jedničkou v EU v oblasti zdraví a bezpečnosti,“ jásal ministr zdravotnictví a místopředseda TOP 09 Vlastimil Válek. „Češi mají nejlepší přístup ke kvalitní zdravotní péči a žijí v bezpečí,“ psala šéfka strany Markéta Pekarová Adamová. Neudržel se ani premiér Petr Fiala.
Budiž. Nějaká míra manipulace a selektivní pozornosti k politické komunikaci patří. Takže není divu, že se žádný z politiků do indexu skutečně nepodíval. Pak by totiž zjistili, že Index prosperity má 10 kategorií, přičemž prvenství patří Česku právě v té jedné, zatímco třeba v „Prostředí pro podnikatele“ nebo „Úrovni bydlení“ se Česko krčí pod 20. příčkou.
Stejně tak neměli vládní představitelé důvod se ve svých rozradovaných výkřicích zamyslet nad tím, jak je ona „zlatá“ část indexu postavena. Tedy že v sobě kloubí velmi zvláštní a neslučitelné ukazatele, jako jsou „výdaje na zdravotnictví“, „bankovní podvody“, „vážné trestné činy“ nebo „výdaje na obranu“.
V součtu této nesourodé směsi skutečně Česko vyjde nejlépe, ačkoli v žádné ze zkoumaných veličin není na čele a třeba ve „výdajích na obranu“ je až 19., protože data Eurostatu je uvádějí ve výši jednoho procenta HDP.
Budiž, jak jsme řekli, u politiků se nějaké to „přehlédnutí“ nepohodlných informací očekává. Nepochopitelné je, že stejné nekritické nadšení projevil nad indexem i oficiální účet strategické komunikace státu. Svým čtenářům poskytl opět jen hloupou selektivní informaci, nepřidal ani odkaz na samotný index, kde si lze jednotlivá data projít a udělat si vlastní obrázek.
Všechny tyto přešlapy „strategické komunikace“ ukazují na jedno zásadní nepochopení. Ačkoli jde o vládní odbor, ona instituce se jmenuje Odbor strategické komunikace státu, nikoli vlády. Přesto jeho pracovníci přebírají politickou komunikaci vládních představitelů. Stát ale není vláda. Stát je víc.
Strategická komunikace státu má nastupovat nikoli ve chvíli, kdy potřebuje komunikačně pomoci vláda, ale ve chvíli, kdy potřebuje pomoci stát. Tedy ve chvíli, kdy jsou ohroženy jeho základní pilíře a hodnoty. Sem můžeme počítat především demokratické zřízení a ústavní pořádek (se svobodami, které z něj plynou). Jisté, i když širší limity by měla mít i debata o mezinárodním zakotvení v euroatlantických strukturách, především v NATO.
Jistě je dobře, když „stratkom“ upozorňuje na phishingové útoky, které se zaštiťují logem vlády. Jistě je dobře, když se snaží vyvracet dezinformace, pokud za ně nepokládá jakoukoli kritiku vládní politiky. Strategický odbor odvedl dobrou práci kampaní, v níž upozornil na přínosy pracujících ukrajinských uprchlíků. Naopak zcela nesmyslné byly kampaně připomínající rok vládnutí Petra Fialy a hodně sporná byla propagace vládních kroků během energetické krize.
Obecně mají být předmětem strategické komunikace státu v maximální míře fakta a data, jimiž lze vyvrátit dezinformační útoky. Naopak není úkolem „stratkomu“ přebírat i s chlupy politickou komunikaci, chcete-li propagandu, vlády a jejích představitelů. Tím se tato instituce stává jen dalším nástrojem předvolební kampaně.
Rozesíláním „komunikačních karet“ k historickým výročím a přejímáním vládní rétoriky si Odbor strategické komunikace státu vysloužil jediné – výhrůžku zrušením, pokud se moci ujme dnešní opozice.
Není lehké to napsat, protože Česko strategickou komunikaci potřebuje – takovou, jakou popisuje ve své Obranné strategii. Přesto je to třeba říct – hokejového roztleskávání ani záplavy smajlíků a jiných pitomých emotikonů žádná škoda nebude.
