Komentář: Česko mrhá talenty. Studenti vládu nezajímají

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Systém finanční podpory vysokoškolských studentů v Česku je v řadě ohledů zastaralý. Největší díl podpory je rozdělován plošně a nepřímo přes slevu na dani z příjmů rodičů. Tu však mohou rodiče uplatnit, pouze pokud dostatečně vydělávají.

Na přímou podporu studentů formou sociálních stipendií jde v Česku v mezinárodním srovnání velmi málo peněz. S dosažením 26. roku věku navíc nárok na většinu možných podpor končí, ačkoli studium dnes často začíná v pozdějším věku a trvá déle než dříve.

Ve výsledku tak současný systém potřebným studentům moc nepomáhá. A už vůbec nepomáhá nadaným dětem z chudých rodinných poměrů, kteří pak na vysokou školu z materiálních důvodů raději ani nesměřují.

Není proto náhodou, že Česko vykazuje v Evropě jednu z nejvyšších podmíněností vysokoškolského studia či vzdělání úrovní vzdělání rodičů (sedmou nejvyšší po Rumunsku, Bulharsku, Itálii, Srbsku, Maďarsku a Portugalsku). Česko tím přichází o talenty, které se na vysokoškolské studium už během střední školy raději ani nepřipravují a následně se tam ani nehlásí. Naopak na vysokou školu chodí řada těch, kteří spíše než předpoklady mají sociálně-ekonomicky silné rodičovské zázemí. Není také divu, že vysoký podíl vysokoškoláků u nás při studiu dost intenzivně pracuje.

Už tak chabou finanční podporu studentů v poslední době decimuje ještě pokračující vlna inflace. Současná vláda toho v rok starém programovém prohlášení vysokoškolskému segmentu, tedy studentům a potenciálním studentům, moc nenabízí. Snad jen dlouho slibovanou reformu financování doktorských studií. Ale to je jen malá třešinka na velkém vysokoškolském dortu. Naopak před rokem vláda pod rozpočtovým tlakem výrazně zredukovala výši studentských slev na dopravu a další redukce není vyloučená.

Problém je, že po letech rozmařilého rozdávání z eráru vlády nemají a nebudou mít na zvyšování finanční podpory studentů dost peněz. A s ohledem na rozpočtové problémy bude finanční podpora veřejných vysokých škol stěží držet krok s růstem mezd a platů v ekonomice a bude zaostávat za inflací. Přitom podpora byla už před nástupem inflace nízká. Poznámka na okraj: na solidní výši podpory studentů by stačilo pouhých pár procent toho, o co státní rozpočet nedávno přišel kvůli populistickému „zrušení superhrubé mzdy“.

Přesto pro reformu systému finanční podpory studentů hovoří řada dobrých argumentů. Jako součást řešení, tedy kromě dalšího pasivního nicnedělání, se nabízí zavedení systému bezrizikových vratných studentských grantů na živobytí. Ty by totiž byly z dlouhodobého pohledu pro státní rozpočet finančně neutrální. A při správném nastavení by cíleně pomáhaly právě a pouze těm, kteří pomoc opravdu potřebují.

Jak by takový systém grantů fungoval? O grant by si mohl požádat každý řádně studující student. Grant by mu byl poskytnut, aniž by za něj musel ručit on či jeho rodiče majetkem či příjmem. Grant by se vyplácel průběžně během studia do určitého stropu, řekněme pět tisíc měsíčně. Peníze z grantu by lidé spláceli až jako úspěšně vydělávající absolventi formou dodatečné sazby daně z příjmů fyzických osob uvalené na příjmy nad určitou úroveň.

Dlužná částka by se úročila o něco více, než činí úroky na termínovaných vkladech v bankách. Při nesplacení by se dluh po 25 až 30 letech odepsal. Roční výdaje systému lze odhadovat řádově na jednu až tři miliardy korun v závislosti na tom, jak vysoké by granty byly, jak by vypadal úrok a jak by byl definován nárok studentů. Splátky by začaly do státního rozpočtu nabíhat až po letech s tím, jak podpoření absolventi začnou postupně pracovat a vydělávat.

Výhodou takového systému by bylo, že pro splácení grantů by posloužil již zavedený systém výběru a vymáhání daně z příjmů fyzických osob včetně daňových formulářů. Dodatečné administrativní náklady by tedy byly velmi nízké. Navíc by se tu zúročila probíhající digitalizace státu. Implementace systému by do velké míry spočívala na Ministerstvu financí, které má pod sebou klíčovou součást – výběr daně z příjmů a daňové úřady. Nově by muselo vzniknout digitální propojení s matrikami vysokých škol.

Vratné granty by byly zacíleny pouze a právě na ty, kteří podporu potřebují a efektivně využijí. Ostatní by totiž neměli důvod si s úrokem půjčovat. Odpadlo by tím složité papírové prokazování nároku a potřebnosti, tedy kromě digitálního ověření řádného studia. Přínosy by byly ekonomické i sociální díky zpřístupnění a usnadnění vysokoškolského studia talentovaným bez ohledu na jejich rodinné zázemí.

Systém by podpořil i studenty soukromých vysokých škol, kteří musejí platit školné. A také studující v zahraničí, kterým náš stát pomáhá pouze prominutím zdravotního pojištění a nárokem na daňový odvod pro rodiče – tedy, opět, pokud dost vydělávají a mají si slevu z čeho odečíst.

Regulované systémy studentských půjček patří ve vyspělých zemích EU k modernímu standardu. Vratný charakter grantů by zajistil vysokou míru dlouhodobé rozpočtové neutrálnosti. To je za současného stavu veřejných financí zcela zásadní. V současnosti se navíc na rozjezd systému vratných grantů unikátně nabízí finance z prostředků EU, konkrétně z balíku nazvaného Recovery and Resilience Facility (RRF). To je nástroj pro oživení a odolnost a je součástí rozsáhlé reakce, jejímž cílem je zmírnit hospodářský a sociální dopad koronavirové pandemie, zvýšit udržitelnost a odolnost evropské ekonomiky i společnosti a připravit je na výzvy i příležitosti ekologické a digitální transformace. Nástroj RRF dnes nabízí mnohem více peněz, než má dnes Česko na podobné projekty v šuplíku.

Pro studenty by jistě bylo mnohem atraktivnější získávat od státu granty, které by vracet nikdy nemuseli. Poptávka po nich by však byla obrovská a tomu by odpovídala i finanční náročnost pro státní rozpočet. Při současném výhledu veřejných rozpočtů to je v zásadě nepředstavitelné.

V dilematu mezi současnou nepodporou a vratnými granty je to druhé nepochybně mnohem lepším řešením. Pro současné i budoucí vysokoškoláky a jejich rodiče vláda za současných ekonomických podmínek stěží vymyslí něco atraktivnějšího. Navíc by stranám současné vládní koalice mohlo docvaknout, že studenti, potenciální studenti i jejich rodiče jsou také jejich pravděpodobní voliči.

Samozřejmě by to vyžadovalo jistou politickou odvahu, protože stále platí, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jistě by se s kritikou ozvala ekonomicky zajištěná akademická levice s tvrzením, že by vratné granty představovaly první krok k pozdějšímu zavedení školného. Dobře, ale co má být? S tím by se přece měli nepopulističtí politici umět argumentačně popasovat. Na to je však třeba vystoupit ze zaběhnutých myšlenkových schémat o dotacích a dávkách jako něčem pocházejícím od ďábla.