Komentář: Česko jako omšelý domov pro seniory

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) si zaslouží malé plus za politickou odvahu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy alespoň připustil, že změny v penzijním systému se neobejdou bez postupného navyšování důchodového věku. Zároveň pohovořil o nutnosti relativně rychlých parametrických změn v současném nastavení, které by měly české penze učinit ne snad hned udržitelnými, ale udržitelnějšími.

Pohovořil moudře, což o to. Však také v jeho pracovní skupině sedí mnoho chytrých lidí, z nichž mnozí se důchodovému systému z různých pozic věnují dlouhá léta, sledovali práci předcházejících důchodových komisí, někteří v některých z nich i seděli. Jsou to všechno lidé, kteří sobě ani jiným nepotřebují lakovat realitu na růžovo a předstírat, že české důchody mohou ve stávajícím nastavení fungovat ještě mnoho let. Nemohou.

Scénáře pro příštích deset až patnáct let jsou už dlouhá léta narýsované a neměnné. Pokud se s penzijním systémem neudělá nic – tak jako se s ním nic neudělalo za posledních 25 let – bude stát na výplatu důchodů v roce 2040 vynakládat o polovinu víc peněz než dnes. Konkrétně 14 procent HDP místo dnešních devíti.

To přímo neznamená, že tou dobou na výplatu důchodů nebudou peníze. Jak nedávno při představování zprávy o udržitelnosti veřejných financí upozornil šéf Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, důchody stát vyplatit musí, i kdyby to mělo být poslední, co udělá. Ostatně tuhle větu, tedy „na důchody bude vždy“, vyslovuje mnoho levicových i populistických politiků. Jenže ji na rozdíl od Hampla používají jako argument, proč nepříjemné systémové změny nejsou potřeba, případně proč s nimi není potřeba spěchat. Mojmír Hampl naopak správně dodává i nutnou druhou větu, totiž že na důchody sice bude, ale oněch pět (a posléze i mnohem víc) procent HDP bude státu nutně chybět někde jinde – v investicích, ve vědě, v obraně, v inovacích, ve zdravotnictví…

Jinými slovy za blížící se zatáčkou cesty, po níž solidní rychlostí jedou české veřejné finance, je obraz Česka jako neveselého chátrajícího domova pro seniory, jehož kapacity dostačují na řešení jedné jediné starosti: jak ze svých klesajících příjmů uživit své přibývající důchodce a pokud něco zbude, jak je léčit.

Zatímco úbytek lidí v produktivním věku a nárůst počtu penzistů je v příštích letech nevyhnutelný, nastíněný černý scénář nevyhnutelný není. Jen je nutné si jej jako hrozící variantu připustit a začít ten děsivě neobratný a pomalu reagující důchodový koráb postupně stáčet k udržitelnějšímu kurzu. To se nedá udělat žádnými příjemnými kroky, ale jisté je, že bolest dnes bude mnohem snesitelnější než bolest v budoucnu, která by plynula z divokých a náhlých manévrů těsně před hrozícími útesy. Současně samozřejmě platí, že kdyby se bývalo povedlo začít s manévrováním před pěti nebo deseti lety, mohly být pohyby zase o kus méně prudké a nepříjemné, než budou dnes.

Tohle všechno je stará vesta a lidé kolem Jurečky jí rozumějí lépe než dobře. Dosavadní snahy o změny důchodového systému byly buď narychlo vynucené soudními zásahy (jako v roce 2010 po verdiktu Ústavního soudu), anebo se nakonec z hledání udržitelnosti odklonily k hledání „spravedlnosti“. Což se dělá jaksi příjemněji (předdůchody pro náročné profese, lepší započítávání péče o děti nebo nemohoucí blízké nebo Jurečkovo oblíbené „výchovné“ za děti), jenže k udržitelnosti systému to nijak nepřispívá, a když, tak negativně.

Soudě podle Jurečkova vystoupení a ochoty mluvit o nepříjemných věcech, jako jsou zvyšování věku odchodu do důchodu, reforma nefungujícího připojištění, motivace k prodlužování pobytu na pracovním trhu nebo změny valorizačního schématu, dostala udržitelnost penzí snad konečně přednost. Škoda, že ve vládě pořád platí zákaz mluvit o strukturálním vylepšení státních příjmů, jinak by to samozřejmě k těm nepříjemným věcem a do téhle debaty patřilo. Ale ono to přijde tak jako tak.

Před ministrem ovšem leží mnohem těžší mise než osvojit si návrhy expertů a hezky o nich pohovořit. Totiž poskytnout jim pevné politické krytí a prosadit je nejenom ve vládní koalici (a i to může být celkem fuška), ale pokud možno v širší politické shodě alespoň s částí opozice. Aby neskončily jako Nečasův druhý pilíř, tedy zrušením pár týdnů po dalších volbách.

To se při dnešním stavu politické debaty jeví bezmála jako nadlidský úkol. Připomeňme, že i triviální vládní návrhy (jako zrušení léta vypnuté EET nebo účetní trik se zdravotním pojištěním) se dnes stávají příčinou zákopových válek a paralýzy práce Sněmovny.

Jurečka musí přesvědčit dostatečný počet svých kolegů, že argument „na důchody bude vždy“ musí zmizet ze scény. Jinak si Česko nenávratně podváže veškerý potenciál růstu a inovací své ekonomiky. A současný ministr práce se spolu se zbytkem vlády jen zařadí do smutné dlouhé řady politiků, kteří v posledním čtvrtstoletí vyslechli a zaměstnali mnoho chytrých žen a mužů a nechali je sepsat mnoho moudrých návrhů, aby nakonec sami ostudně ztroskotali na politicky zrádných útesech důchodové reformy.