Článek
Vláda našla jakýsi kompromis v otázce zvyšování „koncesionářských“ poplatků za veřejnoprávní televizi a rozhlas. Budou se v první fázi zvyšovat o něco méně, než ministr kultury Martin Baxa původně zamýšlel, ale zase do zákona přibude indexace poplatku k inflaci.
Až se bude o zákonu jednat, jistě vyvolá hodně rámusu návrh, podle nějž povinnost platit poplatek nevznikne jen na základě vlastnictví televizního přijímače, ale také na základě vlastnictví chytrého zařízení schopného přehrát mediální obsah.
Podrobnosti o novinkách v rozhlasových a televizních poplatcích:
Je třeba zdůraznit – a bude potřeba to zdůrazňovat hodně často –, že se stále jedná o jeden poplatek za celou domácnost. Takže v domácnostech, které dnes nemají televizi, bude „zpoplatněn“ jeden chytrý mobil nebo tablet nebo počítač. Pro domácnosti, které televizi mají, se nemění nic, jen mírně stoupá výše poplatku. Takže ano, počet poplatníků se rozšíří, ale až uslyšíte, že „bude platit každý, kdo má mobil“, a že to uslyšíte v nadcházejících debatách zcela určitě, tak to je zrovna nesmysl.
Jinak ale bude debata o zvyšování poplatků jistě bohatá a zajímavá. Není ambicí tohoto textu do ní přispívat zásadnějšími argumenty, snad s výjimkou jednoho ekonomického:
Televizní poplatek se nezvyšoval šestnáct, rozhlasový dokonce osmnáct let. Od roku 2008 činí kumulovaná inflace zhruba 66 procent. Pokud by byl televizní poplatek indexován k inflaci od začátku, činil by dnes nějakých 224 korun. Z tohoto pohledu je zvýšení o 11 procent na 150 korun měsíčně velmi mírné. U rozhlasu je výpočet podobně legrační.
Důležitější je ale jiná věc. Poplatky nejsou to jediné, co nereagovalo na vývoj posledních dvaceti let. Totéž platí také o zákonech upravujících existenci veřejnoprávních médií. Samozřejmě to neplatí o médiích samotných, ta se vývoji přizpůsobit musela. Udělala to nicméně zcela spontánně, tak, aby obstála na trhu, bez zřetelného záměru a soustředění na to, jakou roli v celém procesu hraje „veřejnoprávnost“.
Krásně je to vidět třeba na rozdílu přístupů Českého rozhlasu a České televize ke svým zpravodajským webům nebo k podcastům. Zatímco televize byla v těchto oblastech dost zdrženlivá, Český rozhlas se do nich vrhl po hlavě. Zpravodajský server iRozhlas patří k české špičce a pod hlavičkou rozhlasu vznikla celá baterie úspěšných podcastů.
Dodnes přitom nevíme, zda právě tohle je služba, kterou máme za své koncesionářské poplatky chtít a dostávat. Jestliže se veřejnoprávní média utkávají s komerčními médii na volném trhu webového zpravodajství nebo podcastové produkce, mají tu díky svému způsobu financování poněkud neférovou výhodu - žádný komerční subjekt nemá k dispozici tak jisté a pohodlné financování.
Stručně řečeno, potřebovali bychom definici mediální veřejnoprávnosti a jejího smyslu pro 21. století, v němž má problém omezeného množství frekvencí v éteru úplně jinou váhu než před sto lety.
Bohužel tahle debata se zatím v Česku nedaří, zejména ne na politické úrovni. Nový návrh mediální novely od ministra Baxy obsahuje jakýsi pokus. Průběžně mají veřejnoprávní rozhlas a televize vypracovávat „memoranda“. „Memorandum bude definovat rozvoj veřejnoprávních médií na dobu 5 let,“ uvádí ministr k návrhu. Memoranda budou předložena Radě ČT a Radě ČRo. A posléze, a to je zvlášť podivný bod, po jejich schválení radami memoranda podepíší generální ředitelé obou médií a ministr kultury.
Je to od Baxy nejspíš symbolické gesto, chce naznačit, že o potřebě debaty ví, a zároveň si s ní neví rady. V takových situacích je memorandum ideální žánr.
Jenže tady velmi chybí například informace, co se stane, když se memorandum nebude příslušné mediální radě (politicky volené) líbit. Nebo když se nebude líbit ministrovi. Jak budeme bránit tomu, aby ředitel namísto o rozvoji veřejné služby přemýšlel o rozvoji vztahů s ministrem kultury? Tohle je zkrátka nebezpečný směr úvah.
Česko potřebuje novou právní úpravu svých veřejnoprávních médií, která vyjasní jejich pozici na mediálním trhu 21. století. Právní rámec, v němž budou veřejnoprávní média svobodně působit. Jestli Martin Baxa takový návrh nemá, nebo mu chybí síla či odvaha jej prosazovat, měl by to rovnou přiznat. Zvýšení poplatků se dá obhájit i bez toho, i když je to škoda.
Je ale vysloveně hloupé se schovávat za podivná memoranda, z nichž se může vyklubat jen další politický klacek na generální ředitele.
Vážení čtenáři, pokud máte zájem o články z rubriky Názory a analýzy, klikněte zde na tlačítko „Sledovat“ a budeme vám posílat upozornění na všechny nové články do e-mailu. Děkujeme, že nás čtete.
