Komentář: Čas otevřít státní kasu. Ovšem bez populismu

Části České republiky se ocitly pod vodou. Nezbývá než blahořečit různým novým meteorologickým modelům, systémům včasného varování a také připravenosti, nasazení a obětavosti záchranných složek, díky nimž katastrofální povodně zatím vypadají jako velmi profesionálně zvládnuté. A protože se zdá, že dosud není všem dnům ani vší vodě konec, držme palce zasaženým, ať jsou škody na zdraví i majetku co nejmenší.

Než se dobereme konečného součtu, bude to ještě chvíli trvat. Už teď je ale jasné, že letošní povodně se svou ničivostí a silou vymykají běžným epizodám a snesou srovnání s nejhoršími novodobými zážitky tohoto druhu z let 1997 či 2002. Jinými slovy: Je jasné, že škody budou opravdu veliké a že vznikne silný tlak na veřejné finance včetně státního rozpočtu, aby se sanací škod pomohly.

I v dobách (přinejmenším deklarovaných) rozpočtových úspor s tím ministr financí Zbyněk Stanjura samozřejmě počítá. Podle jeho vyjádření po pondělní schůzce s prezidentem Petrem Pavlem nelze vyloučit nutnost novelizovat letošní státní rozpočet, protože v aktuálním plánu je rezerva už jen kolem jedné miliardy korun.

Nic proti takové předběžné úvaze. Pomoc s likvidací některých typů škod po živelních katastrofách patří k základním povinnostem státu, které jeho existenci dávají smysl. Dvojnásob to platí ve chvíli, kdy mezi těžce zasaženými oblastmi jsou i regiony označované jako „strukturálně postižené“, které mají dost existenčních starostí i bez velké vody.

Přesto by otevření státní kasy mělo předcházet několik důležitých úvah.

Předně – velké množství peněz leží kvůli nedostatečné investiční aktivitě v minulých letech na účtech obcí a krajů.

Jistě ne každá postižená obec sedí na balíku peněz a pomoc ze státního bude mnohde zcela nezbytná. Na druhé straně například Olomoucký kraj podle systému Monitor státní pokladny vytvořil jen od roku 2021 přebytek více než čtyři miliardy korun, na účtu by měl mít kolem pěti miliard. Totéž platí pro Královéhradecký kraj, Kraj Vysočina měl na běžných účtech ke konci loňského roku necelých sedm miliard, Jihomoravský kraj osm miliard, Středočeský kraj skoro deset miliard stejně jako Jihočeský kraj.

Mobilizací na pomoc se sanací povodňových škod by tyto jinak ladem ležící prostředky dostaly hlubší smysl a zároveň by byly vítanou pomocí pro státní rozpočet, který by se musel o to méně zadlužit.

Jedním dechem je ale třeba dodat, že případný nárůst státního dluhu jednorázovými mimořádnými výdaji na „úklid“ po povodních by nepředstavoval pro kondici českých veřejných financí žádné riziko. V tomto případě by byly namístě oblíbené řeči o tom, že český státní dluh vyjádřený poměrem k velikosti ekonomiky patří v Evropě k těm nízkým.

Skutečný průšvih by nastal až ve chvíli, kdy by se Fialův kabinet postavil k řešení povodňových škod podobně, jako se vláda Andreje Babiše postavila k řešení škod covidových.

Namísto jednorázové pomoci v mimořádné situaci se tehdy rychlým tempem zvyšovaly strukturální výdaje státu – především skokovým růstem platby za státní pojištěnce ve zdravotnictví a zcela populistickým zvyšováním důchodů daleko mimo rámec automatické valorizace.

Oba tyto výdaje – podobně jako covidové šachy s daněmi v čele s takzvaným rušením superhrubé mzdy – se dodnes promítají do strukturálního schodku, s nímž si ani Fialova vláda prakticky nedokázala poradit.

Neexistuje lepší důvod, proč doširoka otevřít státní pokladnu a velkoryse pomoct, než jsou nápravy škod po živelních pohromách a jiných zásazích vyšší moci. Ani v těchto případech by ale ministry neměl ovládnout bezmyšlenkovitý populismus.