Článek
Naivita některých pozorovatelů veřejného dění je ze zpětného pohledu až dechberoucí. Tak třeba autor tohoto textu. Před pěti lety počátkem března, na samém začátku covidové pandemie, jsem napsal, že tlak na covidové výdaje přece musí donutit tehdejší rozdavačnou vládu Andreje Babiše vrátit veřejné finance na udržitelnější koleje.
Bylo to pár dní poté, co deficit státního rozpočtu v únoru 2020 dosáhl nejhorší úrovně od roku 1993. „Když už Andreje Babiše ekonomická realita donutí vrátit do hospodaření státu trochu rozumu, jistě se rád vymluví na virus, o němž před pár týdny nikdo neměl tušení. Bude to vypadat mnohem lépe než přiznat neschopnost připravit republiku na zpomalení, které ekonomové věští už celé roky.“ Znáte to nutkání krutě se vysmát svému mladšímu já za jeho dětinskost?
O pět let později už sice nemusíme řešit bezprostřední ekonomické dopady pandemie, ale české veřejné finance jsou vystaveny novému tlaku, tentokrát v důsledku mezinárodněpolitické situace – jak pár set kilometrů na východě, tak na západě za velkou louží. Aktuální a velmi palčivá otázka zní, jak dostat obranné výdaje ze dvou na tři procenta velikosti celé ekonomiky.
Vlastně je docela dobrá zpráva, že panuje širší politická shoda na tom, že se to skutečně musí stát. A je docela normální, že nepanuje politická shoda na tom, kam mají tyto peníze zamířit, které oblasti obrany jsou prioritní. Hlavně je ale velmi znepokojivé, že panuje velmi široká shoda na tom, že se nebudeme moc bavit o tom, kde na to vezmeme.
Přesněji řečeno - kde na to vezmeme, je jasné: půjčíme si.
Obranné výdaje musejí narůst rychle, není bohužel čas nejprve ladit systémové reformy, které by zásadně snížily výdaje nebo zvýšily příjmy státu.
Němci se rozhodli vyjmout obranné výdaje z výpočtu dluhové brzdy a podobnou taktiku navrhuje i obvykle velmi opatrná a konzervativní tuzemská Národní rozpočtová rada: „NRR se domnívá, že růst těchto výdajů v důsledku zhoršování geopolitické situace a také v důsledku podfinancování armády v minulých desetiletích (…) nebude možné realizovat bez úpravy jak národních, tak evropských pravidel,“ píše česká rozpočtová autorita ve svém stanovisku. Na národní úrovni navrhuje změnu pravidel rozpočtové odpovědnosti, „která by umožnila zvýšení výdajového rámce státního rozpočtu a státních fondů o výdaje na obranu přesahující 2 % HDP, tedy nad úroveň, která je v klidných dobách považována za optimální“.
Takže to bude alespoň ze začátku na dluh, na tom se shodují všichni. Ostatně úroveň českého dluhu vůči HDP pořád poskytuje prostor se z dobrých důvodů zadlužit ještě o něco hlouběji. A lepší důvod, než je obrana republiky tváří v tvář ruské agresi a rozpínavosti, se těžko najde.
Přesto by z debaty neměla vypadnout otázka, jak se s novým dluhovým skokem a také s novou strukturou veřejných financí (protože každoroční závazek výše obranných výdajů je výdajem strukturálním, nikoli jednorázovým) vypořádat.
A tady znovu vstupuje do hry covidový strašák. Nutnost vysokých mimořádných výdajů v souvislosti s pandemií totiž v roce 2020 rozhodně nevyvolala vlnu fiskální odpovědnosti, jak jsem se naivně domníval. Vyvolala naopak rozpočtové eldorádo, jehož výsledkem jsou dnešní deficity ve stamiliardových řádech, strukturální díra ve veřejných financích přes 100 miliard korun a jehož mementem zůstává zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu, dle níž až 90 procent dodatečných výdajů v covidovém období nakonec nijak nesouviselo s bojem proti pandemii.
To by mělo být pro debatu o umořování a vyrovnávání „obranného dluhu“ velkým varováním. Po covidové zkušenosti není těžké si představit, že někdo přijde s nápadem, aby se mimo pravidla rozpočtové odpovědnosti objevily nejen obranné výdaje nad dvě procenta HDP, jak opatrně navrhuje rozpočtová rada, ale obranné výdaje jako celek - tím by se ve stávajících mantinelech otevřel prostor v desítkách miliard na různé momentální populistické nápady a voličské úplatky.
Jistěže tváří v tvář rostoucí pravděpodobnosti ohrožení republiky a nutnosti rychle přenastavit evropskou obrannou architekturu se diskuze o udržitelnosti veřejných financí dostává na vedlejší kolej. Neměla by ale utichnout zcela. Nejen z úst představitelů NRR už zazněla myšlenka, že na obranné výdaje by bylo možné ušetřit opuštěním klimatických cílů a politik. „Zelená versus khaki“ je ale do velké míry falešné dilema.
Jistěže je třeba uvolnit podmínky pro financování zbrojního průmyslu (což se děje), jistěže lze rozvázat ruce firmám přehodnocením některých pravidel ESG (zjednodušeně řečeno hodnocení kolektivní odpovědnosti firem v oblasti sociálních a environmentálních faktorů, pozn. red.) a podobných regulací. Rezignovat na důraz na obnovitelné zdroje a udržitelnější energetiku (chcete-li: „zrušit Green Deal“) by však byla chyba. Už proto, že se k tomu nikdo jiný v Evropě nechystá. Smířit se s návratem fosilní ekonomiky by mimo jiné znamenalo částečně rezignovat na cíle energetické nezávislosti a bezpečnosti. Protože na fosilním hřišti je Rusko velmi silné, a i přes částečně úspěšnou snahu odstřihnout se od některých jeho zdrojů tahá Evropa v této disciplíně za kratší konec.
Dokud tedy nebude na stole jednoznačná analýza popisující všechny souvislosti mezi obrannými a „zelenými“ náklady, dávalo by smysl zdržet se rychlých soudů. Podobně jako bez hlubšího přemýšlení nedávají smysl výroky o tom, že důchodci „pochopí“ snížení penzí kvůli obranným výdajům, jak se vyjádřil poslanec STAN Petr Letocha.
Ufinancovat nutné obranné výdaje bude složité a bude to vyžadovat mnohé domácí úkoly na úrovni evropské i v jednotlivých státech. Po jistých zkušenostech se nebudu pouštět do úvah, jestli to čeští i evropští politici dokážou.
