Komentář: Bída (a trochu lesku) českého ekonomického výzkumu

V posledních týdnech se média zevrubně věnovala kvalitě vědecké práce a akademické integritě některých známých postav činných v oblasti akademického výzkumu v ekonomii. Jednotlivé případy docentů Tuleji a Řežábka, profesorky Nerudové nebo docenta Havlíčka samy o sobě obsahují řadu závažných skutečností. Individuální pochybení nelze svádět na systém. Zároveň je ale můžeme použít jako příklady pro pochopení toho, jak velká část českého ekonomického výzkumu funguje.

Celý systém totiž obsahuje řadu chyb, které podobné chování umožňují nebo k němu dokonce motivují.

Nejprve trochu institucionálního pozadí. To, co se v Česku rozumí pod pojmem ekonomie, zahrnuje ve skutečnosti dva obory – „economics“, tedy ekonomii, jak ji chápe západní svět, kde se vyučuje ekonomická teorie a empirické metody, a k tomu ještě „business administration“, což je obor, který se dnes v USA vyučuje na „business schools“ a je zaměřený praktičtěji na přípravu do soukromého sektoru.

V Česku se „economics“ vyučuje jen na několika málo pracovištích, například na Institutu ekonomických studií FSV UK, na CERGE-EI a pár dalších. Tato dvě pracoviště jsou opravdu kvalitní a do velké míry splňují západní standardy. Mají velmi dobrý celkový publikační výstup a některé opravdu špičkové jednotlivce s extrémně dobrými vědeckými výsledky na světové úrovni. Jedná se ale o náročné programy pro malý počet studentů.

Naproti tomu pražská Vysoká škola ekonomická (VŠE) a téměř všechny ostatní ekonomické fakulty v Česku jsou „business schools“. Typická skladba předmětů na těchto školách zahrnuje praktické předměty jako management, marketing, podnikové řízení, účetnictví nebo nějakou aplikovanou statistiku. V Česku se tyto fakulty snaží mezi praktické předměty zamíchat i některé spíše teoreticky zaměřené předměty, ale ty většinou nejsou příliš kvalitní a studenti je berou spíše jako okrajovou záležitost.

Například zrovna na VŠE měla nejblíže k „economics“ Národohospodářská fakulta, která měla více teoreticky zaměřený svůj hlavní obor. Ale její postupný totální rozklad v současnosti vrcholí fiaskem kolem volby nového děkana.

Na oborech business administration není principiálně vůbec nic špatného. I v jejich rámci lze dělat skutečnou a špičkovou vědu – stačí se podívat na témata, jako jsou moderní finance, kvantitativní marketing nebo operační výzkum, studovaná právě na katedrách patřících pod business schools.

Problém vzniká v tom, že poptávka po oborech business administration je (nejen v Česku) obrovská, a to znamená i velký tlak na personální obsazení. Vyučujících je potřeba velké množství. A vzhledem k tomu, že velká část výuky je prakticky zaměřená, nemusejí to často být skuteční vědci. Není to jako studium fyziky nebo přírodovědy v rámci malých, specializovaných a přímo vědecky zaměřených oborů, kde je každý pedagog zároveň vědec.

V USA je proto běžné, že se rozlišuje mezi vyučujícími, kteří jsou zároveň vědečtí pracovníci, a těmi, kteří čistě „jen“ vyučují. A jsou to dvě zcela odlišné kariéry. Vědecky orientovaná práce na katedře ekonomie nebo na business school zahrnuje výzkum i výuku a je hodnocena téměř výhradně podle výsledků výzkumu. Katedry na kvalitních školách mají vědecké jádro, protože ale vzdělávájí velké množství studentů, mají také řadu členů takzvaných „clinical faculties“, kteří vyučují a jsou hodnoceni čistě podle této výuky. „Professor“ a „clinical professor“ jsou potom dvě zcela odlišné pozice.

Na business schools je v porovnání s katedrami ekonomie toto rozdělení ještě více vyhraněné, protože školy mají svůj obchodní model zásadně postavený na draze zaplacené výuce, a tak si vysoce cení jak špičkových vědců, tak i špičkových pedagogů. Ti mají často zkušenost z praxe a studenti o ně mají extrémní zájem – a jsou ochotni za takovou výuku platit nemalé peníze. Na méně kvalitních školách více a více převažuje vzdělávání nad vědou, protože všichni chápou, že lidský kapitál ve vědeckém bádání je omezený.

V Česku je problém v tom, že taková diferenciace mezi vědecky a výukově zaměřenými profesory prakticky neexistuje. Máme jen jeden typ vysokoškolské kariéry – od odborného asistenta přes docenturu k profesuře. Navíc tyto akademické tituly udělujeme na státní úrovni. V USA tituly udělují univerzity a vztahují se jen k dané univerzitě. Jakmile ji opustíte, titul ztrácíte. A profesura na kvalitní univerzitě má úplně jinou váhu než profesura odjinud. V Česku se stanete docentem nebo profesorem kdekoli a navždy.

Tento systém stimuluje poptávku po akademických titulech. Vysoké školy samozřejmě mohou udržovat pedagogicky orientované zaměstnance, aniž by jim udělovaly docentury a profesury. Ale tím, že jsou tituly udělované státem, mají nepřiměřeně velký společenský status. Docenty a profesory navíc potřebují samy školy – jsou nezbytní ke garanci studijních programů. A v oblasti business administration vytvořily školy těchto programů (kvůli poptávce ze strany studentů) velké množství.

Do toho všeho se promítá i vládní politika rozdělování peněz na výzkum. Ta byla dříve zcela katastrofická a hodnotila zejména kvantitu (pomocí metodiky známé jako kafemlejnek), takže vedla k explozi extrémně nekvalitních publikací otištěných kdekoli. To se sice zlepšilo, ale i tak vládní politika málo rozlišuje mezi univerzitami s kvalitním výzkumným prostředím a těmi, kde se o výzkumném prostředí mluvit nedá. Proto se všechny univerzity snaží usilovně tvářit jako výzkumné. Kromě toho je vykazovaná publikační činnost také nutná pro udělování oněch docentur a profesur.

To vytváří celkově dost toxické prostředí. Velká část zúčastněných je motivována ke snižování standardů a mhouření očí, když dojde na prohřešky a nedostatky. Tyto nedostatky pak mají různé formy – od „pouze“ průměrné kvality až po otřesné případy a explicitní podvody.

Zhodnocení takového chování je často obtížné. Veřejně propírané případy se zaměřují na publikace v predátorských časopisech, ale šedá publikační zóna je mnohem širší. Například skupina časopisů vydávaná Vysokou školou ekonomickou nebo jejími profesory (Politická ekonomie, Acta Oeconomica Pragensia, Prague Economic Papers, International Journal of Economic Sciences a další) není explicitně klasifikována jako predátorská. Ale slouží prakticky stejnému účelu: Jako snadno dostupný publikační prostor pro zaměstnance univerzity, kam projde spousta bezobsažného materiálu.

VŠE v tom přitom zdaleka není sama. Další univerzity si v oboru ekonomie také vytvořily vlastní časopisy – Masarykova univerzita má svůj Obzor národohospodářský, moderně přejmenovaný na Review of Economic Perspectives. Technická univerzita v Liberci (společně s několika dalšími českými fakultami) má E+M Ekonomie a Management. Česká zemědělská univerzita má časopis Agricultural Economics (který jménem parazituje na stejnojmenném zahraničním titulu s mnohem větší reputací). A mohli bychom pokračovat dále.

Zásadním cílem těchto časopisů je obejít explicitní obvinění z predátorství, ale zároveň umožnit snadný publikační výstup kolegům, aby mohla být vykázána vědecká aktivita.

Pokud se tedy podíváme na publikační „průměr“ vědeckých pracovníků v ekonomii v Česku (zahrnující economics i business administration), pak se typicky jedná právě o takovou publikační činnost. Vzhledem k prudkému nárůstu počtu rozličných nekvalitních a spřátelených časopisů je celkem snadné v systému existovat, „vytvářet publikace“ a zároveň se nezaplést s těmi nejvíce provařenými predátorskými časopisy. Na explicitní predátory si řada akademických pracovníků dnes již dává větší pozor. To ale nemusí vůbec nijak zvyšovat kvalitu publikovaného výstupu.

Tím se dostáváme i k jednotlivým jménům, která jsou aktuálně propírána v médiích. Ta můžeme chápat jako určitý vzorek různých úrovní kvality v rámci publikačního průměru a podprůměru české ekonomické vědy.

Případ docenta Pavla Tuleji byl specifický tím, že se zásadně vymykal i jinak bídnému průměru. Pro to, co s doktorkou Karin Gajdovou dokázali společně opakovaně vytvořit a poslat k publikaci, se těžko hledá vysvětlení. Lze si jen velmi obtížně představit, že si nebyli vědomi toho, jak otřesné publikace napsali. V jejich případě zjevně došlo k úplné ztrátě jakékoli sebereflexe a pudu sebezáchovy.

Přičemž hlavní část viny samozřejmě padá na docenta Tuleju, který selhal jako autor i jako pedagog. Hovoří proti němu i skutečnost, že ani jeho zbývající publikace nejsou o moc lepší, i když například netrpí tak zásadními jazykovými nedostatky.

Druhou stranou mince je fakt, že prostředí, ve kterém oba fungovali a fungují, jim takové publikace tolerovalo. Až do minulého týdne měl Pavel Tuleja velmi úspěšnou kariéru na regionální univerzitě, získal docenturu a stal se rektorem. Karin Gajdová úspěšně obhájila doktorát a na univerzitě, kde jej získala, pracuje jako odborná asistentka na Katedře ekonomie a veřejné správy.

Kariérní profil Karin Gajdové je mimochodem také typickým příkladem jiné časté praxe na českých vysokých školách, a sice „inbreedingu“. Tedy najímání vlastních absolventů na vědecké pozice. Doktorka Gajdová na Slezské univerzitě v Opavě absolvovala bakalářské, magisterské i doktorské studium a následně nastoupila na pozici odborné asistentky. Nikdy v akademické kariéře se nedostala do jiného prostředí a nemusela se ucházet o žádnou jinou pozici.

Nemá ale smysl vypichovat doktorku Gajdovou jako jednotlivce – takové kariérní postupy jsou v Česku bohužel zcela běžné a dále posilují prostředí, kde kolegové navzájem přehlížejí své nedostatky a selhání. Je to prostředí, v němž neexistuje žádná externí kontrola.

Důsledky publikací v explicitně predátorských časopisech a v těch „šedých“, které explicitně predátorské nejsou, není zase až tak snadné rozlišit. Tato skutečnost je patrná i na aktuální situaci kolem volby děkana Národohospodářské fakulty VŠE.

Docent Řežábek z volby odstoupil kvůli obvinění z publikací v explicitně predátorských časopisech, navíc publikací nedávných, tedy z doby, kdy už si velká část výzkumných pracovníků dokázala dávat větší pozor. Ovšem když dojde na kvalitu publikační činnosti, není na tom Řežábkův protikandidát profesor Zdeněk Chytil o moc lépe. Jeho řídká publikační činnost v ekonomii se téměř výhradně omezuje na výstupy otištěné v časopisech vydávaných samotnou VŠE. Ani Řežábkova, ani Chytilova vědecká práce nečelily skutečné oponentuře a na obsahu těch prací je to významně vidět.

Pro úplnost srovnání je důležité dodat, že docent Řežábek čelí i mnohem závažnějším akademickým problémům, než jsou publikace nízké kvality v predátorských časopisech. Jeho habilitační práce, týkající se takzvaných bayesovských VAR modelů, se totiž kvalitou zásadně vymyká jeho ostatní publikační činnosti. Proto existuje podezření, že práci nepsal sám, ale ve skutečnosti ji přinejmenším zčásti vypracovali jeho podřízení v době, kdy docent Řežábek působil jako člen bankovní rady České národní banky. Tito podřízení příslušné odborné znalosti skutečně mají a v metadatech původní elektronické verze Řežábkovy habilitační práce je jako autor dokumentu uveden jeden z nich.

V predátorských časopisech publikovala také další mediálně známá akademička, profesorka Danuše Nerudová. Ta se musí také vyrovnat s podivným spoluautorstvím u článků zcela mimo její obor a s problémy mimo samotnou publikační činnost spojenými s řízením fakulty a univerzity. Také u ní platí poznámka o inbreedingu – magisterské i doktorské studium absolvovala na univerzitě, na níž následně strávila celou akademickou kariéru.

Publikační činnost profesorky Nerudové byla detailně probírána již dříve. Na rozdíl od katastrofického případu docenta Tuleji její práce snesou určitá měřítka kvality a zapadají spíše do publikačního průměru. Významně zde převažuje kvantita nad kvalitou a články v méně kvalitních časopisech nebo sbornících. Články používají popisné metody nebo jednoduché kvantitativní analýzy, přičemž i sama kvantitativní analýza je někdy prováděna dost naivně. Články si jsou ale vesměs vědomy nějaké ekonomicky relevantní otázky, kterou se snaží zodpovědět, a k nějaké odpovědi směřují.

Jinými slovy – není to nic, co by posouvalo hranice vědeckého poznání nebo by se dalo prezentovat jako kariéra úspěšného vědce, která by snesla mezinárodní měřítka. Ale českému průměru taková tvorba odpovídá – a to bohužel včetně oněch publikačních prohřešků.

Naproti tomu publikační činnost u nejnověji propíraného akademika, stínového předsedy vlády docenta Karla Havlíčka, je zásadně slabší než u profesorky Nerudové. Docent Havlíček se zaměřil téměř výhradně na publikování v časopisech vydávaných ve východní Evropě – v Polsku, Gruzii, Rusku nebo na Ukrajině. Žádný z těchto časopisů se nezdá být mezinárodně významný – jsou to vesměs lokální ekvivalenty problematických a personálně propojených českých ekonomických časopisů. Často s ještě nižšími standardy než u nás.

Jedinou významnou výjimkou z východoevropského pravidla je časopis European Research Studies Journal, vydávaný University of Piraeus v Řecku, ale rovněž se silným propojením na východní Evropu. Docentu Havlíčkovi se do tohoto časopisu podařilo umístit nejméně sedm článků (což se blíží polovině všech vědeckých článků uvedených na jeho oficiální stránce). A pět z nich dokonce do jediného čísla, které celé obsahuje výhradně články napsané autory z Vysoké školy finanční a správní (VŠFS). I když je číslo označované jako zvláštní vydání, zcela bezpochyby to není standardní postup, při němž by nezávislý časopis přijímal články k recenznímu řízení.

Tento řecký časopis je celkově personálně extrémně provázaný i s dalšími pracovníky VŠFS, kde docent Havlíček působí. Ti v časopise hojně publikují a zároveň zasedají v redakční radě.

Schéma připomíná dění kolem let 2005 až 2010, kdy došlo k první vlně odhalování provázanosti publikací a vzájemných citací v domácích ekonomických časopisech. V té době začaly prudce narůstat počty „sebecitací“ v rámci jednoho časopisu nebo v rámci několika časopisů v jedné zemi. Proto citační služby začaly takové časopisy penalizovat, nebo dokonce vyřazovat ze svých indexů.

Řada výzkumníků proto začala používat jednoduchou kličku – našli spřátelené časopisy v jiných zemích východní Evropy (například v Pobaltí) a začali si své práce publikovat navzájem.

Nejcitovanější článek docenta Havlíčka, opět z European Research Studies Journal, má v citační službě Google Scholar uvedeno přes sto citací, které však ve velké míře pocházejí zevnitř stejného časopisu. Tedy přesně trpí popsaným sebecitačním problémem, jenž vyvolává podezření z nekalého jednání.

V konečném důsledku však samozřejmě u každého jednotlivého výzkumníka závisí na vlastní obsahové kvalitě publikovaných článků. V případě docenta Havlíčka jsou články, na kterých se spoluautorsky podílel, vesměs velmi povrchní, bez hlubší myšlenky. Často opakují základní učebnicové poučky, pracují jen s rudimentární analýzou dat a docházejí k triviálním neužitečným závěrům, popsaným obecnými frázemi. Mezi zhruba 15 až 20 články, které uvádí jako vědecké publikace, se těžko hledá jediný, který by vnesl nějaký hlubší nebo nový pohled na studovanou problematiku.

Například onen nejcitovanější článek v podstatě přepisuje jednoduché učební texty bez jakékoli teoretické nebo empirické analýzy a dochází k následujícímu závěru:

„Autoři chápou inovační plán jako taktický dokument založený na třech pilířích operačního plánu: hledání, analýza a plán. Kvůli důležitosti inovací je inovační controlling popsán zejména na strategické úrovni controllingu, ve vztahu ke strategickým finančním ukazatelům. V hyperkonkurenčním prostředí jsou inovace malých a středních podniků klíčovou aktivitou rozhodující o jejich přežití. Řízení procesních inovací a vyhodnocování jejich efektivity a časování (?) jsou klíčovou konkurenční výhodou v porovnání s velkými firmami.“

Takové banální závěry se v těchto textech opakují neustále.

Výše uvedená hodnocení se týkají akademického přínosu publikovaných prací. Jak profesorka Nerudová, tak docent Havlíček se ve výzkumných článcích věnují i problematice, která má značně praktický přesah – u profesorky Nerudové je to daňová problematika, u docenta Havlíčka malé a střední podnikání. Tento přesah se pak může přenášet také do kvality pedagogické činnosti ve více prakticky zaměřených předmětech, které jsou u business administration oborů časté.

Praktická odbornost pro takovou vysokou školu může být cenná, podobně jako jsou cenné zkušenosti clinical professors na amerických business schools, a to i bez vědecké publikační činnosti nebo akademických titulů takových pedagogů. Nicméně pokud už tito akademici publikují, lze očekávat, že se taková praktická odbornost a specializace v článcích odrazí.

I když tímto způsobem hodnotíme kvalitu prací poněkud nepřímo, u článků profesorky Nerudové lze takový potenciálně užitečný přesah vypozorovat, protože v řadě případů popisují konkrétní institucionální rámec a relevantní kontext, do nichž je studovaný problém zasazen. Články docenta Havlíčka a jeho spoluautorů jsou však natolik povrchní, že podle nich nelze praktickou odbornost autorů posuzovat. To sice praktickou odbornost přímo nevylučuje, autoři ji však nedokázali ve svých článcích nijak předvést a zužitkovat.

Uvedené příklady docentů Tuleji, Řežábka a Havlíčka a profesorky Nerudové zachycují podstatnou a širokou část spektra pochybného chování a vysloveně nekvalitního nebo jen průměrného ekonomického výzkumu. Ačkoli lze mezi těmito případy vysledovat viditelné rozdíly, jeden společný rys mají – vnímají vědeckou a publikační činnost zejména jako přítěž na cestě za kariérou a zásadně u nich chybí snaha o hluboké porozumění problémům. Hlavně rychle publikovat a posunout se o krok a o titul dál.

Naštěstí má český ekonomický výzkum také mnohem lepší příklady a vzory a situace vypadá příznivěji hlavně u mladší generace. Aby ale tito nadějní, úspěšní a nadšení vědci měli šanci na dlouhodobý úspěch, je zapotřebí zajistit, že je současný systém nepohltí nebo neznechutí. A to vyžaduje zásadní změny.

Například zrušení státních akademických titulů může být vnímáno jako velmi radikální, ale z hlediska omezení honby za tituly by bylo velmi účinné. Každá univerzita by mohla udělovat docentury a profesury dle vlastního uvážení, ale tyto tituly by se vztahovaly k pracovnímu poměru právě na dané univerzitě.

Univerzity by tím také mohly lépe oddělit vědecké a pedagogické kariéry, které mohou být profesně zcela odlišné, jak je časté ve světě. Univerzity musí také velmi aktivně bojovat proti inbreedingu, který je zásadním problémem, a musí být schopny se vypořádat s vysloveně neetickým chováním.

Vláda také může mnohem zásadněji říct, že nehodlá finančně podporovat výzkum na každé univerzitě a fakultě, a může nechat některé univerzity fungovat jako čistě vzdělávací instituce. Na vzdělávání jako takovém není vůbec nic špatného a řada pracovišť by si ušetřila spoustu času, který dnes tráví předstíráním vědecké činnosti. A který by mohla mnohem lépe investovat například do zkvalitňování výuky.

Vážení čtenáři, pokud máte zájem o články z rubriky Názory a analýzy, klikněte zde na tlačítko „Sledovat“ a budeme vám posílat upozornění na všechny nové články do e-mailu. Děkujeme, že nás čtete.