Komentář: Děti hlídáme přehnaně, až k jejich škodě. Jenže svět se změnil

Jako otec dcer ve školním věku dělám, co můžu, abych při jejich výchově snížil práh své vrozené úzkostnosti na minimum.

Jsem si vědom platnosti mouder, jež jsou, jak se to komu hodí, připisována různým popkulturním autorům. Říkají: „V životě jsem se bál tisíce věcí, z nichž se ani jedna nestala.“ Říkají: „Jen málo lidí se bojí věcí, kterých by se skutečně měli bát.“

Proč o tom mluvím. Navazuji na pozoruhodnou analýzu, kterou ve středu publikovaly Seznam Zprávy. Její výsledky jsou nezpochybnitelné. Rodiče se dnes o své děti bojí tak moc, až je svou péčí dusí.

Nedělají to úmyslně. Až na nehezké výjimky chce každá matka/otec pro potomka lepší život, než jaký měli oni.

Za posledních padesát let, což je zhruba časový mantinel, v němž se analýza pohybuje, se ovšem podmínky radikálně změnily. Co bylo běžné dřív, je dnes nemožné. Můžeme se rozčilovat. Anebo to přijmout. Není v naší moci v dohledné době stav věcí změnit. Lépe je přizpůsobit se mu.

Pojmenujme alespoň dva, dle mého, stěžejní důvody, proč dnes výchova dětí v Česku nefunguje (a nemůže fungovat) jako před čtyřiceti lety, kdy jsme po škole radostně trávili dlouhé hodiny za humny. A ne, ve věkové kategorii osm až deset let, o níž hovoří analýza i já, to na dětskou závislost na mobilech ještě svádět nelze.

1) Už dávno to neplatí jen pro velká města. Doprava se zahustila natolik, že vypustit dítě po škole do ulic třeba na koloběžce, jako to bylo standardní za mého dětství, je nemožné. Jen od roku 1995 se počet aut v České republice zdvojnásobil. Stačí, abyste bydleli v širším centru okresního města jako já, a představa sedmi a devítiletých dětí vržených do agresivního dopravního chaosu vám zadělá na slušnou fibrilaci.

2) Můj děda četl za bolševika Svobodné slovo. Jednou za půl roku se v černé kronice objevil  – nedejbože fatální – příběh, v němž figurovalo dítě. A v hospodě se o sousedovic klukovi, který se ztratil v polích za městysem, mluvilo i po sto letech.

Dnes si k snídani namixujete špenátové smoothie, a než je vypijete, projdete na telefonu zpravodajské weby, sociální sítě. Podobných historek zkonzumujete pět. Nevědomou obranou je „vytěsnění“.

Jinak byste se zbláznili.

Uvozovky jsem použil nikoliv omylem. Protože o skutečné vytěsnění v psychologickém slova smyslu nejde. Spíše o provizorní zahnání do vzdálených koutů hemisfér.

Problém je, že tohle rychlovytěsnění moc dobře nefunguje. Na rozdíl od skutečného vytěsnění, se kterým je mnohdy v terapii nutné pracovat i desítky bolavých let, stačí jeden letmý odkaz na twitteru a je po všem.

Třeba jako když tento týden agentura Reuters informovala, že portugalská policie obnovila pátrání po britské dívce Madeleine McCannové. V roce 2007 zmizela během dovolené s rodiči na jihu země z pokoje v turistickém komplexu, kde spala se svými sourozenci. Rodiče se během večera z pokoje vzdálili. Šli na večeři s přáteli. Tvrdí však, že chodili své děti během večera pravidelně kontrolovat. Když si všimli, že dcera chybí, zalarmovali policii.

Noční můra.

Ale je mimořádně nepravděpodobné, že by se opakovala. A potkala právě vás.

Můžete sami sobě tisíckrát spílat, že přemýšlíte iracionálně. V pitomých nejčernějších scénářích. Tu hrůzu z hlavy stejně nedostanete.

Až letos pojedete s dětmi k moři, nechcete je nechat ani na minutu samotné.

Moc dobře víte, že přehnaná ochrana v nich vyvolá (mylný) dojem, že svět není úplně bezpečný. Že není radno pouštět se do výprav za horizont (což je ve skutečnosti to nejlepší, co mohou udělat). Že je lepší držet se poblíž autorit a spoléhat, že za vás vše vyřeší (vede k defenzivě, demotivaci, depresi).

Takové nastavení mysli, které se později těžko mění, je devastující.

Udělá z přirozeně zvědavého a nebojácného dítěte nesebevědomého úzkostného člověka. V dospělosti mu pravděpodobně zásadně zkomplikuje život.

Přičemž bych zde rád opravil oblíbený omyl. Sebevědomý člověk není ten, kdo si s bradou vystrčenou vpřed, nosem nahoru a s naostřenými lokty razí cestu nelítostně za svým. To jsou symptomy opaku. Absence sebevědomí skrývaného za aroganci.

(Sebe)vědomý člověk nic z toho nedělá. Je si jednoduše vědom sám sebe. Ví, co je pro něj a jeho blízké prospěšné. Co je důležité. Nebojí se daným směrem, a přitom pokorně vykročit. A je mu zřejmé, do čeho se necpat. Co mu není přirozené. A i případnému společenskému a finančnímu úspěchu navzdory jej to nebude těšit.

Nejde tady o nic menšího než o nacházení smyslu života.

Nedáváme-li dětem ze strachu o jejich zdraví a životy svobodu, nedovolíme-li jim dělat, k čemu přirozeně tíhnou, komplikujeme jim cestu k sebevědomí.

Všichni to asi v hloubi duše víme. Nikdo z nás, myslím, netuší, kudy z toho ven. Já nejméně. Pokud jste doufali v poučení na závěr, zklamu vás.

Nemám je. Nevím nic.

Pro začátek, míním, stačí nad otázkou rodičovství, přehnané ochrany, úzkostného přístupu přemýšlet.