Komentář: Akademici mají směšné platy. Protože se posmíváme tomu, co dělají

Asociace děkanů filozofických fakult naléhá na vládu. Sepisuje petice. Oslovuje média. Jednotliví vědci a vědkyně čas od času přistupují k nepříjemnému striptýzu a píší články o tom, kolik vydělávají a že se za to nedá žít.

Akademický senát Filozofické fakulty Univerzity Karlovy minulý čtvrtek adresoval „velkému“ univerzitnímu senátu žádost, aby začal okamžitě řešit rozdíly v odměňování vědců napříč fakultami. Přičemž humanitní a společenskovědní obory jsou na příjmech bity až zarážejícím způsobem. Vědci hrozí stávkou. Bude to stačit na systémovou změnu? A co je stejně důležité: bude s těmito vědci a vědkyněmi vůbec někdo soucítit?

Kořeny problému, který se opakovaně vrací, vidím ve třech oblastech.

Zaprvé – zástupci zmiňovaných oborů dlouhodobě argumentují způsobem, kterým se bohužel nedá dosáhnout ani zvýšení platu při individuálním sezení s nadřízeným. Natož udržitelného zvýšení mezd pro tisíce akademiků.

Druhou potíží jsou samosprávné mechanismy na úrovni univerzit. Pokud například o rozpočtech fakult Univerzity Karlovy rozhoduje univerzitní Akademický senát, pak fakulty pracují s tím, co od něj dostanou. A žádný ministr nemůže nařídit, aby nerovnosti v odměňování zmizely.

Na jedné straně tedy vidíme, jak vypadá ochrana akademické nezávislosti před libovůlí politiků, přičemž – jak je zřejmé třeba na maďarském příkladu – je to jedině dobře. Zároveň se však z akademických kruhů léta ozývají hlasy volající po reformě vysokoškolského zákona, která by alespoň některé mechanismy změnila. Patová situace „zvenčí to nejde vyřešit – zevnitř to nejde vyřešit“ pro Česko znamená, že problém lze hypoteticky zaházet penězi ze státního rozpočtu (a slovo „hypoteticky“ zde doprovází hořký smích). Ovšem pravděpodobnost, že prostředky dorazí tam, kde je krize, je i pak malá.

Třetí velkou potíží je dlouhodobé společenské znevažování, ba výsměch společenským a humanitním vědám. Mechanismy na úrovni univerzit navíc tyto předsudky jen prohlubují a stvrzují. Dělají to právě tím, že špičkoví odborníci vydělávají málo (docent sinologie, evropská špička, má přežít v Praze s 32 tisíci hrubého), čelí existenční nouzi a musejí na to veřejně upozorňovat.

V této souvislosti nepodceňujme ani dojmy „nezúčastněných kolemjdoucích“, kteří nemají povinnost tématu rozumět do hloubky. Lidská práce mívá ve společnosti právě takovou hodnotu, jak dobře ji lze zpeněžit. České univerzity tedy světu říkají, že humanitní expertiza pro ně žádnou hodnotu nemá.

S podobnými náznaky si pak už veřejnost vystačí sama. Redukce vzdělaných lidí na příživníky, v lepším případě nositele ozdobné vzdělanosti, se společností prohánějí ve vlnách. Ty se dají mapovat třeba na půdorysu 20. století a osudech československých elit. To zvládne skoro každý – díky historikům, samozřejmě.

Ale záleží i na momentální politické reprezentaci, která se podle potřeby (a fáze kampaně) pozastavuje například nad nedostatkem lidí v řemeslných oborech. Přičemž nouzi o tyto talenty lze, jak známo, vyřešit nejlépe tak, že zpochybníme příčetnost člověka, který chce studovat antropologii.

Vlny výsměchu obecné vzdělanosti závisejí i na náladě a tematické nouzi některých médií, která si z nudy vybírají, z jaké společenské skupiny udělají pitomce tentokrát. Mezi oblíbené terče patří ženy, menšiny, mladí lidé a také vědci v „nevím na co oborech“.

Postoj „nevím, k čemu to je, nehodlám se tím zabývat a jsem na to pyšný“ je ve vztahu k mnoha oborům lidského poznání často pozorovatelný. Není, myslím, ničím jiným než pokračováním socialistické manýry v rozdělování lidského počínání na věci bezprostředně užitečné, které se dají nalít do traktoru, a ty ostatní. Bez nichž se obejdeme.

Štvou mě přehlídky ohraných vtipů o „kariéře v mekáči“, kde mají končit absolventi humanitních studií. Štvou mě banalizace, jichž se v médiích a na sociálních sítích účastní i lidé, kteří se jinak pyšní svou kulturní úrovní. Vše to jen ukazuje, že si vůbec neuvědomujeme, jak často – a tím myslím denně – výdobytky takzvaně nepodstatných věd konzumujeme.

Člověk by řekl, že pandemie covidu-19 poukáže nejen na to, jak moc jsou společenské pořádky ohrožené nevyzpytatelnými externalitami. Nebo na to, že vědci dokážou v 21. století vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby se v rekordním čase vyrovnali s problémy, o nichž ještě minulý týden neměli ponětí.

Týž člověk-optimista by mohl poskytnout i další pohled. Viděl by, že jedni vědci mohou neuvěřitelně rychle přijít s vakcínou. Ale také, že pokud na ně nenavážou další, kteří lidem vysvětlí, proč si ji mají nechat píchnout, v jakém kontextu se rozhodují nebo jaké důsledky měly obdobné situace v minulosti, pak stále není mimo hru katastrofa společenská, ekonomická ani politická.

Léta 2020 až 2022 přinesla tsunami pseudospolečenskovědní mudroslovnosti. Sledovali jsme příslušníky elit pronášet věty, nad nimiž se dalo pochybovat, zda jejich autoři absolvovali aspoň občanskou výchovu na druhém stupni základní školy. Do role expertů na lidstvo se pasovali dentisté či chirurgové, jejichž pokusy o vhled do tajů demokratického uspořádání už ani nebudeme připomínat.

Místo toho zmiňme, třeba v kontextu ekonomických problémů souvisejících s válkou na Ukrajině, že ve zdejším veřejném prostoru není třeba být dobrým ekonomem k tomu, aby člověk mohl komentovat všechno od inflace po kryptoměny. Stačí mít pozici „analytika“ menší banky a nevnímat, že svými výroky u skutečných odborníků – ale i studentů oboru – vyvolávám smích, případně frustraci.

Problémem společenských a humanitních věd tedy není to, že se jich pěstuje moc. Je to naopak: studujeme je málo. Anebo špatně. Jak před lety řekl filozof Václav Němec: „Barbar se pozná tak, že těží z výdobytků civilizace, ale neuvědomuje si její podmínky.“

Možná někdo prošel pandemickou krizí vědy ve veřejném prostoru s přivřenýma očima a neví, co je na dnešní situaci špatně. Pak ale jeho otázky nelze řešit stížnostmi na ztrátu důstojnosti, nýbrž návratem k vysvětlování, proč je která věda nezbytná.

V takovém výkladu je podle čeho postupovat. Stačí se podívat na to, co podle části elit „nepotřebujeme“, přestože u některých jejích zástupců úplně totéž „upřímně obdivujeme“ – vzpomeňme mytickou, pasivně agresivní vševzdělanost dosluhujícího prezidenta.

Takže jen namátkou:

Katedry psychologie nezvládají přijímat, natož posílat do praxe dostatečné množství specialistů, kteří se budou podílet na zvládání pandemie psychických onemocnění.

Katedry sociální práce a příbuzné obory už teď není možné přifouknout na objem, který bude odpovídat potřebám stárnoucí populace vyspělých zemí. A mimochodem, kdo se bude věnovat psychologickým i sociálním potřebám té části populace, která přijde o uplatnění v souvislosti s exponenciálně narůstajícími možnostmi umělé inteligence? Zjednodušeně řečeno, až nás AI vyhodí z práce? A poslední mimochodem: co dopady klimatické krize a související migrace?

Ti, kdo by promýšleli, co to bude znamenat, tedy filozofové nebo třeba politologové, patří do kategorie specializací, které přece „nepotřebujeme“. Takže to asi zůstane na chytrolínech z twitteru. A inženýrech. Abych citovala jistého osvíceného profesora kybernetiky, který zrovna o významu humanitních oborů nijak nepochybuje: „My inženýři to nakonec nějak zbastlíme, když nebude zbytí. A pak se to opraví.“ Otázka je, jestli „to“, co bude třeba opravovat, náhodou nebude revoluce nebo společenský kolaps.

Veřejný prostor každoročně vstřebá zarážející množství informací od sociologů i historiků, jichž se ptáme na kontext aktuálního dění. My však naštěstí víme, že podobné vědy „nepotřebujeme“. Proto necháme dosloužit odborníky, které máme, a pak se spokojíme s vrtáním se v dějinách třetí říše na Wikipedii.

A co takoví lingvisté? Kdo potřebuje lingvisty? Praktická drobnost: do února loňského roku se mohlo zdát, že ukrajinistika, úžeji ukrajinština, bude spíš záležitostí pro koníčkáře. Po ruské invazi si čeští ukrajinisté přibrali druhé až třetí (neplacené, jaké jiné) úvazky, aby pomohli zvládnout uprchlickou krizi, jaká nemá v posledním půlstoletí obdoby. Poděkoval jim někdo?

Pak je tu fantastický paradox takzvaných „malých oborů“. Takzvaně exotických studií pro hrstku nadšenců, kteří se věnují společensko-kulturním a politickým areálům, jež mají násobně (někdy i stonásobně) vyšší počet obyvatel než Česko. Naštěstí Česko nějaká Čína nezajímá, nebo ano? Pokud by tedy nějakým nedopatřením zajímala, nepotřebovali bychom náhodou zástup skvěle placených odborníků, kteří se dokážou k té zemi vztahovat s využitím primárních zdrojů? Co koreanisté, indologové, afrikanisté? Kdepak, desetimilionové Česko nikoho takového nepotřebuje, protože svět se přece bude – logicky – vždycky zajímat o nás.

Nikoho také podle všeho nezajímají památky, takže nepotřebujeme ani archeology, ani třebas uměnovědce. Nezajímá nás literatura, hudba a film, takže…

Ve výčtu věcí, které „nikoho nezajímají“, bych dokázala pokračovat. Má ambice je ale skromnější: definitivně zaříznout aspoň jeden stereotyp sloužící jako „argumentační pecka“ pro začátečníky. Pro ty, kdo jí byli šťastně ušetřeni, citujme zkrácenou verzi starého vtipu, jímž se naposledy pochlubil jistý žurnalista aspirující na „glosátora vědy“. Místo narážky na řetězec rychlého občerstvení lze dosadit třeba narážku na úřad práce:

Víte, jaký je rozdíl mezi absolventy různých škol? Technik se ve své práci ptá: Jak to funguje? Přírodovědec se ptá: Proč to funguje? Filozof se ptá: Chcete k tomu hranolky?

Blbost. Nezaměstnanost mezi absolventy humanitních a společenskovědních oborů je nižší než 0,5 procenta. S trochou nadsázky tedy platí, že nepracuje jen ten, kdo právě spí, rodí nebo se mu nechce.

V mnoha případech tito lidé naopak kombinují několik úvazků. Nositelé tohoto typu vzdělání systém nijak nezatěžují, naopak od studií přihlížejí tomu, jak jejich vědecké vzory obětují vlastní životní úroveň, aby mohly dalším generacím předat, co vědí.

Pokud jde o kvalitu vědecké práce například na zmiňované Filozofické fakultě UK, z rozsáhlého mezinárodního hodnocení, za nímž stál tým někdejšího prorektora pro vědu Jana Konvalinky, vyplynulo, že „filda“ si vede lépe než většina – například – lékařských fakult. A těch je na Univerzitě Karlově hned pět. I kvůli tomuto rozložení sil v Akademickém senátu UK je aktuální podoba rozpočtového boje vychýlená v podstatě neřešitelným způsobem. Medici mají prostě převahu.

Zdaleka nejlépe ze zmiňovaného hodnocení, na němž se podílelo přes 700 posuzovatelů v mezinárodních panelech, vyšlo CERGE-EI. Tedy Centrum pro ekonomický výzkum a doktorské studium Univerzity Karlovy. Tedy ekonomové a sociologové.

Ještě štěstí, že víme, že žádné podobné pavědy nepotřebujeme.

Autorka se věnuje popularizaci vědy. Od jara 2020 do léta 2022 působila na FF UK na neakademické pozici.