„Sem ti sanitka do 15 minut nepřijede.“ Sloužili jsme s horskou službou

Pátek, dvě hodiny odpoledne. Jeden stupeň pod nulou, slunečno, mírný jihozápadní vítr, na sjezdovkách zhruba 70 centimetrů sněhu. Idylka. Lyžařské středisko Karlov pod Pradědem je téměř plné, v areálu jsou odhadem nižší tisíce lidí.

„Od rána jsme měli čtyři úrazy,“ shrnuje dosavadní bilanci záchranář horské služby Ondřej Škovránek. A vyjmenovává, co dnes s parťákem Pavlem Ondráškem řešili.

„Dvaasedmdesátiletý lyžař si natáhl vazy v koleni. Třináctiletý kluk si také po pádu pohmoždil koleno. Potom sedmiletý kluk z jižní Moravy hned při první jízdě spadl a druhou lyží si rozřízl nohu na pravém bérci. Měl čtyři centimetry širokou a centimetr hlubokou ránu. A zrovna před chvílí zase koleno. Osmiletá holčička si ho vyrotovala do nepřirozené polohy. Snad to budou jen natažené vazy,“ shrnuje Ondřej.

Všechny čtyři zraněné odvezla záchranka do nemocnice v Krnově. Právě úrazy kolen a ramen patří podle záchranářů k těm nejčastějším.

Ondřej se zrovna vrátil z výjezdu a hned provádí standardní rutinu: kontroluje benzin v pásových čtyřkolkách a doplňuje zdravotnický materiál v batohu. Bere si nové dlahy, obvazy nebo dezinfekci. Až pak je čas na kafe. A také na prohlídku stanice (v Jeseníkách je devět stanic horské služby).

V patře jsou pokoje pro službu konající záchranáře, pokoj pro dobrovolníky, kuchyňka a obývák. Dole pak dispečerské středisko, poměrně slušně vybavená ošetřovna, garáž se dvěma čtyřkolkami, technická místnost a lyžárna, kde má každý záchranář sjezdové a skialpové vybavení.

Pozornost upoutá hlavně kovová zásahová skříň. Visí v ní cepíny, mačky, karabiny, přilby, sedáky, nesmeky (protiskluzová podrážka bot), baterie, dýmovnice pro navádění helikoptéry, statická a dynamická lana, lavinový batohy, praporky do laviniště, věci pro psovody, smyčky, čelovky či baterie.

„Převážně ošetřujeme lyžaře na sjezdovkách nebo v terénu, ale zasahujeme i při lavinách, evakuaci lanovek, případně taháme uvíznuté paraglidisty,“ vysvětluje Ondřej.

„Zásadní je čas. Všechno musí být skvěle připravené, abych si vzal jen bundu, boty, šáhnul po vybavení a hned vyrazil,“ doplňuje ho kolega Pavel Ondrášek, mimochodem juniorský reprezentant v běhu na běžkách (25.místo na Jizerské padesátce) a vrcholový závodník na skialpech.

Za chvíli mu končí služba. Které zásahy během těch tří let u horské služby nevymaže z paměti? „Hlavně ty, co jsou na Bílé Opavě. To je údolí, kam se nejde dostat technikou, takže se tam musí pěšky a zraněného vytáhnout na nosítkách. Buď na ramenou nebo na rakouský způsob - tedy s kolečkem uprostřed,“ líčí.

S úsměvem vzpomíná na situaci, kdy pršelo, klouzalo a do kopce museli transportovat téměř stokilovou dámu, která si poranila kotník. Pak ale zvážní.

Zmíní nedávný případ, kdy zhruba desetiletý chlapec nezvládl jízdu a narazil v plné rychlosti do konstrukce bobové dráhy. „Jednalo se o dítě a bylo podezření na poranění pánve, takže jsme volali vrtulník. U těch dětí to je vždy těžší na psychiku. Naštěstí to s chlapcem nakonec dopadlo dobře,“ vybavuje si.

V Karlově pod Pradědem se mezitím setmělo. Začíná noční lyžování.

V 18:50 zvoní služební telefon.

„Zdravíčko. Na červené na Expressu máme koleno. Je v polovině kopce,“ zaslechnu. To volal vlekař. Ondřej se v rychlosti oblékne, popadne batoh, připojuje ke čtyřkolce saně a vyrážíme na svah. O dvě minuty později zastavujeme u lyžaře. Stojí na svých, opírá se o hůlky a na jednu nohu se nemůže postavit.

„Nějak se mi překřížily lyže a spadl jsem do boku,“ říká. Představuje se jako Milan, je mu čtyřicet sedm let, bydlí v Brně. Opatrně ho posadíme na zem, Ondřej mu vakuovou dlahou zafixuje nohu, společnými silami ho naložíme hlavou dolů do saní a odvezeme na ošetřovnu na stanici. Celý zásah netrvá déle než čtvrt hodiny.

Úraz kolene nakonec není tak hrozný. Ondřej muži koleno stáhne obinadlem a muž se rozhodne, že není třeba volat záchranku. O chvíli později dorazí jeho kamarád s botami a vlastním autem ho odveze. Prý do nemocnice. Kdoví.

Ondřej zaparkuje čtyřkolku, opět zkontroluje stav benzinu a připraví vybavení na případný další výjezd. Máme čas na povídání. Co jeho klíčové zásahy během čtrnáctileté služby u horské služby? Jednoznačně prý pád laviny v roce 2021. Zpráva z dispečinku ho zastihla v moment, kdy obědval vedle stanice.

„Utíkal jsem z bufetu a po cestě už volal na kolegu, že padla lavina v kotli. Popadl jsem vybavení, skočil na čtyřkolku a vyjel na místo. Byla mlha, třetí stupeň lavinového nebezpečí. Na místo jsem se dostal až za dvacet minut. “ vzpomíná.

„S klukem na skialpech s utrhla lavina. Průšvih byl v tom, že se to stalo nad skálama, takže ho to vyhodilo do vzduchu a on se zřítil asi z patnáctimetrové výšky. Tak 40 minut jsme se ho snažili oživit, ale nepodařilo se,“ vzpomíná na případ, který neměl šťastný konec.

Další těžký zásah zažili jeho kolegové před zhruba pěti lety. „Kluci na lyžáku. Dali si nějaké pivo a vlezli večer na bobovou dráhu. Vzali bob, dělali na něm blbosti, různě se vykláněli a jeden během jízdy vystrčil nohu. A ono mu to tu nohu nad kotníkem amputovalo,“ vypráví.

Co se za ta léta ale změnilo, je, že víc práce mívají v létě než v zimě. Nejhorší jsou pády na koloběžkách, na nichž často jezdí turisti bez přileb, nebo na kolech. Vzpomíná na pětapadesátiletého muže, který přeletěl přes řídítka rovnou na hlavu. Helma praskla, upadl do bezvědomí a ztratil asi půl litru krve.

„Měl obrovský štěstí, že jsme zrovna byli kousek a dostali se k němu do tří minut. Dali jsme mu ambu vak (ruční dýchací vak, resuscitátor, pozn. red.) a oživovali ho. Nic, vůbec se nehýbal. Po dvaceti minutách, zrovna když přistával vrtulník, z ničeho nic začal něco mluvit, dokonce zvedl ruku, chtěl si odendat resuscitátor a říkal, že mu nemám skákat po hrudi,“ vypráví Ondřej.

Ve vrtulníku opět upadl do kómatu a zůstal v něm dva měsíce. Tento příběh má happy end. Muž mu po tři čtvrtě roce Ondřejovi napsal e-mail, že je v pořádku, má titanový plátek v hlavě a že mu doveze láhev rumu. „Jeho jediné štěstí bylo, že jsme byli blízko,“ krčí rameny záchranář.

Pátek byl nakonec poměrně rušný. „Trochu víc úrazů, než normálně. To proto, že školní kurzy jsou na maximu a do toho pátek, krásné počasí a spousta víkendových lyžařů,“ hodnotí Ondřej. Rekord měli patnáct úrazů za víkend.

„Logicky platí, že čím větší návštěvnost, tím větší úrazovost, tím víc práce,“ konstatuje. V devět večer končí noční lyžování a Ondřej se v aplikaci přepne ze služby do pohotovosti. Před desátou odjíždí z parkoviště poslední auta. „Teď už máme klid, už jezdí jen rolby. Přesto spím s mobilem u ucha,“ loučí se a odchází do svého pokoje.

Mobil naštěstí v noci nezvoní.

Ráno je opět krásně. Přejíždím o 400 metrů výš na stanici horské služby na Ovčárně. Je jasno, slunečno, šest stupňů nad nulou. Idylka.

Ovčárna je ale jiná. „Tady jsi na pravých horách. V přírodě. Nezasněžuje se tu, je tu přírodní sníh. Je to míň dostupné a večer klídeček. Takové zlaté návrší na hranici národního parku,“ popisuje zdejší atmosféru záchranář horské služby Jiří Hejtmánek, který tu slouží třináct let.

Není to prý „masovka“ jako v Karlově. Jen pár hotelů a pět vleků. Lidé sem chodí převážně na procházky, na běžkách nebo na skialpech. Ostatně výjezd na Ovčárnu autem stojí 900 korun a silnice je otevřená vždy jen jedním směrem (střídá se v půl a v celou).

„Tady jsi sám za sebe. Když je krizovější situace, tak ti sem nepřijede sanitka nebo hasiči za čtvrt hodiny. Tady ti nepomůžou lidi z vesnice. Tady se musíš spolehnout na pomoc místních chatařů, rolbařů, vlekařů a tak dále. Není tu zázemí jako dole,“ vysvětluje specifika práce na Ovčárně dobrovolný lékař horské služby Jiří Konopa, civilním zaměstnáním ortoped-traumatolog v nemocnici.

Záchranáři odpoledne ošetřili zranění kolene jednoho z turistů.

„Kdybych měl shrnout dnešek, tak na naše poměry návštěvnost obrovská. Dost lyžařů, hafo pěšáků,“ bilancuje v sobotu večer Jiří Hejtmánek. „Máme takový rčení: málo úrazů rovná se dobrá prevence. Takže ať nám ta prevence vydrží,“ přeje si záchranář.