Článek
Rozsudek vynesl loni v červnu Městský soud v Praze na základě takzvané klimatické žaloby. NSS podle svého dnešního rozhodnutí, dostupného na úřední desce, nenašel v mezinárodním, unijním ani vnitrostátním právu oporu pro některé závěry Městského soudu.
Jde například o to, zda české orgány veřejné moci mají už nyní jasně stanovenou povinnost činit daná opatření.
Žalobu podaly spolek Klimatická žaloba ČR, obec Svatý Jan pod Skalou, jihomoravská pobočka České společnosti ornitologické a čtyři fyzické osoby, a to proti vládě a ministerstvům životního prostředí, průmyslu a obchodu, zemědělství a dopravy. Kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu podala jak všechna žalovaná ministerstva, tak dva ze žalobců.
Městský soud konstatoval, že nestanovení konkrétních opatření představuje nezákonný zásah, a zakázal žalovaným ministerstvům v tomto porušování práv žalobců pokračovat. Tyto výroky NSS zrušil, Městský soud se tak bude žalobou částečně zabývat znovu.
EU přijala v roce 2020 v rámci takzvané Pařížské dohody kolektivní závazek snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o 55 procent ve srovnání s úrovní v roce 1990. Závazek dosud nebyl plně promítnut do práva EU a rozdělen mezi jednotlivé členské státy, a proto nelze podle NSS konstatovat, jaká úroveň snížení emisí skleníkových plynů plyne z tohoto unijního závazku právě pro Česko.
Přístup prosazovaný v rozsudku Městského soudu by podle NSS vedl k tomu, že by se kolektivní závazek EU a jejích členů změnil v individuální závazky členských států. Byla by tak popřena jeho kolektivní povaha. Jejím smyslem je to, že se členské státy mohou na unijní úrovni dohodnout, jak závazek společnými silami realizují, tedy určit, jaká bude právní úprava v některých sektorech, která bude zavazovat všechny členské státy ke společnému snižování emisí, i jak bude závazek snížit emise v ostatních sektorech rozdělen mezi členské státy.
„Odporovalo by zdrženlivosti soudní moci, pokud by správní soudy vstupovaly již nyní do politických a legislativních procesů dosud probíhajících na unijní úrovni s kategorickými závěry o tom, jak má vypadat individualizovaný závazek ČR,“ stojí v rozsudku NSS.
Na ČR v tuto chvíli podle NSS dopadají pouze méně ambiciózní povinnosti snižování emisí, plynoucí z kolektivního závazku přijatého EU v roce 2015 a promítnuté do platného a účinného sekundárního práva EU.
Závěr Městského soudu nelze podle NSS opřít ani o mezinárodní či ústavní garance lidských práv, a to zejména z důvodu jejich obecnosti. Bez jasně formulovaného závazku pro ČR snížit emise právě o 55 procent nemohl NSS posoudit, zda jej žalovaná ministerstva porušují svou nedostatečnou aktivitou.
Soud v rozsudku zdůraznil, že globální oteplování je závažná hrozba. Je prý legitimní požadovat po ministerstvech, aby v rámci své působnosti na současnou situaci i hrozící nebezpečí adekvátně reagovala.
„Správním soudům však nepřísluší, aby si samy stanovovaly měřítka, podle nichž by posuzovaly nezákonnost tvrzeného zásahu. Zároveň však musejí být připraveny poskytnout účinnou ochranu jednotlivcům dotčeným důsledky nedostatečné aktivity českých státních orgánů v oblasti boje proti klimatické změně a jejím důsledkům; tato potřeba se může zvyšovat postupem času s narůstajícími důsledky klimatických změn,“ uvedl NSS.
Co se týče dalších námitek, NSS souhlasil s názorem Městského soudu, že vůči vládě bylo namístě klimatickou žalobu odmítnout. Vláda vystupovala pouze v roli koordinátora činností jednotlivých ministerstev, nikoli v roli správního orgánu, který by přímo zasahoval do práv žalobců. NSS se ztotožnil s Městským soudem i v řadě dalších dílčích procesních otázek. Souhlasil také se závěrem Městského soudu, že klimatická žaloba nebyla důvodná v části kritizující nedostatečnost adaptačních opatření, jež mají ČR připravit na důsledky globálního oteplování. V této části kasační stížnosti zamítl.
