Před 20 lety přišel první pokus o spásu planety. Češi to zvládli, svět klopýtá

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když před 20 lety vstoupil v platnost Kjótský protokol, Česká republika se k němu přidala odvážně, bez obav a protestů: Měla už v podstatě dopředu vyhráno. Byla to zlatá doba, kdy nás „ochrana klimatu“ nic nestála.

Stejně jako některé jiné země pod ním podepsané jsme měli za úkol snížit emise skleníkových plynů o osm procent. Byl to úkol, se kterým česká ekonomika neměla vůbec žádný problém: Postarala se o to zcela samovolně proměna tuzemského hospodářství ze socialistické hutě na západní montovnu. Emise klesaly, aniž bychom pro to museli cokoliv udělat.

Nebyli jsme ve vítězství sami. Podobně hravě své cíle splnilo i Rusko, bez nějž by dohoda vůbec nezačala platit (vyhandlovalo si za podporu vstup do Světové obchodní organizace). I v této zemi po rozpadu SSSR průmyslové emise klesly tak výrazně, že byla bez problémů klimatickým „premiantem“.

Zároveň probíhal „vývoz emisí“ z výroby ze zemí vyspělého světa do chudších zemí. Kterých se přitom závazky na snižování emisí v rámci dohody nijak netýkaly. A tak ho mohly stejně jako Česká republika podepsat s klidným svědomím, že vlastně nic dělat nemusí.

Podoba dohody tak vedla k paradoxnímu výsledku: cíle první dohody na ochranu klimatu byly splněny, celosvětové emise skleníkových plynů ovšem zároveň rostly. První pokus o vyřešení dopadů klimatu tak uspěl jen na papíře.

„Ale bez toho selhání by alespoň podle mého názoru nebylo možné posunout se dále,“ hodnotí dnes zpětně situaci politolog Jakub Tesař z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Poučení se promítlo do podoby Pařížské dohody z roku 2015. „Ta je vlastně legislativně slabší než Kjóto a díky tomu uspěla,“ shrnuje Jakub Tesař.

Změna byla v tom, jaké byly cíle dohody. Kjótský protokol počítal se závazky na pevné snížení emisí, to se ukázalo jednoduše jako politicky neprůchozí. Je to přímočaré technické řešení – emise zvyšují teplotu, tak je pojďme snížit, o kolik si řekneme –, ale státy světa na něco takového nehodlaly přistoupit. Jejich zájmy byly příliš různorodé.

Během dalších let se tak postupně vytvořila shoda na tom, že pokud vůbec nějaká dohoda má vzniknout, musí vypadat úplně jinak. Díky selhání Kjótského protokolu tak získala svou podobu Pařížská dohoda z roku 2015.

Ta už jen stanoví obecný cíl – zabránit oteplení Země o více než 2 °C. A státy pak přicházejí s vlastními (lepšími či horšími) nápady, co pro to mohou udělat. Přístupy jsou zjevně různé a nabízí poměrně velký manévrovací prostor. Některé státy, včetně Evropské unie a třeba také Velké Británie, využívají dohody zase mnohem spíše k tomu, aby „prošlapovaly“ cestu k rychlému snižování emisí – i s nevýhodami, které takový primát přináší.

Čína využívá dohody jako stupínku k naplnění i svých ekonomických cílů. Země staví nejvíce nových uhelných elektráren z celého světa a má lví podíl na růstu spotřeby uhlí v posledních letech, zároveň je ale tahounem velké části různých oborů, které jsou pro omezení emisí v budoucnu klíčové. Vedení země chce být továrnou světa a může to být jak na úkor kupní síly obyvatel (čínské mzdy rostou poměrně pomalu), tak i na úkor rychlého snižování emisí.

Ale i když tedy svět rozhodně obrazně netáhne za jeden klimatický provaz, jak si asi představovali architekti Kjótského protokolu, v posledních letech se začínají konečně objevovat známky toho, že „ochrana klimatu“ není úplně bez výsledků.

Například proto, že na každou vydělanou korunu – či spíše vydělaný dolar – i po započtení inflace svět potřebuje stále méně emisí skleníkových plynů, především tedy emisí oxidu uhličitého.

Nestalo se to samo od sebe. Svět v posledních dekádách investoval do rozvoje více či méně dobře nastavené podpory „zelených“ technologií řádově biliardy (i v dolarech) – a určité výsledky to mělo.

Asi nejznámějším příkladem účinného efektu podpory je společnost Tesla, která by se bez dotací svého času neobešla (a i s nimi měla namále). Dalším výsledkem této snahy je pak třeba extrémně rychlý pokles cen solárních panelů. Ten vedl k tomu, že jejich výkon po světě roste podstatně rychleji, než odborníci předpokládali.

Obecně se tak očekává, že cíle, které vytyčil a nesplnil Kjótský protokol, se zřejmě naplní: Celkové světové emise oxidu uhličitého nebudou nijak rychle růst a možná dokonce začnou ve velmi brzké době klesat.

To druhé předpokládá například tradičně až nezdravě optimistická Mezinárodní agentura pro energii (angl. International Energy Agency, IEA) se sídlem v Paříži. Její předpovědi o brzkém konci růstu poptávky po uhlí už jsou cílem ironických poznámek analytiků a komentátorů delší dobu, v poslední době ovšem zmírňují.

Zatímco v roce 2023 odhadovala, že světové emise oxidu uhličitého dosáhnou svého vrcholu v roce 2025, ve své zprávě za rok 2024 odhaduje, že by emise mohly dosáhnout svého maxima někdy v příštích několika letech. S tím malým háčkem, že státy světa by musely splnit to, k čemu se veřejně zavázaly – což je nereálný scénář i v „zelené“ Evropské unii.

Pokud nedojde k nějaké nepředvídatelné události typu celosvětové recese.

Mnohem reálnější se tak zdá předpoklad, že emise skleníkových plynů budou nadále v příštích letech a možná i dekádách růst, ale stále pomaleji a pomaleji, až se nakonec růst zastaví.

Rozmezí je poměrně velké: Může to být někdy ve 30. letech, může to být o něco později. Podle modelů amerického Úřadu pro energetické informace, který je tak trochu obdobou IEA, nejspíše mohou emise pravděpodobně stoupat až do roku 2050.

Ostatně, existuje spousta nevyřešených problémů, včetně například toho, jak vyrábět ocel, stavební hmoty či hnojiva bez fosilních paliv (viz například rozhovor s Václavem Smilem), a tak čekat rychlý pokles emisí ve světě, který chce ještě stavět (a to se netýká jen rozvojového světa) a uživit lépe více lidí, je zbožné přání.

Norská společnost DNV, která se mimo jiného věnuje hodnocení rizik, odhaduje, že v roce 2050 bude svět stále vyrábět polovinu energie z fosilních paliv (zpráva dostupná zde). Na historické poměry energetiky je to poměrně rychlé, ale pochopitelně to zaostává za mnoha deklaracemi o rychlém přechodu k „zelené“ energii.

Ještě dodejme, že zpráva je poměrně optimistická v řadě svých předpokladů; například se počítá s tím, že světové emise oxidu uhličitého vrcholí právě v současné době. A mimochodem, v roce 2023 počítala DNV s tím, že obnovitelné zdroje budou v roce 2050 pokrývat 52 procent celosvětové spotřeby energie, a ne 50 procent v roce 2024. Dvě procenta v poměrech celosvětové spotřeby nejsou zrovna málo, je to zhruba sedminásobek celé české roční spotřeby.

Výsledkem tak je, že svět se v dohledné době těžko může vrátit na teploty na úrovni před průmyslovou revolucí. Cíl omezit oteplení na 1,5 °C oproti 19. století je také naprosto nereálný – tuto teplotu jsme už v podstatě překonali.

Současné odhady světových teplot pro rok 2100 se pohybují spíše někde mezi 2 až 4 °C. Podle pravidelně aktualizovaného přehledu spolku Climate Analytics dnes většina věrohodných modelů předpokládá, že teplota se zvýší o 2,2 až 3,4 °C oproti době před průmyslovou revolucí. Zmíněná DNV ji optimisticky odhaduje na 2,2 °C.

Protože Země se oteplila téměř o 1,5 °C, nezanedbatelnou část tohoto oteplování tedy už máme takříkajíc „za sebou“.

Pro celou řadu lidí a jiných tvorů na této planetě to nebylo nic příjemného. Změna přišla rychle a reakce byla v mnoha případech pomalá i mezi lidmi, kteří o změně klimatu nepochybují. Velmi názorným příkladem poslední doby jsou škody způsobené velmi předvídatelnými kalifornskými požáry.

Není důvod si myslet, že další oteplování bude příjemnější. Určitě se najdou místa na světě, kde se dokonce bude žít lépe než dnes. Ale někde bude hůře, a to s sebou ponese další neklid, otřesy, migraci nebo třeba konflikty. Bohužel, přesné předpovědi o tom, co bude klimatická změna znamenat pro každého z nás, k dispozici nemáme.

Například Česko se zatím otepluje výrazně rychleji, než je světový průměr – rozdíl proti dobře před průmyslovou revolucí přesáhl už 2 °C a česká krajina například přichází o část vody. Ale nelze ani úplně vyloučit situaci, že dojde ke změnám, které u nás povedou k ochlazení, třeba v důsledku změny proudění v Atlantiku.

Existují i další rizika. Může se oteplovat o něco rychleji, než většina modelů předpokládala, do hry mohou vstoupit zatím neznámé klimatické jevy nebo třeba může něco začít s klimatem přímo manipulovat.

Z tohoto hlediska by bylo pochopitelně zcela ideální, kdyby se vůbec klima neměnilo a riziko nepředvídatelných událostí bylo nulové. Na to už je ovšem pozdě. A nejistota jen poroste, jak se budeme vzdalovat od podmínek, které známe. V tomto ohledu je každý stupeň navíc špatnou zprávou.

Zároveň je ale v současné době v dohledu možnost oteplení postupně zastavit, a jeho dopady tak výrazně omezit. Je to přitom do značné míry právě díky tomu, že klimatické dohody po kjótském úspěchu nabraly podstatně reálnější směr a začaly se alespoň částečně plnit.

Byť výsledek není rozhodně ideální ani z pohledu klimatu, ani ekonomiky, lidstvo si v tradici svého druhu dokázalo po sérii pokusů a omylů vytvořilo nástroj, s jehož pomocí by mohlo problém zvládnout vyřešit. Jde tedy spíše o pěstní klín než chirurgický skalpel, který by dokázal neduh odstranit bezbolestně a přesně, ale buďme rádi alespoň za něj.