Jak se v Česku pracuje s násilníky: Zúčastnili jsme se terapie

Během úvodního seznamovacího kolečka se pětice osob bez příkras snaží v pár slovech odhalit svoji temnou stránku a potíže s násilným chováním. Sedí v příjemných křesílkách v místnosti, která atmosférou připomíná čajovnu, pod odborným dohledem dvou terapeutů.

„Křičím a mám sklon mlátit dveřmi,“ uvolněným hlasem prozrazuje ani ne třicetiletý H.

„Jsem dost impulzivní, někdy se chovám jako kripl,“ prozrazuje nakrátko ostříhaný čtyřicátník.

„S bývalou partnerkou jsem neukočíroval svoji agresivitu,“ konstatuje další čtyřicátník T.

„Mám dvě děti, ADHD, házím věcmi a křičím,“ říká zase pětatřicetiletá žena E.

A dvaatřicetiletý T. vysvětluje, že měl k agresi sklony kvůli dědovi a otcovi. „Naučil jsem se to od nich. Poslední přítelkyně mi řekla, že si nedovede představit se mnou mít děti kvůli tomu, jak bych se k nim choval,“ připouští.

Terapeutické sezení je součástí bezplatného programu Stop násilí, který spadá pod Diakonii Českobratrské církve evangelické.

Skupinové sezení se koná ve všední den v podvečer na pražských Vinohradech v nenápadném domě. Žádný poutač nebo reklama neupozorňuje, že zrovna zde probíhají terapie.

Uprostřed místnosti s měkkým kobercem je zdobný stoleček, na kterém jsou na dosah ruky sušenky, čokolády nebo sušené jablečné křížaly.

I sladkosti jsou ve skutečnosti pomůckou. Jsou totiž odměnou. Kdo si nabídne, musí vysvětlit, za co se chce ten den odměnit a pochválit.

Všichni účastníci dochází na skupinovou terapii dobrovolně, existují ale i situace, kdy je účast na podobných sezeních možné nařídit například skrze trestní nebo přestupkové řízení nebo OSPOD.

Ke konci sezení zůstal prostor na to se vyptat účastníků, v jaké situaci se rozhodli vyhledat odbornou pomoc.

Čtyřicátník, který v úvodu popsal, že se občas chová jako „kripl“, zmínil situaci, která se odehrála při návratu z rodinné dovolené, během které bloudili po letišti. „Dcerce ještě nebyly ani tři roky a já na ni řval, že jsem se kvůli ní týden pořádně nevyspal,“ řekl.

Muž, co neukočíroval svoji agresivitu, popsal, že měl velmi dobrou zkušenost při odvykání kouření. „Pořád se mi to nedařilo. Pak jsem dostal tip, že mi s tím někdo dokáže poradit. Po jednom sezení jsem přestal kouřit. Tak jsem si řekl, že mi dokážou poradit i s tímhle problémem,“ zmínil a dodal, že o účast ve skupině několik měsíců usiloval, než se uvolnilo místo.

Terapeutka Mája Chytrá přitom vyzdvihuje to, že si člověk nechá pomoct. „Přijde mi super si dovolit nebýt na to sám,“ okomentovala.

Impulzem u dalšího účastníka, ani ne třicetiletého H., byl rozhovor s přítelkyní, kdy mu řekla, že už se podobá svému otci. „Odmalička jsem viděl, jak táta křičel na mámu a najednou jsem to začal dělat taky. A mně to najednou došlo. Základní rada je nezůstávat s násilníkem. Ale co má dělat ten násilník?“ popsal své pohnutky.

Třicátnici E. pak terapie byla doporučena v rámci zvládání jejích hlubších problémů spojených s ADHD.

Terapeut Marek Urban následně popisuje základy techniky, kterou s kolegyní Májou Chytrou využívají.

„Pracujeme se všemi formami násilí. Křičení. Dělání dusné atmosféry, to je taky určitá forma násilí,“ říká Mája Chytrá.

„V něčem je to hrozně jednoduché, ale v tom je to účinné,“ vysvětluje nad čajem.

Základem je dovést účastníky k přesnému pojmenování. „V žádném případě to neomlouváme, neříkáme, že je to přirozené. Naopak je potřeba to pojmenovat a říct, že je to násilí. Pojmenujeme to, nezlehčujeme to a neomlouváme to, ale doptáváme se,“ říká Marek Urban.

Konkrétně tím pak myslí třeba to, že lidé mají sklon násilné chování i zpětně maskovat jinými slovy. „Velmi často někdo řekne, že to doma ‚srovnal‘. Nebo, že někomu jednu ‚foukl‘. Ptáme se, co to znamená. Někdy je těžké to vyjádřit. Je těžké říct, že jste udeřil druhého člověka. Takovým mechanismům se snažíme vyhnout. Je ohromně důležité to připustit, přiznat si, že jste dopustil násilí,“ popisuje.

V rámci terapie dojde i na takzvaného „robota“. Jde o schéma, jak člověk násilí prochází, než se dostane na povrch. V závěru se pak lidé mění buď na motorkáře, kteří vztekem vystartují, nebo papiňáky, kteří vztekem bouchnou.

„Vztek potřebuje palivo, který ho pohání. Emoce, únava, hlad, vina. Na to působí osobní historie a z druhé strany přichází spouštěč,“ snaží se schéma shrnout Marek Urban.

„Každý nám tady v určité chvíli řekne, že byl zahnaný do kouta,“ zdůrazňuje ještě Mája Chytrá.

Součástí metody, kterou terapeuti využívají, je i sebehodnocení vzteku na žebříčku od „klidný“ přes „otrávený“, „rozrušený“ a „frustrovaný“ až po „naštvaný“ a „vytočený“. Nebo také od jedničky po šestku.

„Učíme se to pojmenovat, ale i cítit. Třeba si to neuvědomujete, ale můžete se začít potit, nebo máte pocit, že je vám kůže malá,“ říká Marek Urban.

V průběhu skupinového sezení se pak postupně sebehodnocení mění. „Situace, kterou na začátku účastníci ohodnotí, že byli na trojce, tak teď je pro ně to samé na šestce. Neboli jak se dřív rozčílil běžně, tak se pro ně v průběhu stane maximum,“ popisuje terapeut.

„Některé situace nezměníme, ale můžeme upravit, jak se u nich cítíme,“ říká Mája Chytrá.

„Kéž by co nejvíce lidí chodilo na terapie. V Česku je to pořád hodně tabu,“ dodává třicátnice s ADHD.

Mája Chytrá doplňuje, že na terapii účastníci obvykle dochází rok, a první část z nich tak v brzké době skupinu opustí.

Pracovníci Diakonie se s problematikou násilí setkávají opakovaně u klientů, kteří vyhledávají jejich krizová centra. A to většinou po násilném incidentu, který skončil například policejním vykázáním agresora z domácnosti, nebo ve chvíli, kdy se kvůli násilnému chování rozpadal partnerský vztah.

„Jde o fenomén současné společnosti, který by podle nás neměl být přehlížený, ale měli bychom s ním umět pracovat. Potřebujeme hledat způsoby a cesty, jak lidem, kteří se násilí dopouštějí, nabídnout možnosti poradenství a terapie, které jim pomohou řešit konflikty, agresi a negativní emoce nenásilnou formou,“ vysvětluje Věra Víchová, která v Diakonii ČCE vede program Stop násilí. Konkrétně navštívená skupina funguje poslední rok.

Podle dostupných informací aktuálně programy pro osoby s násilným chováním poskytuje deset neziskových organizací. Za rok tak mohou pracovat celkově se zhruba dvěma tisíci osobami. Vyplývá to z vládního programu nazvaného „Bezpečné dětství: cesta k prevenci násilí ve společnosti“ a dat, které má redakce k dispozici.

Vládní strategie pojmenovává násilí ve společnosti jako jednu z hlavních výzev pro zajištění vnitřní bezpečnosti České republiky. Programy pro lidi s problémy s násilným chováním pak vyjmenovává jako jednu z cest, jak zvyšující se agresivitě čelit.

„Dlouhodobá úspěšnost těchto programů je 80 % ve smyslu zabránění budoucího násilí. Programy dokážou naučit zvládat agresi a vztek a vést k předcházení násilného chování,“ stojí ve vládním dokumentu. Zmiňuje i to, že výzkumy dlouhodobě ukazují, že s domácím násilím má v České republice zkušenost 17 až 40 procent populace.