„Když vidím mámu, dělá se mi spíš špatně.“ Na táboře pro děti vězňů

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dětský tábor v srdci Jeseníků působí na první pohled jako každý jiný: už z dálky se ozývá křik, před budovou pobíhají děti, jiné si povídají na lavičkách. Přesto je v něčem zvláštní. Všichni účastníci mají některého z rodičů ve vězení.

Stranou od ostatních sedí dvě devítileté dívky a drmolí jedna přes druhou. Předhánějí se v tom, která se ujme slova.

„Bydlím s babičkou, ale říkám jí mami, protože svoji pravou mamku nemám ráda,“ říká s odzbrojující upřímností jedna z nich.

„Já taky ne,“ vkládá se do rozhovoru druhá.

„Ta moje byla ve vězení. A moc fetovala,“ vysvětluje první.

Mámu ani tátu prý nevídají, obě vychovávají prarodiče. „Já je totiž nechci vidět. Je to docela blbé, mám jenom babičku a dědu. S rodiči jsem byla naposledy někdy před rokem. Když vidím mámu a tátu, tak se mi dělá spíš špatně,“ pronáší první dívka vážně, ale klidně.

Druhá je ve svých vyjádřeních tvrdší. „Prostě je nenávidím. Pořád kouří. Mamka si vždycky najde nějakého chlapa. Možná mě ani nemají rádi. Mají tři děcka, ale nejsou s ani jedním.“

Podobné příběhy nejsou na takzvaných Andělských kempech výjimečné. Děti musely zpracovávat řadu složitých emocí, tábory jim umožňují na traumata aspoň na chvíli zapomenout.

„Naším hlavním cílem je, aby děti odjížděly s pocitem, že mají hodnotu. Že nezáleží na tom, co udělali jejich rodiče. Často se jim totiž někdo posmívá, šikanuje je, žijí v chudobě. Proto je důležité jim říkat, že jsou cenné a že mohou dokázat cokoliv,“ vysvětluje Žaneta Dvořáčková z Mezinárodního vězeňského společenství (MVS), které vznik táborů iniciovalo.

„Děti se týden pobaví, můžou relaxovat. Je to často jediná dovolená, na kterou jedou. Někde si opravdu vydechnou, některé jdou poprvé v životě do lesa nebo na koupaliště,“ doplňuje ředitelka MVS Gabriela Kabátová.

Děti jsou v kolektivu, kde mají všichni stejnou zkušenost – jeden z rodičů skončil ve vězení a ony se s tím musely vyrovnat. Díky tomu, že řeší podobné problémy, si o nich mohou navzájem popovídat.

To ostatně potvrzuje i jedno z děvčat. „Rozumím si tady s děckama víc. Tady mě chápou, když řeknu, že mám rodiče ve vězení. Oni taky,“ krčí rameny. „Občas to říkám kámoškám ze školy, ale moc je to nezajímá. Jenom to všem vykecaly.“

Podle Kabátové děti lidí ve výkonu trestu neustále narážejí na obrovské stigma. „Ve škole panují předsudky, ani učitelé nevědí přesně, jak s takovou záležitostí pracovat. Rodiče jejich spolužáků nechtějí zvát k sobě domů ,děti kriminálníků‘,“ popisuje.

Každý den začíná setkáním vedoucích před sedmou ráno. Po krátké domluvě na programu následuje buzení dětí, rozcvička a společná snídaně.

Aktivity jsou pestré – program je složený z různých her, workshopů nebo sportů. Účastníci si mohou vyzkoušet vyrábění z umělé hmoty, korálků, malování nebo třeba hraní na ukulele.

„Snažíme se, aby si tu mohly vyzkoušet něco, co třeba ani neznají. Občas u někoho objevíme nějaký talent nebo novou zálibu. Když vidíme, že je dítě do něčeho zapálené, snažíme se rodině najít a zaplatit nějaký kurz nebo třeba sehnat hudební nástroj. Z každého tábora nám odjede aspoň jedno ukulele nebo Rubikova kostka,“ směje se Dvořáčková.

Velmi častým tématem v rodinách, kde je jeden z rodičů ve výkonu trestu, jsou peníze. Kvůli výpadku příjmů mívají problémy s bydlením i nedostatkem jídla. A volnočasové aktivity mnohdy nejsou prioritou.

Andělské kempy jsou proto pro děti zcela zdarma. Během roku organizátoři vybírají peníze od dárců, aby jim mohli pobyt zajistit.

„Nakupujeme dětem taky oblečení nebo obuv. Většinou nepřijedou dobře vybavené, takže tady na místě potom rychle dokupujeme třeba dobré tenisky nebo bundy, aby nezmokly,“ doplňuje Kabátová.

To je případ i čtrnáctiletého Marka (vzhledem k citlivému tématu se nejedná o jeho pravé jméno). Ve vězení má tátu už osm let. „Psychicky to mamka zvládá celkem v pohodě, finančně trochu pokulhává. Máme bohatého strejdu, takže ten nám hodně pomáhá,“ přiznává.

Přesto mu prý nic nechybí. „Mám všechno, co potřebuju. A ještě víc. Mně totiž stačí jenom jídlo a postel. Dokonce mám i televizi. A třeba PlayStation. Mám toho dost,“ dodává zamyšleně.

Na návštěvě ve vězení byl několikrát, otce už ale vídat nechce. Doufal, že tam pobude nanejvýš čtyři roky, ale kvůli špatnému chování je tam už dvojnásobek. „Místo toho, aby se choval dobře a mohl za mnou přijít, se chová blbě. Jde vidět, že za mnou nechce. Takže ani já nechci jít za ním,“ tvrdí.

Na plácku před ubytovnou je živo. Děti hrají vybíjenou a zdají se být ponořené ve hře. V jednu chvíli se ale dva chlapci začnou prát o míč, oba zakřičí několik sprostých slov. V několika vteřinách jsou u nich vedoucí a dvojici od sebe roztrhávají.

Podobné incidenty tu jsou prý časté. „Na začátku to je trošku šok, člověk zažívá plno situací, na které není zvyklý. Žijeme totiž v úplně jiné společenské vrstvě, nepotkáváme často lidi, kteří strádají,“ popisuje organizátorka Eliška Lásková.

„Děti například často mluví sprostě. Na začátku to člověka zaskočí, ale pak si uvědomí, že jenom nejsou naučené mluvit jinak. Takto s nimi mluví třeba jejich vlastní rodiče,“ vysvětluje.

„Některé žijí v hodně drsném prostředí. Nechceme je převychovávat, za týden by to ani nebylo možné. Ale chceme jim ukázat, že mají možnost vést život jinak,“ doplňuje Dvořáčková.

Vzhledem k náročnosti práce je na táboře velké množství vedoucích - jeden na přibližně dvě děti. Pracují jako dobrovolníci, nedostávají zaplaceno. Mnoho z nich si naopak bere kvůli kempu dovolenou. „Jsou to prostě lidé, kteří chtějí dělat dobro,“ podotýká Kabátová.

Výběr je poměrně přísný. „Hlásí se nám hodně mladých, kteří by s námi chtěli jet, ale skutečně je vybíráme velmi pečlivě. Chceme, aby to byli zralí lidé, kteří chápou, proč se dítě třeba projevuje tak, jak se projevuje, a co mu chybí. Aby uměli komunikovat a navázat důvěru. A aby během toho týdne děti řekly to, co potřebují. Někdo to udělá první večer, někdo na poslední chvíli před odjezdem,“ popisuje.

Jednou z dobrovolnic je i sestra Clemens z řádu Boromejek. Na starosti má dívky mezi devíti a deseti lety. Je s nimi od rána, kdy je budí, až do večera, kdy je zase ukládá ke spánku. Dohlíží na ně při hrách, soutěžích, jídle i během volného času.

„Ráda bych těm dětem byla nablízku a nějak přispěla k vytvoření týdne, kdy můžou zapomenout na to, co mají těžkého doma. A kdy můžou prožít něco krásného, radostného, na co pak budou vzpomínat. A ty vzpomínky zase můžou pomoct překonat a přežít to těžké, co je doma čeká,“ popisuje.

„Děti jsou někdy hodně agresivní, jindy si neví rady se svými emocemi. Je to někdy náročné, musíme jim věci vysvětlovat, nějak je zklidnit. A někdy se to podaří, někdy méně, v tom je to náročné,“ přiznává.

„Víra tady hraje poměrně velkou roli. Vedoucí mají kde čerpat, aby nebyli třeba jenom frustrovaní z toho, že výsledky nejsou úplně vidět. Většina dětí je problémových, doma mají různé těžkosti a to je poznamenalo. Je to běh na dlouhou trať. To, že někdo věnuje týden svého volna těmto dětem, vyžaduje taky silnou motivaci,“ přemítá.

Ze začátku se prý často setkávala s překvapením dětí, mnohé viděly řádovou sestru poprvé v životě. Některé se jí dokonce bály.

„Hrozně mě to překvapilo. Když jsem se ptala, proč se bojí, zjistila jsem, že mají nakoukané různé nesmyslné horory, kde vystupuje řádová sestra velice negativně. Třeba proklíná a zabíjí lidi, je celá od krve,“ popisuje.

„Někteří znají úplný opak toho, co řádová sestra je. Jejich představy mě až vyděsily. Musela jsem jim vysvětlovat, že sestry jsou ty, které pomáhají lidem, snaží se starat o nemocné a staré.“

Dobrovolníci pracují s dětmi i v průběhu roku. Pro rodiny, které mají nějakého člena ve výkonu trestu, vytváří svépomocné skupiny, pomáhají jim zajišťovat sociální dávky nebo jim doporučují psychologickou péči.

„Pečovat o děti vězňů se vyplatí, protože když je necháme bez pomoci, můžou se z nich rekrutovat lidé, kteří budou tak hluboce zranění, že začnou ubližovat dalším lidem. To je nejčastější příčina zločinu. Ale ten kruh se musí někde zastavit,“ myslí si Kabátová.

Postupně se podle ní vnímání dětí i jejich problémů mění. „Ještě před pár lety lidé na facebooku nebo jinde na sítích psali: ,Proč pomáháte dětem kriminálníků?‘ Ale postupně se atmosféra mění, aspoň vůči dětem. Samozřejmě, že předsudky přetrvávají. Ale přece jenom ubývá těch hrozně zlostných, ošklivých věcí, co jsou lidé schopní říct.“