„Kdyby mě nevydali, chcípnu tam,“ popisuje Čech pobyt v senegalském vězení

Věznice Vinařice, okres Kladno. Oddělení K3, střední stupeň zabezpečení.

Stráž přivádí jednapadesátiletého Stanislava Seidla. Hrbí se, trochu kulhá, má krátké prošedivělé vlasy a kruhy pod očima. V obličeji plachý úsměv, ustrašený pohled a s upřímným vděkem přijímá tureckou kávu s cukrem, kterou mu přinesl vězeňský psycholog.

Seidl na sobě má pracovní úbor, ale kvůli domluvenému rozhovoru dnes výjimečně do práce, kde balí potravinářské výrobky, nešel.

Od loňského listopadu, kdy byl do Česka vydán ze Senegalu, aby si tu odpykal zbytek bezmála čtyřletého trestu, jde o jeho první návštěvu „zvenčí“.

„Stále se s tím, co jsem v senegalském vězení zažil, nedokážu vyrovnat. Mám psychické problémy. Někdy je to v pohodě, někdy katastrofální. Jsem nervózní, podrážděný, mám úzkosti a šílené sny,“ říká.

„Vídám třeba telefonní budku zasypanou mrtvolami a jsem zoufalý, že se do ní nemůžu dostat, abych někomu zavolal. Nebo padám do nějaké jámy, kde jsou takoví draci s hadími hlavami. Vidím lebky. Furt mě někdo honí. Hrůza. Ráno se vzbouzím a už jsem ve stresu,“ popisuje své běsy, které se prý objevily po návratu z Afriky.

Recidivista, v příbramském podsvětí známý pod přezdívkou Sádlo, byl v roce 2011 odsouzen na čtyři roky vězení za vykrádačky. K výkonu trestu ale nenastoupil a z Česka utekl.

Důvodem prý nebyl strach z pobytu za mřížemi, ale obava z pomsty ze strany kumpánů, proti nimž svědčil. Seznam Zprávy natočily o Čechovi, zařazeném na listu nejhledanějších zločinců Europolu, třídílný podcast „Práskač“. Série končí momentem, kdy se jde Seidl po 11 letech skrývání dobrovolně vzdát na českou ambasádu v Senegalu.

„To jsem tehdy ale nevěděl, že pravé peklo mě teprve čeká,“ říká. Vydání do Česka trvalo devět měsíců, které strávil ve vazební věznici Reubeuss na okraji Dakaru.

„To ani nejde vyprávět. Bylo to brutální. Nelidské, nehumánní, nulový respekt k životu. Když mě tam přivezli, úplně mi tekly slzy. Nevěřil jsem, že to dám. Nejhorších devět měsíců v mém životě,“ vzpomíná.

Zásadní podle něj byla přeplněnost. Na cele o velikosti zhruba 90 metrů se tísnilo 230 vězňů.

„Přes den se sedělo na podlaze v řadách za sebou. Jako ve vláčku, takže jsem měl mezi stehny, na zádech a na bocích nalepeného člověka. Je tam tolik lidí, že nemáte místo si ani někam položit láhev. Takhle jsme trávili víceméně celý den,“ vypráví.

Hygiena se rovnala 10 litrům vody na osobu. Sem tam prý mohli na procházku na dvůr. „Aspoň jsme si protáhli nohy, ale zase jsme třeba zakopávali o krysy nebo jsme museli dávat pozor na bordel na zemi,“ dodává.

Seidl líčí, že jídlo - zapáchající rýže se zapáchající rybou – dozorci vysypali na chodbu, kam pražilo slunce, a jedlo se rukama. Tehdy prý vážil kolem 70 kilogramů. „Mně je z toho úplně na nic, když si na to vzpomenu,“ ošívá se.

Zvlášť kruté byly noci. „Spíte jak sardinky. Lehnete si na bok, pokrčíte nohy. Vězni vedle vás si lehnou opačně, takže máte hlavu na nohou souseda a on zas tu svou na vás. To samé i nad vámi, takže jsem měl v noci všude cizí nohy. Když jsme si takhle lehli, tak nás ještě presovali víc k sobě, abychom byli co nejblíž. Abychom se tam vůbec vešli a ušetřilo se místo,“ popisuje.

V noci po nich lezli švábi a miniaturní mravenci, kteří neustále štípou. „Na to si postupně zvyknete, ale zkuste si představit, že ležíte a po obličeji vám furt něco leze a kouše. Občas tam proběhla smradlavá krysa z hajzlu,“ říká bez příkras.

Stanislav Seidl vypráví, že měl časté zdravotní problémy, které ho ostatně provázejí stále. „Problém byl, že když mi lidé z ambasády nebo můj senegalský kamarád přinesli nějaké léky nebo jídlo, tak mi to vězni všechno ukradli,“ krčí rameny.

Trápily ho prý nemocné ledviny, kvůli nimž močil krev, křeče v břiše, přišel částečně o sluch a rány měl rozlezlé po celém těle.

Zmiňuje jednu z návštěv marodky. „Dali mi kapačku. Žílu napíchával doktor, který měl ruce od cizí krve. Bál jsem se, že chytím AIDS, a takhle tu kapačku pověsil na mříž. Schválně mi ji ještě pustil narychlo, abych tam nezdržoval. Během 10 minut bylo hotovo,“ popisuje.

„Na vlastní oči jsem viděl, jak tam umírali lidé. Jeden vězeň tam ležel na chodbě, byl nemocný, ošetřovatel ho překročil, s odporem se na něj podíval a za dvě minuty byl ten pacient mrtvý. I já bych tam chcípnul jak nějaký pes nebo krysa, kdyby mě nevydali. Bylo to za pět minut dvanáct. Měl jsem takovéhle boláky plné hnisu,“ ukazuje prsty kruh o velikosti dvacetikoruny.

Na důkaz si vyhrnuje rukávy a nohavice pracovního úboru. Na končetinách má stále jizvy a strupy. To samé i pod tričkem. Něco je pozůstatek po bolácích, infekci a hnisavých ranách, něco od popálenin cigaretami, které mu způsobili spoluvězni.

Tvrdí, že bělochy tam „diplomaticky řečeno“ neměli rádi. Krom něj si trest ve věznici odpykávali dva mladí Kolumbijci, Belgičan a dva Španělé.

„Španělák, 52 let, kapitán velké lodi, tam byl odsouzený za převážení 6,5 tuny hašiše z Afriky do Evropy. Ve vězení byl 2,5 roku, a co myslíte? Normálně se zbláznil. Předtím to byl silný, inteligentní chlap, borec. A najednou mu ruplo v palici. Byl úplně mimo - halucinoval, fanaticky se modlil. Nedalo se s ním mluvit,“ vypráví Seidl.

I on prý měl občas pocity, že se zblázní. Celé měsíce jen seděl a musel poslouchat hlasitou senegalskou hudbu, bubnování a modlení. Traumatizující bylo neustálé násilí a konflikty. Jednak kvůli malému prostoru, jednak ze strany dozorců.

„Tam se mučilo. Přestupek rovnal se výprask. Měli kabel od náklaďáku nebo svazek klíčů a v jednom z těch rohů dozorci bili vězně. Někdy ty lidi řezali tak dlouho, dokud se neunavili. Zbitého ho pak hodili mezi nás do té přeplněné cely,“ popisuje.

Tyto obrázky má podle vyprávění stále před očima a nikdy je nevymaže. „Hrozně jsem se těšil na české vězení. Tady je to úplně v pohodě, a to neříkám proto, že tu u rozhovoru sedí místní psycholog, ale je to tak,“ rozhazuje rukama.

„Nejdřív jsem byl na Ruzyni, kde mě vyšetřoval pan Rath a na cele jsem byl s panem Kottem. Oba mi hodně pomohli,“ říká s odkazem na dvojici lékařů odsouzených ve známé korupční kauze.

„Pak mě přesunuli sem do Vinařic, kde mě dozorci pravidelně hlídají. To asi kvůli tomu, že mám u jména na tabuli napsanou zkratku DVO, což nevím přesně, co znamená,“ kroutí hlavou Stanislav Seidl.

Vysvětlení nabídne psycholog a mluvčí Vinařické věznice Ivan Suchý. „DVO znamená Další Vytipovaná Osoba. Toto označení se používá pro vězně, kteří mají takový charakter trestné činnosti, že by se na nich jiní vězni mohli dopouštět násilí,“ říká.

„Pan Seidl to má kvůli tomu, že byl veřejně označený jako Práskač, což ve vězeňském prostředí hodně znamená, takže je denně kontrolován, jestli na sobě třeba nemá nějaké stopy násilí. Jinak je pan Seidl normální vězeň. Pilně pracuje a je bezproblémový,“ hodnotí psycholog s více než 30letou praxí.

Stanislavu Seidlovi zbývají odsedět necelé tři roky a zvažuje, že v polovině trestu požádá soud o podmínečné propuštění. Pobyt v senegalském vězení prý byla dostatečně odstrašující zkušenost.

„Ještě to debatujeme s právníkem. Co ale vím, že se už nikdy nechci do vězení vrátit. Rád bych si po propuštění našel práci. Už asi dokonce něco mám, budu obchodní zástupce, protože mluvím španělsky a anglicky. A taky bych chtěl pomoct chudým dětem v Gambii, s nimiž jsem tam žil. Zvlášť jedné holčičce, která má pokroucené nohy. Slíbil jsem jí, že jí zaplatím operaci, abychom si na její svatbě zatančili. A to chci to splnit,“ plánuje si.