„Každý si tam sáhl na své dno.“ Jak vypadá armádní výcvik mladých

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Fyzicky i psychicky náročné, ale stálo to za to. Tak shrnují svou zkušenost středoškoláci, kteří loni absolvovali dobrovolné vojenské cvičení (DVC), jehož se poprvé mohli účastnit už před dokončením studia.

Loni na cvičení ve vojenských výcvikových prostorech Hradiště a Libavá nastoupilo 127 studentů, výcvik jich pak dokončilo 110, tedy 87 procent. Za čtyřtýdenní výcvik čekala účastníky odměna zhruba 30 tisíc korun, se složením slavnostní přísahy se zároveň stali vojáky v záloze mimo činnou službu.

Letos se DVC uskuteční v první polovině letních prázdnin, armáda přitom kvůli vysokému zájmu uzavřela registraci pro středoškoláky už v březnu. Studentů armáda přijme přes 500, registrovaných zájemců bylo v době uzavření registrace přes 800.

Seznam Zprávy oslovily účastníky cvičení a zjišťovaly, jak svou zkušenost zpětně hodnotí, co je motivovalo a kam jejich cesty vedou dále.

Jako jedno z hlavních lákadel armáda prezentovala peněžitou odměnu za absolvování celého výcviku. Náčelník Generálního štábu Armády ČR Karel Řehka už loni přirovnal výcvik k lepší letní brigádě, řada účastníků ale finanční ohodnocení nepovažovala za hlavní motivaci, ale jen za vedlejší bonus. Hlavní roli hrála například vidina zajímavé zkušenosti.

„Chtěla bych jednou pracovat u kriminálky, a proto mě lákaly zkušenosti z výcviku, peníze už pak byly jenom bonus,“ vzpomněla na výcvik středoškolačka Štěpánka.

Pro další účastnici Danielu bylo nejzajímavější na vlastní kůži si vyzkoušet, jaké to je být u armády. „V armádě pracuje a pracovala spousta členů rodiny, takže jsem to brala jako výzvu a chtěla jsem si dokázat, že na to taky mám.“

Další z účastníků cvičení Štěpán sice uznává, že peníze byly také velkou motivací, především ale chtěl zkusit, co v něm je. „Už dávno jsem měl v plánu jít do armády, tento výcvik mi to jen hodně zjednodušil,“ popsal.

Poslední z oslovených středoškoláků Honza k nápadu přišel při popíjení v hospodě s kamarádem. „Byla v tom určitá dávka vlastenectví a zvědavosti spolu s otázkou: Proč ne? Dokážeš to vůbec? Když do školy přišli vojáci s nabídkou, zaregistroval jsem se ještě o přestávce.“

Všichni oslovení účastníci výcviku se shodli na tom, že byl náročný jak fyzicky, tak psychicky. „Výcvik byl podle mě tak akorát náročný, aby si tam každý našel své dno. Ti méně fyzicky zdatní ve cvičení a ti, kteří zvládli cviky bez problémů, si zase našli námahu psychickou,“ řekl například Štěpán.

Danielu výcvik po psychické i fyzické stránce zocelil, zápřah si ale jako aktivní člověk užívala. „Poslední dny už jsem byla po fyzické i psychické stránce hodně unavená, výcvik byl velmi náročný,“ přiznala.

I Štěpánce výcvik zlepšil fyzičku, výcvik pro ni byl náročný především z hlediska psychiky. „Když jsme se na komplexním cvičení plazili bahnem a mně se v něm zasekly nohy i zbraň, kterou jsem měla na hrudníku, nemohla jsem se pohnout a se vším, co se kolem mě dělo, tak jsem z toho dostala panický záchvat. Celkově ale výcvik stál za to, dal mi toho hodně hlavně právě po psychické stránce.“

Pro Honzu bylo cvičení zajímavou a cennou zkušeností, i když mělo své vzestupy i pády. „S odstupem musím říct, že mi v paměti vykrystalizovaly především významné zážitky. Ať už se jednalo o hod ručním granátem, dny strávené na střelnici nebo večerní odcvičování trestných bodů,“ řekl.

Mimo jiné se na výcviku naučil dávat si pozor na to, co a kde říká. „Během jednoho komplexního cvičení jsme strávili hodiny kopáním okopu a přípravou na spaní, nakonec jsem ale dostal rozkaz všechny pracně vykopané okopy opět zahrabat, sbalit se a připravit se na přesun. Moje nadšení v tu chvíli přesáhlo všechny myslitelné hranice, ale rozkazy se před nadřízenými nezpochybňují,“ připomněl si ironický Honza. „Pro někoho, kdo má sklony se snadno nechat strhnout do hádky a říkat věci napřímo, to byl solidní náraz do reality,“ dodal.

Pozitivně DVC zhodnotil i Štěpán. „Cvičení rozhodně posunulo mé hranice. Dokázal jsem tam věci, které by předtím nepřipadaly v úvahu. Rozhodně mě posunulo i psychicky a naučilo mě samostatnosti a odhodlání dokončit práci, kterou jsem dostal za úkol. Dostal jsem tam představu o tom, jak život v armádě vypadá a co mě ještě může potkat. Zkusil jsem si tam vystoupit ze své komfortní zóny a výcvik bych rozhodně doporučil každému.“

Důležitou součástí cvičení bylo fungování v kolektivu, Honza cvičení označil za hardcore teambuilding. Po celý výcvik jednotlivci sbírali trestné body za chování a vzhled uniformy, body se přitom sčítaly všem účastníkům cvičení dohromady. Večer si pak účastníci tyto body odcvičili. „To nás naučilo táhnout za jeden provaz a hlídat se navzájem. Koneckonců, připomenout kolegovi, aby si zapnul kapsu, bylo rozhodně příjemnější, než si večer odcvičit pět bodů navíc,“ řekl Honza.

Účastníci se v průběhu výcviku podporovali navzájem, což jim dle Štěpánky pomáhalo vše zvládnout. „Když jsme cvičili tresty nebo běhali, tak jsme na sebe křičeli, že to zvládneme. Na to vzpomínám nejradši. Výcvik mi určitě dal spoustu nových kamarádů,“ zavzpomínala Štěpánka.

Podobně kolektiv vnímal i Honza. „Velkou část mého postoje k DVC ovlivnili lidé. Všichni jsme tam byli dobrovolně a tušili jsme, do čeho jdeme, což pomáhalo udržet vysokou morálku.“

Velkou zásluhu na pozitivním průběhu cvičení měli dle Honzy i instruktoři. „Kdyby chtěli, mohli by z výcviku snadno udělat peklo, ale místo toho se starali o to, aby výcvik byl sice náročný, ale zároveň motivující. Jednou týdně nám přiváželi drobné zásoby, jako cigarety, kofeinové tablety nebo proteinové tyčinky. Mně osobně stačily obyčejné žvýkačky. Nešlo o velké hory jídla, ale i tyto drobnosti dokázaly pozvednout náladu celého výcviku.“

Jeden zážitek z výcviku, který zůstal všem zúčastněným v hlavě, byl takzvaný „pizza běh“. „O víkendu, které bývaly volnější, nám instruktoři jednou objednali pizzu. Celý výcvik se nacpal k prasknutí, ale večer se vyúčtovaly trestné body, takže nás kolem jedenácté čekal běh na střelnici. Tempo bylo rychlé a po návratu nás čekalo odcvičení všech trestných bodů, kterých ten den bylo opravdu hodně. Po ‚odměně‘ v podobě dalšího běhu se spousta lidí po cestě pozvracela,“ popsal Honza.

Tento večer připomněla i Štěpánka, dle níž šlo pro většinu o nejhorší zážitek výcviku. „Byl to fakt záhul, do toho bylo zakázáno mluvit, a když jste pizzu vyvrhli, tak to nebyl důvod k zastavení,“ řekla.

„Řekněme, že nám večer po běhání a cvičení nebylo úplně nejlépe,“ dodala výmluvně Daniela.

Honza si celý večer nepamatuje. „Vybavují se mi určité situace a pohledy. Já osobně jsem se v takových chvílích přepnul do jakéhosi autopilota. Běžel jsem, pomáhal těm, co nemohli, a zase běžel,“ připomněl si Honza.

I když Štěpán žádnou část výcviku nepovažuje za přímo negativní, na pizza běh vzpomíná také. „Jeden večer jsme měli příležitost se pořádně najíst. Toho jsme využili, ale byla to chyba. Šli jsme hned potom běhat. Můžete si domyslet, jak to dopadlo.“

Na možnou budoucnost v armádě účastníci pohlížejí různě, například Štěpánku cvičení o vstupu mezi vojáky nepřesvědčilo. „Armáda mě příliš neláká a nemyslím si, že by mě chtěli, i kdyby mě lákala. Jinak to byl určitě jeden z nejlepších zážitků, které mám,“ zhodnotila.

Zbytek oslovených středoškoláků nevyloučil, že by se vydali právě tímto směrem, i když například Honza se neplánuje stát vojákem na plný úvazek, ale přemýšlí nad vstupem mezi aktivní zálohy. Mezi ně se chce přidat i Štěpán. „Také chci jít na Univerzitu obrany. V armádě mě to baví a rozhodně bych v ní chtěl pokračovat,“ popsal Štěpán.

Dále chce s armádou spolupracovat i Daniela. „Práce vojáka mě hodně zaujala, takže je velká pravděpodobnost, že budu u armády pracovat. Samozřejmě ale hodně záleží na tom, na jakou vysokou školu se dostanu,“ uzavřela.