„Každý tak nějak přežíváme.“ Film ukazuje poslední setkání Havla s Klausem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Ten den slavil Václav Havel své 75. narozeniny. U pražského Hlavního nádraží, při příležitosti odhalování sochy Woodrowa Wilsona, se tehdy naposledy shledal s Václavem Klausem.

Videoukázka, kterou Seznam Zprávy přinášejí, zachycuje moment, kdy Klaus blahopřeje Havlovi k jubileu a dodává, že i na něm už se podepisuje vyšší věk. „Každý už to cítíme, že už tak nějak přežíváme,“ konstatuje.

Jedná se o jeden ze střípků dokumentárního portrétu, který zachycuje poslední tři roky Havlova života. Režisér Petr Jančárek ho skrze objektiv sledoval na zahraničních cestách, pracovních schůzkách i setkáních s významnými osobnostmi. Jako paradox se přitom může jevit fakt, že ho o to požádal sám Havel.

Film ho ale velmi autenticky ukazuje i v ryze civilních polohách – třeba v situaci, jak radí svému holiči, jak ho má ostříhat, nebo ve chvíli, kdy luxuje na chalupě na Hrádečku. Na filmových plátnech se s ním diváci budou moci znovu setkat už 11. dubna.

Ačkoliv se Havel v ukázce i nadále s úsměvem vítá s občany, poslední měsíce jeho života pro něj představovaly komplikované období, jelikož ho intenzivně trápily zdravotní problémy. „Byl na sklonku sil. Nejvíc ze všeho se těšil na to, že odjede na Hrádeček a tam si odpočine, bude se moct vrátit ke čtení a psaní a odložit povinnosti,“ líčí Jančárek své vzpomínky.

„Ta scéna demonstruje obrovské vytížení pana prezidenta v jeho exprezidentské fázi. Nicméně i když ho velmi trápilo zdraví, byl natolik slušný a zodpovědný, že pokud někde přislíbil účast, tak to nevynechal,“ doplňuje Jančárek.

Podle producenta filmu Jiřího Konečného je záběr ve filmu podstatný i proto, že – kromě dynamiky vztahu obou českých prezidentů – naznačuje, že už to není Havel, kdo sedí v prezidentském křesle.

„Řada lidí říkala, jestli to tam má být, nebo ne. Ale pro mě to je důležitá zpráva. Že to řekne za nás docela jemným způsobem. A zároveň je vypovídající i jiným způsobem, protože přibližuje, že to po něm někdo převzal,“ vysvětluje.

Za vzájemnou spoluprací, díky níž budou moci diváci nyní zhlédnout dokument, přitom stál poměrně dlouhý vývoj. „Spolupracoval jsem s ním už od roku 2004. Postupně jsme se sblížili nebo pochopili a on věděl, že mi může věřit. Takže trvalo pět let, než mě oslovil s tím, abych ho točil intenzivně časosběrným způsobem,“ přibližuje režisér a kameraman v jedné osobě, odkud vzešel prvotní impuls.

S Havlem se poprvé setkal už během prvního týdne po sametové revoluci, kdy tehdy budoucímu prezidentovi jako jeden ze studentů FAMU dělal na několik dní ochranku. Následně se znovu potkali při natáčení dokumentární trilogie Václav Havel, Praha – Hrad, která mapuje počátky prezidentova působení.

Jak sám konstatuje, během několika let pak ale nastala řada momentů, kdy natáčet nešlo. „Někdy to vyplynulo celkem přirozeně. Například jsem za ním v Berlíně doběhl k hotelovému bazénu, abych ho natočil, jak plave, a on když pak vylezl, tak mi řekl: ‚To jsem zvědavý, pane Jančárku, jestli za mnou s tou svou kamerou půjdete i do sauny,‘“ vypráví.

Další takový okamžik pak nastal během Havlovy cesty do Spojených států, během níž prodělal mozkovou mrtvici. „Člověk pozná, že už je potřeba zahodit kameru. Ale samozřejmě to vedlo i k různým legračním scénkám jako třeba v nemocnici v New Yorku, kde ho sice po zdravotní stránce zachránili, ale pak asi čtyři hodiny ležel na chodbě mezi bezdomovci, protože s sebou neměl kartičku k pojištění.“

Když pak Václava Havla konečně přemístili na soukromý pokoj, nebál se už Jančárek kameru opět zapnout. V tu chvíli ale za Havlem přijela na návštěvu Madeleine Albrightová.

„A první, co viděla, jsem byl já s kamerou, načež se začala strašně zlobit, že tam nemocniční personál pustil někoho z tisku. Pan prezident se zrovna probíral a říká: ‚To je pan Jančárek, Madlenko, to je v pořádku!‘ Takže byly určité limity, které jsem při filmování nepřekračoval, ale obecně bych řekl, že jsem měl hodně volné ruce.“

Film dává divákům možnost nahlédnout i do Havlových vztahů s lidmi, kteří mu byli nejblíže. Důvtipně to zachycuje například scéna, kdy jsou Havlovi v Americe na návštěvě u režiséra Miloše Formana a Václav Havel pronese, že by si dal pivo. Jeho žena, Dagmar Havlová, mu to ale začne vymlouvat s tím, že už jedno měl a kvůli svému zdravotnímu stavu by už pít neměl. Ze scény pak odchází se slovy, že mu jde natočit vodu.

Havlova hospitalizace při poslední návštěvě Ameriky nicméně byla podle Jančárka zlomová právě v tom, jak k natáčení přistupovala exprezidentova manželka.

„Když jsem jí na slavnostní premiéře představoval svou ženu, tak Dáša úplně spontánně řekla: ‚Já jsem ho nesnášela!‘ Čili ona se ze začátku natáčení spíš vyhýbala, ale já to u herečky, která žije v obležení objektivů a chce mít aspoň někdy trochu klidu, chápu,“ říká, „v Americe pak ale podle mě pochopila, že jsem také člověk, že nejsem jen držák od kamery a že umím poznat, kdy ji vypnout. A od té chvíle byly naše vztahy daleko lepší.“

Hned v prvních minutách snímku z Havlových úst zaznívá, že úskalí exprezidentství spočívá v tom, že jde o doživotní funkci. Nicméně zatímco jej zaměstnávají oficiální schůzky a povinnosti, máme možnost nahlédnout i do toho, jak si v závěru života plní svůj dětský sen – stát se filmařem.

„Bylo to ústřední téma, k němuž v závěru života utíkal. Pohlcovalo ho to a nakonec i on sám v našem filmu naznačuje, že netušil, jak velká práce to bude,“ říká Jančárek, „ale myslím si, že mohu hodnověrně dosvědčit, že to bylo období, které ho naplňovalo fakt velkým štěstím, protože o tom snil od jinošských let,“ říká dokumentarista k natáčení Havlova filmového debutu, které probíhalo v létě 2010.

Dokument o Havlovi vstupuje do kin po více než 12 letech od jeho smrti. Tvůrci pracovali s více než dvou set hodinami záznamu, a čekala je tak řada diskuzí nad tím, co do filmu zahrnout a co je naopak nutné vynechat. V průběhu procesu střihu tak vzniklo několik desítek verzí filmu.

„Někdo by třeba mohl říct, že ten dokument mohl sdělit víc, být informačně plnější. Zatímco on si spíš tak plyne, věnujeme se možná zdánlivě ne zas tak zásadním věcem, ale pro mě je to ideální cesta, jak popsat za prvé život postprezidenta, ale i život kohokoliv, kdo je na sklonku života a snaží se s tím vyrovnat,“ míní producent Konečný.

Časový odstup mezi dotočením a premiérou snímku nakonec vnímá spíše jako pozitivum.

„V tomhle to beru docela fatalisticky. Každý film se narodí ve chvíli, kdy má, a někdy to je v jeho prospěch, někdy to je v jeho neprospěch, protože se nemusí trefit do správného okamžiku. Ale to se teprve uvidí. Ten film má ambici přinášet nový pohled na Václava Havla i někomu, kdo třeba není jeho velkej fanda. Ale upřímně řečeno, je to hlavně film pro ty, kteří ho už mají v srdci a chtějí se s ním znovu potkat a připomenout si určité věci, které teď tak často připomínané nejsou,“ uzavírá Konečný.