Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
S psychickým násilím a nátlakem se v dětství setkala třetina sportujících dětí. Vyplývá to z průzkumu agentury Ipsos. Nejčastěji tomu čelily děti ve věku 11-13 let. V tomto období jsou přitom nejzranitelnější.
Průzkumu se zúčastnilo 1000 lidí ve věku 18-35 let, kteří se sportu věnovali během dospívání alespoň jeden rok. 70 % z nich své vzpomínky na sportovní období naopak označilo jako dobré. Více než třetina uvedla jako největší pozitivum přátele a týmovost.
Svou negativní zkušenost s psychickým násilím ale popisuje například triatlonistka Aneta Grabmüller Soldati, která na mistrovství světa v roce 2021 vybojovala bronzovou medaili. „Není normální při tréninku na vrcholové akce nejíst, jak mi radili trenéři, nebo nemít menstruaci, jak se mi snažili někteří doktoři namluvit,“ říká.
Spouštěcím momentem pro problémy nynější bronzové triatlonistky byl rozhovor s otcem, který v její sportovní kariéře sehrál velkou roli. „Tlumočil mi slova nového trenéra. Prý jsem se zvětšila do šířky,“ vzpomíná Aneta. Podle ní si otec ani trenér neuvědomovali, co říkají. Během své kariéry podobné věci slyšela od spousty dalších lidí.
Aneta trpěla syndromem relativní energetické nedostatečnosti. Sportovci s tímto syndromem mají nízký kalorický příjem a vysokou fyzickou aktivitu.
„Měla jsem v hlavě kalkulačku, která se nastartovala přesně ve chvíli, kdy oči spatřily jídlo. Neviděla jsem svíčkovou, ale jen součet kalorií,“ popisuje v rámci projektu Trénujeme s respektem.
Trénujeme s respektem
Sdružení sportovců, lékařů, psychologů, trenérů a rodičů. Cílem organizace je aktivně bojovat proti negativním jevům ve sportu, s důrazem na ochranu dětí a mladistvých, a vytvářet prostředí, kde jsou na prvních místech respekt a bezpečí.
S podobnými problémy jako Aneta se podle lékařky Marie Skalské potýká velká část sportujících dětí. Poruchu příjmu potravy může mít až 42 % z nich, liší se to na základě konkrétních sportů.
„Nejčastěji se s tím setkáváme u estetických sportů jako gymnastika nebo krasobruslení, u výkonnostních atletických sportů nebo u bojových sportů kvůli váhovým kategoriím. Problém je, když to trenéři berou jako normu. Setkala jsem s názorem, že porucha příjmu ke sportu patří,“ říká Marie Skalská z Centra sportovní medicíny.
Její slova potvrzuje i bývalá vrcholová gymnastka Monika Vlčková. „Jsi tlustá. Jsi líná. Jsi neschopná. Jsi hloupá. Z úst trenérek jsem tahle slova slýchala téměř každý den a brala je jako běžnou součást drilu,“ říká.
Do sportovního důchodu odešla Monika ve čtyřiadvaceti. S pěti tituly mistryně republiky, s třináctým místem z univerziády a sedmnáctým místem z mistrovství Evropy. S podlomeným zdravím i psychikou.
Fyzické násilí zažil každý desátý
Fyzické násilí, do kterého spadá bití, přetěžování nebo hrubé zacházení, poté podle průzkumu zažil každý desátý sportovec.
Například přetěžování přitom může způsobit únavovou zlomeninu, která se dá léčit pouze klidovým režimem. Ve vývojovém věku k ní navíc může dojít často, protože se dětem stále musí dotvořit ještě třetina kostní hmoty. „Někdy je tam velký tlak od rodičů. V takových případech dáme nohu do sádry, aby bláznivý rodič nenutil dítě na hřiště nebo led,“ uvádí sportovní lékařka Skalská.
Sportovní psycholog Martin Macháček zdůrazňuje, že fyzické násilí přichází nejčastěji od vrstevníků. „Otázkou je, nakolik trenéři a rodiče tohle nevhodné chování umožňují. Na nich je zodpovědnost za to, jak se kolektiv chová sám k sobě,“ doplňuje.
Sexuální násilí nepřichází jako blesk z čistého nebe
Se sexuálním obtěžováním se podle výzkumu setkala menší část dotazovaných. Nejčastěji ve formě nevhodných komentářů a narážek. Kontaktní sexuální násilí v dotazníku oznámila necelá 4 % respondentů. Pětina z nich o své zkušenosti nikdy nikomu neřekla.
„Sexuálního násilí se na mně dopouštěl člověk, kterému jsem do té doby téměř bezvýhradně věřila. Naučila jsem se to snášet, odpojit své tělo od hlavy,“ sdílí své svědectví Tereza Vytlačilová. Úspěšnou atletku od jejích patnácti let sexuálně zneužíval trenér.
Začalo to nevinně, každovečerním chatováním o tréninkovém plánu. Trenér si postupně získával Terezinu důvěru a izoloval ji od jejího okolí. Jeho sexuálně podmíněné chování nebylo náhlé, ale promyšlené a dlouhodobé. „Nikdy to nepřichází jako blesk z čistého nebe, zpravidla předchází psychické a fyzické násilí,“ upozorňuje Markéta Pluhařová z organizace Trénujeme s respektem.
Tereza se trenérovi vymanila po třech a půl letech zneužívání. „Ztratila jsem vztah sama k sobě. Všechno soukromí, všechnu intimitu. Nesnáším, když se mě někdo dotkne,“ popisuje svůj příběh.
Tereza si ke sportu znovu našla cestu. Přes fotbal. Hraje teď za mezinárodní tým Prague Raptors.
Trenér byl za své chování odsouzen. „První rozsudek byl na poměry České republiky bez ironie skvělý. Šest let natvrdo. Po dovolání trest snížili na tři a půl. OK…,“ vzpomíná Tereza. Nakonec trenéra z vězení pustili po necelém roce. „Nepřišlo mi to vůbec fér vzhledem k tomu, co mi provedl a jak se cítím,“ doplňuje.
Není se na koho obrátit
Problémem je také to, že přibližně polovina dětí, které zažily psychické či fyzické násilí, svou situaci s nikým nesdílela. „Sportovci a rodiče se nemají kam obrátit a svazy, oddíly a trenéři se nemají kde školit,“ vysvětluje Markéta Pluhařová, zakladatelka a ředitelka iniciativy Trénujeme s respektem.
Právě nezisková organizace Trénujeme s respektem chce situaci na české sportovní půdě změnit. Momentálně pomáhá vyškolit čtyři certifikované obránce práv sportovců. Po dokončení distančního studia v zahraničí z nich budou odborníci vyškolení na problematiku bezpečného sportovního prostředí. Budoucí obránci práv sportovců svými rozdílnými specializacemi pokryjí například odvětví sportovní psychologie či fyzioterapie.
