Každé sté úmrtí v Česku je sebevražda, na den vychází víc než tři

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vyšel nový a svou komplexností unikátní Report k problematice prevence sebevražd. Projekt Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ), Ministerstva zdravotnictví ČR a Ústavu zdravotnických informací a statistiky nese název Hledání světla v temnotě.

Výzkumníci se zaměřili na četnost a míru sebevražednosti podle pohlaví, věku a dalších indikátorů. Z dat například vychází, že každý den se v Česku stane průměrně 3,5 sebevraždy a že v 79% případů jsou to muži, kdo si bere život.

Trend ale začíná pomalu stagnovat. Stěžejní je prevence. „Staráme se o to, jde na to čím dál víc prostředků a pozornosti. Máme interní informaci, že trend ustaluje,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy výzkumný pracovník NUDZ Ondřej Rýdlo.

Report koncentruje data o sebevražednosti posledních deseti let, jak se tedy fenomén vyvíjí? Jaký sledujeme trend?

Z hlediska míry sebevražednosti trend do roku 2019 spíše klesal a od roku 2019 opět mírně stoupá. V absolutních počtech je postup o něco rychlejší. Ten statistický rozdíl je zapříčiněný nejspíš velkým imigračním přírůstkem v posledních letech.

Jaké jsou predikce?

Máme interní informaci z Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR a Českého statistického úřadu, že se trend nějakým způsobem ustaluje. Poslední data v reportu jsou do roku 2022, tohle mluvíme o datech za rok 2023, která vyjdou někdy na podzim. Právě podle těch vývoj stagnuje až mírně klesá.

Jsou data i o nevydařených pokusech a sebevražedných myšlenkách?

Spíše ne. Ze zahraničních zpráv ale vychází průměr jedné dokonané sebevraždy na dvacet pokusů o ni. Pro českou populaci tohle přesně nevíme, ale třeba z šetření Ústeckého kraje, kde se na sebevražedné myšlenky a jednání ptali žáků základních a středních škol, vyplývá něco podobného.

Míra sebevražednosti je u mužů až čtyřikrát vyšší. Proč tomu podle vás tak je?

Existují zahraniční teorie, které budou platit i tady. Muži mají obecně menší tendenci vyhledávat pomoc, což může souviset s mnoha faktory, jako třeba stigmatizace. Dalším důvodem, proč jsou data taková, může být to, že muži často u pokusu o sebevraždu volí účinnější a radikálnější metody. Roli pak může hrát i impulzivita, která je u nich často vyšší než u žen. Nebo také náchylnost k užívání alkoholu a jiných návykových látek, které impulzivnější jednání podpoří.

Jakou roli v tom hraje maskulinita ve smyslu vžité představy mužské společenské role, která je silnější, neochvějná? Stydí se muži tím spíš svěřit se sebevražednými myšlenkami?

Pro velkou skupinu populace je obecně mentální zdraví stigmatizující. Nejen pro muže, ale i pro ženy.

Zároveň když si člověk zlomí nohu, je jasné, že jde k lékaři. Když ale začíná mít vyloženě špatné nálady, třeba i zesilující a dlouhodobé, tak si pořád říká, já to zvládnu, já to zvládnu, až už to nezvládne, protože ten problém není tak jasný, jednoznačný.

Mělo by tedy v rámci prevence být vzkazem: Mluvte o svých problémech dřív, než když už je pozdě?

Přesně tak.

O sebevražednosti mladých lidí se mluví častěji s odkazem na to, jaký podíl na úmrtích celkově v této věkové skupině je. Prokazatelně nejvyšší je ale sebevražednost u starých lidí. Proč?

To má vícero příčin. Typicky jsou to dlouhodobé somatické problémy a onemocnění, které mohou vést i k psychickým potížím ústícím až k sebevraždě. Dalším významným faktorem je osamění. Mají pocit, že jsou na tom světě sami. Umírají jim kamarádi, mají malou nebo třeba vůbec žádnou podporu v rodině. Obrovský stresor je pak ztráta partnera, se kterým jsou dlouhodobě zvyklí fungovat, a najednou je změna tak velká, že je pro ně nepředstavitelné se na ni adaptovat. Když to celé zabalím do jednoho pojmu, tak je to zkrátka ztráta smyslu života.

Jak se tady liší prevenční postupy? Předpokládám, že budou jiné než pro lidi ve věku 15–25 let.

Určitě by to tady mělo být propojování, zapojování do komunity, poskytnout těmto lidem důvod, proč žít. Někdy to může být i drobnost, jako každé úterý dojít na poštu a vykonat nějaký úkol.

Existuje spousta skvělých institucí, které se seniory pracují. Naším cílem je propojovat je a ideálně zvětšovat jejich kapacity, počty.

Data poukazují i na další problém, a to na nenavazující péči po té psychiatrické. V čem je to problematické a jak se to promítá do míry sebevražednosti?

Lidé s duševním onemocněním jsou obecně jedna z nejrizikovějších skupin. To je jasný fakt, který se ukazuje po celém světě. Když se pak bavíme o péči, kterou jsme duševně nemocným schopní poskytovat, tak existuje akutní péče ve formě psychiatrické hospitalizace, kde pacient zůstává do té doby, než hlavní potíž zeslábne nebo pomine. Problém ale nastává, když je pak propuštěn do světa a třeba neví, co se sebou.

My právě v reportu poukazujeme na to, že je relativně hodně lidí, kteří nemají do 30 dní od propuštění z hospitalizace žádnou ambulantní léčbu. Jiné výzkumy ukazují, že pokud tam ta návaznost v péči je, byť velmi malá, ve formě i jednoho telefonátu, tak to má výrazný pozitivní vliv na další prospívání pacientů.

Jaké by mohlo být řešení?

Určitě by bylo dobré, aby každý pacient odcházel z hospitalizace s jasným plánem, co bude dál. Tomu tak teď často není.

V čem je report Hledání světla v temnotě unikátní?

Především je to první číslo pravidelného periodika. Dosud to byly například jen reporty Českého statistického úřadu, které byly ale také poměrně náhodné. Hledání světla v temnotě má přinášet pravidelnost a komplexnost. Sledování fenoménu v širším kontextu, koncentraci veškerých dostupných dat.

Výhodou také je, že tento report nemluví jen o datech, ale odkazuje i na různé aktivity organizací, takže může plnit jakousi síťovací funkci.

K čemu mají data projektu tedy sloužit?

Data mají především fenomén trekovat, jak se vyvíjí. Na základě toho by se mělo dál rozhodovat, kde by mohla být následná pomoc nejefektivnější. Snahou je zároveň zahustit prevenční síť, rozšiřovat pomoc lidem, již jsou ohrožení, a šířit i povědomí. To vychází i z Národního akčního plánu prevence sebevražd 2020-2030, který se snažíme plnit. Jedním z cílů bylo i vydávat právě takovýto report.

Zahustit prevenční síť – jak taková síť vypadá?

Nejlepší rozdělení je nejspíš do takových třech sektorů – univerzální, selektivní a indikovaný. Univerzální oblast se věnuje politikám duševního zdraví, jako třeba obecně přístupu ke zdravotní péči. Selektivní úsek zahrnuje intervenční činnosti, což může být třeba školení takzvaných gatekeeperů. To jsou lidé, kteří mají možnost a schopnost rozpoznat člověka v riziku sebevraždy – například učitelé, doktoři. Nakonec prevenční indikované aktivity směřují už na jednu konkrétní ohroženou skupinu. Často typicky na lidi, kteří se už o sebevraždu pokusili.