Kam zmizela poctivost? ptal se před smrtí. Píku zlikvidovali zcela nemilosrdně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Podobu politických procesů v totalitním Československu dobře vystihuje vzpomínka Ludmily Uhlířové: „Reicin si postěžoval: ‚Je to špatné Karle, zatím to nevypadá ani na patnáct let.‘ A dr. Vaš mu bez ostychu nabídl: ‚Tak mi Bedřichu rovnou řekni, kolik pro toho Píku potřebuješ – patnáct let, nebo rovnou provaz?‘“

Bedřich Reicin a Karel Vaš byli hlavními tvůrci procesu s Heliodorem Píkou. Ten první byl šéf vojenské kontrarozvědky, náměstek ministra vnitra, agent ruské tajné služby a fanatický komunistický ideolog. Ten druhý byl zcela bezskrupulózní prokurátor ve službách strany, a pochopitelně i agent sovětské tajné služby. To, že v procesu s generálem Píkou vystupoval nejprve jako vyšetřující soudce, a pak ve zjevném rozporu se zákonem jako prokurátor, byl jen zanedbatelný detail.

„U justice byl Vaš neomezeným pánem, neboť Reicin mu dával neomezenou pravomoc. Vaš se vyjádřil, že může odsoudit kohokoliv pro jakýkoliv paragraf a nikdo mu nedokáže, že je to nesprávné odsouzení,“ dodává Uhlířová, která jako Reicinova sekretářka pořizovala zápisy z některých výslechů.

Heliodor Píka neměl ani tu nejmenší šanci.

Ti tři se velmi dobře znali. A znali se i se čtvrtým mužem, který k osudu Heliodora Píky významně přispěl – s pozdějším československým prezidentem Ludvíkem Svobodou. Proplétání jejich osudů a jejich tragické, někdy spíš jen trapné nebo trpké konce – to je výstižný obraz 20. století. Války, totalita, strach. Ambice, fanatismus, nenávist, hrdinství. Někdy v podobě, kdy není jednoduché rozlišit jednotlivé složky.

Ludvík Svoboda (1895–⁠1979) byl o dva roky starší než Heliodor Píka. Oba bojovali v první světové válce, oba byli zatčeni a oba se přihlásili do československých legií. Svoboda absolvoval celé tažení na ruské frontě. Píka se s částí legií přesunul do Francie.

S přibližně o dvacet let mladšími Vašem a Reicinem se jejich osudy protnuly během druhé světové války.

Karel Vaš (1916–⁠2012) se narodil v Užhorodě, tehdy ještě součásti Uherska. Už v 17 vstoupil do komunistické strany. Studoval práva v Praze a po jejich dokončení ho strana poslala zpátky na Podkarpatskou Rus. Užhorod okupovali Maďaři a Vaš založil ilegální mládežnické hnutí. Podílel se i na drobných sabotážích.

Na konci roku 1939 utekl do Sovětského svazu. Byl zadržen a odsouzen ke třem letům nucených prací. „Jeho jedinou modlou byla moc. A aby ji měl a nikdy se už neocitl v bídě (po návratu z gulagu, kde strávil 18 měsíců, vážil 35 kilo), byl schopen čehokoliv,“ říká o Vašovi ředitel neziskovky Post Bellum Mikuláš Kroupa.

A dodává: „Málokdy je možné vidět tak strmou cestu k moci a její zneužívání k vlastnímu prospěchu, tak jako se to povedlo Vašovi.“

Karel Vaš, oddaný komunista, který na sobě pocítil trýznivé praktiky soudruhů. Jeho vírou to neotřáslo. A doplnil k ní bonus: Nestačí jen přidat se k mocným, ještě lepší je moc získat.

Bedřich Reicin (1911–⁠1952). Jako dítě byl skaut, podobně jako Karel Vaš už v sedmnácti vstoupil do KSČ a stal se jejím placeným funkcionářem. Za politickou činnost byl několikrát vyšetřován i krátce vězněn. A to i na začátku německé okupace v roce 1939. V roce 1940 emigroval do Sovětského svazu.

I on se ocitl v lágru, ale už tady pravděpodobně spolupracoval s tajnou službou. V únoru 1942 se dostal k formující se československé vojenské jednotce na území Sovětského svazu. Během války zahynula Reicinova matka a další příbuzní v německých koncentračních táborech. On sám po válce prožil zářnou kariéru ideologa, který měl velký podíl na přípravě a provedení politických procesů.

Byla to krátká kariéra. V roce 1952 se sám stal obětí politického procesu. Byl oběšen.

20. století. Války a totalitní režimy do života lidí vstupovaly mnoha způsoby. Reicin byl spolutvůrce, vykonavatel i oběť.

Ale zpátky k československému vojsku v SSSR. Karel Vaš k němu nastoupil o rok později než Reicin.

Hlavním organizátorem vzniku jednotky byl Heliodor Píka. Právě on pomohl mnoha českým emigrantům, včetně Vaše, dostat se z gulagů. Velitelem byl Ludvík Svoboda.

Obrazy lidí, o kterých se mluví v tomto textu

V legiích na frontách první světové války působil Píka jako zdravotník. A získal obdiv a uznání pro svoji odvahu. Během následujících let se ukázalo, že Heliodor Píka je nejenom odvážný voják, ale i talentovaný velitel a diplomat.

Píka vystudoval vysokou vojenskou školu v Paříži a v letech 1932–⁠37 působil jako vojenský atašé v Rumunsku. Rumunsko bylo tehdy jako členský stát „Malé dohody“ významným strategickým partnerem.

Po německé okupaci pověřilo vedení zahraničního odboje Píku, aby organizoval odbojové aktivity na Balkáně. Vrátil se do Rumunska, kde pomáhal uprchlíkům z Protektorátu. Po fašistickém převratu v Rumunsku se mu podařilo odjet do Istanbulu. Tady se potkal s Ludvíkem Svobodou, s nímž začali vyjednávat vznik československé vojenské jednotky v Sovětském svazu.

V roce 1941 odjel do Moskvy jako politický a vojenský zmocněnec československé vlády, aby zformoval československý armádní sbor. Ten se zapojil do ostrých bojů v březnu 1943 v bitvě u Sokolova. Ludvík Svoboda tam byl v pozici velitele praporu. Později byl jmenován brigádním generálem a v roce 1944 velitelem celého sboru.

Československá jednotka si v bojích získala velké uznání. Ale ostré boje probíhaly i uvnitř ní. Komunisté typu Reicina, Vaše a jejich řídící orgány ze sovětské tajné služby chtěly armádní sbor zpolitizovat, představit ho především jako dílo komunistů a Sovětského svazu.

Uvědomovali si, že sbor bude po válce možné skvěle propagandisticky využít – kdo byli ti hrdinové, kteří pomohli osvobodit vlast? A především: Věděli, že po pádu Hitlera se křehké spojenectví mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Sovětským svazem pravděpodobně velmi rychle rozpadne. A kdo pak ovládne armádu?

Píka byl zásadně proti takové „bolševizaci“ vojenské jednotky. Měl dva důvody. I on odhadoval, jak to bude vypadat po válce a měl právě opačné priority než Reicin s Vašem. Bál se, že Sovětskému svazu jde především o šíření „diktatury proletariátu“.

Ale kromě této obecné vize měl jasný konkrétní důvod: Byl podřízený prezidentu republiky a ministru obrany, pouze od nich přijímal instrukce. Nikoli od sovětských poradců. Nadále navíc považoval za samozřejmé, aby sdílel informace s britskými spojenci.

Už tehdy v Moskvě si tak Píka u komunistů vysloužil nenávist a podezření z velezrady. Jací britští spojenci? Jaká bolševizace armády? Jaké obavy z diktatury proletariátu? Jaká londýnská exilová vláda?

Komunistům bylo jasné, že budoucí československá vláda a armáda mají mít kořeny v Moskvě.

V roce 1945 byl Heliodor Píka povýšen do hodnosti divizního generála a stal se zástupcem náčelníka generálního štábu. Ludvík Svoboda se stal v „košické vládě“ Zdeňka Fierlingera ministrem obrany. Bedřich Reicin byl jmenován šéfem nově vytvořené vojenské kontrarozvědky a začal připravovat politické procesy. Jeho zástupcem byl Karel Vaš.

Ludvík Svoboda zůstal ministrem obrany i po roce 1946, kdy se po volebním vítězství komunistů premiérem stal Klement Gottwald. Zůstal ministrem obrany i v době, kdy Reicin prosadil první čistky v armádě.

V roce 1948 vstoupil do KSČ. Pohyboval se na hraně – dovolil si protestovat proti některým stranickým zásahům do armády, odmítal Reicina jako svého náměstka, ale k otevřenému odporu se neodhodlal.

Na jaře 1948 byl Píka spolu s 26 generály a 370 důstojníky odvolán z funkce. Ludvík Svoboda k tomu v dopise předsedovi Akčního výboru Národní fronty uvedl, že „učinil opatření, aby ti vojenští gážisté, kteří svým záporným postojem k lidově demokratickému zřízení státu a zaujetím proti jeho zahraničně politické orientaci, zejména ve smyslu spojeneckých svazků s SSSR a ostatními slovanskými státy nevyhovují požadavkům na ně kladeným, byli posláni na dovolenou, po níž bude následovati přeložení do výslužby, případně přeložení do zálohy.“

V květnu 1948 byl Heliodor Píka zatčen. Jak to dopadlo, už víme: Reicin si u Vaše objednal „provaz“. Svoboda orodoval u Gottwalda za udělení milosti, ale neměl šanci. A orodoval dostatečně zákulisně a potichu.

V dopise na rozloučenou Heliodor Píka napsal:

„Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť je to tak průhledné – že jde o politickou vraždu … Není ve mně zloby, nenávisti, ani pomstychtivosti … studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu. … Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, nebo konjunkturalismu. Kam zmizela poctivost a odvaha?“

Bedřich Reicin dostal „provaz“ 3. prosince 1952. Znelíbil se ještě mocnějšímu predátorovi mezi komunistickými ideology Alexeji Čepičkovi. Čepička se stal ministrem obrany v roce 1950. A Reicin se ocitl ve skupině vlastizrádců vedených bývalým generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským.

Karel Vaš se svezl s Reicinem. V roce 1953 byl odsouzen za velezradu na doživotí. Za mřížemi se ocitl ve společnosti těch, které tam sám ve vykonstruovaných procesech posílal. Nezabili ho. Ochrannou ruku nad ním drželi především důstojníci a duchovní. Ani ve vězení neztratili disciplinu a hodnoty. V roce 1956 byl Vaš zproštěn viny. V roce 1963 byl znovu přijat do KSČ.

Po roce 1989 byl Vaš v souvislosti s justiční vraždou Heliodora Píky několikrát obviněn. Ze zneužití úřední moci, z vraždy, ze spoluúčasti na vraždě… Odsouzen nebyl, soud dospěl k závěru, že trestné činy jsou promlčené. Karel Vaš zemřel v domově důchodců v roce 2012 ve věku 96 let.

I Ludvík Svoboda měl namále. V roce 1950 byl odvolán z funkce ministra. O dva roky později byl zatčen v souvislosti s procesem se Slánským, na základě dokumentů, které proti němu ještě stihl připravit Bedřich Reicin. Moskva ale na jeho potrestání neměla zájem. Svoboda byl po měsíci propuštěn a stal se řádným důchodcem.

Do vrcholné politiky se vrátil 30. března 1968, kdy byl zvolen československým prezidentem. Stal se jedním ze symbolů „pražského jara“. Ale už za dva roky byl nechtěným symbolem normalizace. Ve funkci končil s těžkými zdravotními problémy, nebyl ji schopen vykonávat. Jako dosud jediný československý nebo český prezident byl z funkce odvolán.

Heliodor Píka byl v roce 1968 v obnoveném procesu rehabilitován. Po srpnové okupaci se o něm ale dalších dvacet let nesmělo veřejně mluvit. Naplno se tak do československé historie vrátil až po roce 1989.

Zvláštní. Proč tolik lidí u nás pobuřuje „přepisování dějin“ a strhávání pomníků?