Hlavní obsah

Kalkulačka: Vyzkoušejte si, jestli se za socialismu vážně nakupovalo levněji

Foto: Seznam Zprávy

Bylo za komunismu levněji?

Nakupovalo se v totalitě lépe? Žilo se levněji? Data ukazují, že pohled na samotnou cenovku zdaleka nestačí. Vyzkoušejte si kalkulačku Seznam Zpráv.

Článek

„Za komunistů bylo všechno levné.“ Věta, kterou slyšel někdy snad každý. A v jednom smyslu je pravdivá: rohlík stál pár haléřů, pivo dvě a půl koruny, chleba necelé tři.

Jenže cena sama o sobě nic neříká. Rozhodující je, jak velkou část mzdy si člověk musel vyhradit, aby si danou věc koupil. A tady se obraz obrací.

Inflace, kterou v číslech nenajdete

Podle Českého statistického úřadu činila v roce 1989 průměrná hrubá měsíční mzda 3 170 Kčs. Za celý rok 2025 to bylo 49 215 Kč, ve čtvrtém čtvrtletí 2025 průměrná mzda poprvé v historii přesáhla 50 tisíc (52 283 Kč). Nominálně tedy mzdy vzrostly více než patnáctinásobně. Rostly ale samozřejmě i ceny.

Je tedy férové srovnávat ceny tehdy a dnes například přes podíl z výplaty?

„Jistě, takové srovnání nese důležitou informaci o relativních cenách v ekonomice,“ říká hlavní ekonom poradenské společnosti Deloitte David Marek. Zároveň je podle něj ale také potřeba mít na paměti i další aspekty, jako je dostupnost komodit, kvalita zboží i čas strávený ve frontách.

Tomuto fenoménu se říká skrytá inflace a podle Marka se obtížně odhaduje, jestli tu byla. Předpokládá ale, že ano. „Když z prodeje zmizel levnější výrobek a nahradil ho dražší ‚nový typ‘, bylo těžké určit, jaká část příplatku odpovídá skutečnému zlepšení. Skrytě mohl výrobek zdražit i tehdy, když si ponechal cenovku a zhoršila se jeho kvalita,“ míní.

A ekonomové mají ještě jeden pojem, který naživo zažili obyvatelé komunistického Československa - tzv. „potlačená inflace“. V praxi jde o prázdný regál. „Za pevně stanovenou cenu si chtělo výrobek koupit víc lidí, než kolik kusů přišlo na prodejnu. O tom, kdo nakoupí, pak rozhodovalo třeba pořadí ve frontě,“ přibližuje Marek s tím, že i ta fronta je pro zákazníka náklad, její délku ale nejde jednoduše přidat do přepočtů.

Hospodářská komora zase v roce 2023 spočítala, že mzdy byly po 34 letech čtrnáctkrát vyšší, ceny zhruba sedminásobné. Z toho vychází často citovaný závěr, že se reálná kupní síla průměrné mzdy od revoluce přibližně zdvojnásobila. K podobnému odhadu došla i ekonomka Jana Matesová.

Důležité je, že cesta nebyla přímá. V roce 1991 ceny po liberalizaci vyskočily téměř o 57 % a reálná mzda klesla o více než čtvrtinu. Ještě na konci 90. let si průměrný Čech za výplatu koupil jen o málo víc než v roce 1989. Většina zlepšení tedy přišla až po roce 2000.

Takže kdo hodnotí „kapitalismus“ podle zkušenosti z první poloviny 90. let, srovnává s nejhorším obdobím.

Potraviny: Většinou dostupnější, chleba ne

Český statistický úřad na svém webu pro toto srovnání používá, kolik dané komodity si člověk mohl koupit za průměrnou měsíční mzdu za totality a dnes. Například u másla vyjde zhruba trojnásobek (ze 79 na 233 kg), stejně tak piva (1268 na 3771 lahví). Naopak chléb je jednou z mála běžných potravin, které byly za socialismu relativně levnější. Podobně jsou na tom například brambory. U masa, uzenin, mléčných výrobků, alkoholu nebo cukru si dnes člověk za průměrnou mzdu koupí dvakrát až šestkrát víc.

Proč? Ceny základních potravin za socialismu neurčoval trh, ale stát – Federální cenový úřad s rozhodujícím slovem předsednictva ÚV KSČ. Chleba, maso, mléko nebo pivo se držely dlouhodobě nízko, protože šlo o politicky citlivé položky. Stát je dotoval přes tzv. zápornou daň z obratu: v roce 1980 šlo u potravin zhruba o 4,5 miliardy Kčs, z toho asi 1,8 miliardy na maso. Nízká cena v obchodě tedy neznamenala, že potraviny byly „levné“; rozdíl se platil z daní a z toho, co stát lidem neplatil ve mzdách.

Stovky kilogramů másla či 3,7 tisíce lahví piva si ale člověk běžně nekupuje. Seznam Zprávy proto vytvořily kalkulačku, která běžný život ukáže lépe. Nejnázornější je přepočet, „jaký podíl z průměrné mzdy mi vezme stejný nákup tehdy a dnes“.

Některé komodity ale skutečně levnější byly. „Stát držel nízko nájemné ve státních bytech, jízdné v městské dopravě i ceny některých základních potravin,“ vypočítává Marek. Část nákladů nesl veřejný rozpočet a daň z obratu zatěžovala různé výrobky různě.

Průmyslové zboží, auta a palivo: obrovský rozdíl

Ještě výraznější je posun u průmyslového zboží. Automatická pračka, lednička, televize nebo oblečení byly v roce 1989 v poměru ke mzdě několikanásobně dražší než dnes. Nový malý vůz si průměrný zaměstnanec mohl pořídit za tři kompletní roční mzdy, dnes odpovídá cena malého auta přibližně deseti průměrným výplatám. A nečeká se na něj roky v pořadníku, jak tomu bylo za socialismu.

U pohonných hmot to vychází podobně. Litr nafty stál v roce 1989 7,50 Kčs. Kdybychom stejný poměr ke mzdě přenesli do roku 2025, odpovídal by dnes ceně kolem 116 korun za litr. Skutečná cena se přitom vloni pohybovala kolem 35 korun.

Zároveň je ale třeba dodat, že ceny jsou momentálně vládou zastropované kvůli vysokým cenám pohonných hmot způsobených americko-íránským konfliktem. A že aktuálně probíhá zdražování i elektřiny a plynu.

U elektroniky pak srovnání skoro ztrácí smysl: barevná televize stála v 80. letech několik měsíčních platů, počítač byl pro běžnou domácnost nedostupný a mobilní telefon neexistoval. „Drahou položkou byl barevný televizor. V roce 1989 vyšel přibližně na čtyři průměrné měsíční mzdy,“ dodává konkrétní data Marek s tím, že za několik desetiletí výroba elektroniky výrazně zlevnila po celém světě.

Ještě větší zátěží pro rodinné rozpočty byl již zmíněný automobil. „U aut hrála roli omezená výroba, u západní elektroniky také omezený dovoz a nedostatek deviz,“ doplňuje.

Jedna z mála komodit, která tabulkově vychází podobně, je jízdní kolo, které tehdy stálo asi polovinu průměrné mzdy. Dnes běžné kolo přijde asi na 40 % výplaty. „Kolo tedy zůstalo nákupem podobného řádu, i když ukrojilo o něco menší díl výdělku,“ říká Marek, byť samozřejmě záleží na vybraném modelu.

Bydlení: dnes vychází hůř

Zásadní výjimkou je již zmíněné bydlení. V roce 1989 pokryla průměrná mzda zhruba devět až deset měsíčních nájmů běžného bytu; dnes jsou to dva až tři. Průměrný nájem v Praze v roce 1989 činil 358 Kčs měsíčně, dnes se v hlavním městě platí podobná částka za jediný metr čtvereční.

Prudce zdražily i energie a služby spojené s bydlením, které byly za socialismu silně regulované.

„V Praze stálo na konci 80. let vodné a stočné dohromady 80 haléřů za metr krychlový. V roce 2024 to bylo 145 Kč. Když obě ceny vztáhneme k celostátní průměrné hrubé mzdě příslušného roku, vychází kubík v roce 2024 přibližně na třináctkrát větší část mzdy než v roce 1989,“ vypočítává Marek. A připomíná, že některé tarify energií držel stát cíleně nízko. Pak už záleželo, jestli rodina topila uhlím, plynem, elektřinou, nebo odebírala dálkové teplo.

Podobně je to s vlastnickým bydlením. Ceny bytů v posledním desetiletí rostly výrazně rychleji než mzdy, takže pro mladé lidi je dnes pořízení vlastního bytu jedním z největších finančních problémů.

Je ale potřeba dodat, že levný nájem za socialismu neznamenal snadno dostupné bydlení. Na státní nebo podnikový byt se čekalo roky, rozhodovaly pořadníky, známosti a „pozornosti“. Mladé rodiny často bydlely s rodiči. Byt nebylo možné jednoduše koupit, a tak se cena neprojevovala penězi, ale čekáním.

Co srovnání průměrných mezd neukazuje

  1. Průměr není typický člověk. Většina zaměstnanců na průměrnou mzdu nedosáhne. Medián (prostřední mzda) činil v roce 2025 podle šetření ISPV 44 337 Kč. Mzdy byly v roce 1989 výrazně vyrovnanější – vysokoškoláci brali jen asi o třetinu víc než průměr, dnes o dvě třetiny. Lidé s nízkou kvalifikací si proto polepšili méně než průměr.
  2. Cena není dostupnost. Za socialismu existovala oficiální cena, ale zboží často nebylo k sehnání. Fronty, podpultové zboží, čekání na auto nebo byt a omezený výběr se v cenové statistice neobjeví.
  3. Kvalita a sortiment se změnily. Dnešní auto, pračka nebo telefon nejsou totéž zboží co v roce 1989. Srovnání „kus za kus“ proto spíše podceňuje skutečný posun.
  4. Nejsou to jen mzdy. Za socialismu byla řada věcí „zdarma“ nebo silně dotovaná (rekreace přes ROH, jesle, zčásti bydlení), na druhou stranu nebyla možnost cestovat na Západ ani si koupit západní zboží bez bonů z Tuzexu.
  5. Hrubá mzda a daně. Srovnání pracují s hrubou mzdou. Daňový a odvodový systém se ale od té doby zásadně změnil, takže čistý příjem v ruce se vyvíjel jinak.

Více možností hned a levněji

„Objektivně se nakupuje podstatně lépe dnes,“ shrnuje Marek. Kdo zažil „nabídku“ obchodních domů v 80. letech a porovná ji s dnešními nákupními centry, ví, že jde o úplně jiné světy. Pro zákazníka hraje i pestrost a dostupnost produktů. „Když jste tehdy neměli známého v prodejně, nemohli jste si vybrat, jaké kolo chcete, ale byli jste rádi, že jste nějaké koupili.“

Za průměrnou mzdu si dnes lze koupit víc běžných výrobků a člověk má větší šanci, že požadovanou věc dostane ve chvíli, kdy ji potřebuje. „To druhé je pro mě stejně důležité jako cena. Rodič, který potřebuje dítěti koupit zimní boty, ocení i to, že v obchodě najde správnou velikost,“ vypichuje.

A potvrzují to i tvrdá data: za průměrnou mzdu si dnes v reálném vyjádření člověk koupí zhruba dvakrát víc než v roce 1989. U většiny potravin, oblečení, aut, paliva i elektroniky je na tom dnes zákazník výrazně lépe, u spotřební elektroniky až nesrovnatelně. Výjimkou je chléb, který vychází zhruba nastejno, a především bydlení, které je dnes v poměru ke mzdě několikanásobně dražší.

Pocit, že „dřív bylo líp“, tedy sice není úplně vymyšlený, když se opírá o několik skutečně levnějších položek – a často o ty, které člověk platí každý měsíc a má je tak na očích nejvíc –, celkově ovšem data mluví jasně proti nostalgii.

Doporučované