Kája padl. Platíme vysokou cenu, říkají rodiče Čecha zabitého u Bachmutu

„Den předtím jsme si psali. Poslal mi fotku. Jel v autě a jedl hamburger. V legraci jsem mu odpověděla, že má špinavý ručičky. Napsal ‚jo‘ a poslal smajlíka,“ popisuje v kavárně na okraji Prahy paní Jana.

„To byla jeho poslední zpráva. Pak už mi nikdy nenapsal, i když já mu píšu stále. Prý to tak mají i jiné matky, kterým umře dítě,“ utírá si oči do kapesníku. Manžel Martin jí podává nový. Fotografii zveřejnit nechtějí. Nestojí o soucit. Ani o nenávistné reakce.

Poslední zpráva od syna jim přišla vloni 18. března. Den poté zvedala Jana neznámé ukrajinské číslo.

„Byl to Kájův důvěrník, Čech s moravským přízvukem. Stručně mi řekl, že Kája padl.“

Na ten okamžik nezapomene. Byla neděle, 8.20 ráno, zrovna se vrátila z vycházky se psem. Vedle ní na gauči seděl manžel Martin.

„Nepochopila jsem to slovo padl. Přišlo mi jak z minulého století. Nechtěla jsem tomu slovu rozumět. Ale samozřejmě jsem věděla, že mi ten hlas oznamuje Kájovu smrt. Nejprve mě napadlo, že se ten důvěrník spletl, že se mi to jen zdá,“ vzpomíná.

Nespletl.

„Samozřejmě jsme chtěli vědět, jak umíral. Jestli třeba křičel nebo měl bolesti. To prý neměl. Dokonce se usmíval a vtipkoval: nerozstříhejte mi ty kalhoty, říkal. Takto nám to později vyprávěli lidé z jeho jednotky. Volal nám i jeho velitel,“ vzpomíná Jana.

Přesto rodiče dvaadvacetiletého legionáře Karla Kučery přezdívaného Charlie Czech, který bojoval v Třetím pěším praporu Internacionální legie obrany Ukrajiny, přesně nevědí, co se u Bachmutu osudného dne odehrálo.

„Víme jen, že se ho snažili zachránit. Byl u něj nejlepší bojový záchranář,“ krčí rameny otec Martin.

Publicitě se vyhýbali, až počátkem letošního roku Jana souhlasila, že se jméno a fotografie jejího Káji objeví na stránkách, kde se vzdává hold padlým zahraničním bojovníkům. S Martinem zvažují, že by jeho jméno nechali napsat na Zeď památky padlých za Ukrajinu, která stojí v centru Kyjeva.

„Kája byl veselý, přátelský, otevřený, snadno si získával lidi, nikoho neodsuzoval. Od malička nám říkal, že chce být rytíř nebo voják,“ vzpomíná Jana. Na chviličku jí na tváři probleskne úsměv.

Vojenská tematika Karla Kučeru fascinovala. Jana vypráví, jak s ním od útlých let museli chodit do vojenského muzea, objížděli armádní akce v Lešanech nebo akce zvané Bahna. Každé léto jezdil na tábory v přírodním stylu. Nejprve jako dítě, pak jako praktikant a nakonec i coby vedoucí. Dětem připravoval program. A ty ho měly rády.

„Chtěli jsme, aby šel po gymnáziu na peďák, když to s dětmi tak uměl, ale on stále tíhl k armádě. V roce 2019 vstoupil do aktivních záloh, absolvoval s nimi několik cvičení a strašně ho to bavilo, byl tam šťastný,“ prozrazuje o synovi pan Martin.

Pak přišel zlom - únorová invaze ruských vojsk na Ukrajinu.

„Byl noční pták, takže mě vzbudil a řekl mi: tati, je válka,“ vzpomíná Martin. Od té doby jeho syn Ukrajinou doslova žil. Zapojoval se do sbírek, komunikoval s dobrovolníky a posílal peníze na zbraně.

„Viděl jsem, že mu to nestačí. S nadsázkou jsem mu vyhrožoval, že mu ve spánku zlomím ruku nebo nohu, jen aby nemohl narukovat,“ krčí rameny Martin. Až později zjistili, že nezůstávalo jen u „virtuální pomoci“. Karel poslal prezidentovi žádost o povolení bojovat v ukrajinské armádě. Že to myslí vážně, potvrdil tím, že vystoupil z aktivních záloh.

Plány s peďákem padly. Karel udělal přijímačky na Univerzitu obrany. Rodiče byli nakonec i rádi. Doufali, že to syna udrží doma.

„Koncem května nám řekl, že jede na vojenské cvičení záložáků. Odvezla jsem ho na nádraží. Byl vysmátý. Normálně jsme se rozloučili,“ popisuje Jana. Že místo do Tábora odjel vlakem do Lvova, se dozvěděli až o pár dní později.

„Po deseti dnech, zrovna jsem dělala šunkofleky, jsem si říkala: už přece musí přijet. Psala jsem mu, kde je, a on že na Ukrajině. Byli jsme v šoku. Doufala jsem, že to není pravda. Okamžitě jsem napsala, ať přijede domů, jinak se tu zblázníme. Ten den jsem jela do práce na odpolední úplně vyklepaná,“ popisuje Jana.

Komunikace s Karlem pak byla nepravidelná. Nekonkrétní. Neříkal rodičům, kde je. Co dělá. Nesměl. „Od té doby bylo všechno na pytel,“ konstatuje Martin. Život u nich doma se změnil.

„Člověk začínal den tím, že si na internetu prohlížel, jestli se něco nestalo,“ říká Martin. „Já se dívala i v noci,“ doplňuje ho Jana. „Neustále jsem kontrolovala, jestli je on-line. Když nebyl, byla jsem úplně vynervovaná. Když napsal, že se pár dní nebude moct ozvat, bylo nám jasné, že je na misi. Jednou jsem měla záchvat, že jsem volala i na ambasádu a snažila se zjistit, jestli něco nevědí,“ přibližuje dopad, jaký na ni mělo Karlovo angažmá na Ukrajině.

Přes to všechno vlastně chápali, co a proč jejich potomek dělá. „Pořád nám to vysvětloval: ‚Musím ochránit rodinu, svou zemi, protože oni se tam nezastaví. Přijdou sem.‘ Svět je složitý, ale Kája viděl konflikt jako černobílý. Proto to pro něj a jeho kamarády bylo jednoduché rozhodnutí. Oni viděli černo, co se sem valí, a snažili se ho zastavit,“ popisuje Martin, jak Kája odrážel jejich žádosti o návrat domů.

Pro něj to byl jednoznačný boj dobra se zlem.

Karel přijel domů počátkem října. „Hrozně jsem brečela, když vylezl z metra. Myslela jsem, že se tam složím. Lidé na mě divně koukali,“ popisuje setkání Jana.

Přemlouvali ho, jak to šlo.

Jana si v duchu přála, aby takzvaně „zbouchl“ nějakou holku. „Pro mě bylo všechno přijatelnější než představa, že se mu něco stane,“ vysvětluje.

S tátou Martinem se upínali k zahájení synova studia na Univerzitě obrany. „Jenže Kájovi přišel dopis, že mu studium není umožněno a nemá cenu se odvolávat. Oficiální zdůvodnění znělo, že nedodal maturitní vysvědčení.“

Jana nad tím kroutí hlavou. Má za to, že pravým důvodem bylo spíš Kájovo vystoupení z aktivních záloh. Anebo možná jeho působení na Ukrajině.

Neví.

„Dělali jsme všechno možné, aby neodjel. Ale on stále opakoval, že se tam musí vrátit. Že to slíbil. A že tam má povinnosti,“ reprodukuje Karlova slova Martin. Doma pobyl 14 dní.

„Loučení bylo hrozné. To jsem řvala u autobusu tak, že i autobusák vylezl a ptal se, jestli mi není blbě,“ vrací se Jana ve vzpomínkách. „Kája mě uklidňoval: ‚Mámo, o mě se neboj, mně se nic nestane.‘ A já mu odpovídala: ‚To víš že jo, ty jasnovidče‘.“

Podruhé dostal Karel „opušťák“ počátkem ledna. Mezitím rodiče zkusili další fintu, jak ho udržet doma. „Manželku jsem přemluvil, že mu koupíme domeček, aby až přijede, měl něco trvalého, kam se bude chtít vracet. Takový starý, skromný baráček se suchým záchodem u Berounky, kterou měl moc rád,“ přibližuje Martin.

„Byli jsme v restauraci, oslavili jsme moje narozeniny. Kája se s bráchou domlouval, že pojedou při další ‚dovolené‘ v červnu na koncert jejich oblíbené kapely do Rotterdamu,“ vykresluje Jana poslední setkání.

Zůstalo však jen u plánů.

19. března se dozvěděli, že jejich syn padl v bojích u Bachmutu na východě Ukrajiny.

„Kontaktovala nás ambasáda, že udělají vše pro to, aby Káju dostali co nejdřív domů. Nabídli nám poslední rozloučení v Charkově nebo v Kyjevě. To jsme ale odmítli. Manželka nebyla cesty schopná. Byla na tom hodně špatně. A já ji tu nechtěl nechat samotnou,“ popisuje Martin.

Tělo jejich syna přivezla pohřební služba počátkem dubna. O týden později měl pohřeb. Účastnilo se ho přes padesát lidí. Rodina. Spolužáci ze základky i gymplu. Kamarádi z tábora. Kolegové z práce. Lidé z Ukrajiny.

Čas plyne, ale bolest rodičů a jejich stesk po Kájovi nepolevuje. Jana popisuje, že měla stavy, kdy lidem okolo vše dobré záviděla. Veškeré problémy jí připadaly banální. Měsíce trpěla nechutenstvím. Byla paralyzovaná. Dodnes se zřídka nenuceně usměje. Není šťastná.

„Spoustu měsíců se nedalo vůbec nic dělat a řešit. Jen jsme na něj mysleli. Hrozný stesk a stres. Teď už sem tam dokážeme vnímat i jiné lidi. Smích sem tam probleskne,“ svěřuje se paní Jana.

Donedávna měla jeden a ten samý sen.

„O tom, že Kája umírá a padá do bláta. Každou noc. Spala jsem jen pár hodin. Teď už naštěstí mívám i normální povrchnější sny třeba o dovolené u moře,“ mihne se podruhé Janě na tváři úsměv.

„Jenže když se pak vzbudím, první myšlenka je zase na to, že Kája padl,“ dodává.

Zaplatili prý příliš vysokou cenu.

Martin má zase sny o tom, jak se Karel vrací. Stejně těžké je pak probuzení do reality.

„Těšil jsem se, že spolu v červnu půjdeme na pivo. Já a on. Hrdý táta se svým statečným synem. To se nestane. Jsem na něj nesmírně pyšný, ale strašně mi schází. A to čím dál víc,“ svěřuje se.

Bude líp? Kdoví, krčí Jana i Martin rameny.