Jsem jak bezdomovec, na Vánoce musíme odjet někam pryč, říká vyplavený muž

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na pravé straně řeky Bělá v obci Česká Ves, se rozkládá zástavba rodinných domů. V půl šesté večer tu je už tma. Pouliční světla nefungují, na zemi leží poprašek sněhu, kaluže jsou zamrzlé. Vilky jsou prázdné, pouze teplomety a vysoušeče běží. Jen v garáži u jednoho z bungalovů se svítí.

Uprostřed místnosti sedí dvaašedesátiletý Milan Bandevski. Poslouchá rádio, popíjí čaj a kouří.

„Takhle já teď žiju. V garáži. Jak bezdomovec,“ rozhodí kolem sebe rukama. V rohu stojí prastará kamna na dřevo, podél zdí má nahromaděnou všehochuť. Od hygienických prostředků, truhlářského náčiní po kuchyňské vybavení včetně plotýnky na vaření, mikrovlnky, vysavače nebo komínků s oblečením a v přepravkách naházených dokumentů. To je teď Milanův dům.

Vedlejší bungalov je prázdný.

„Přišlo to naráz. Během pár minut. Voda se valila na barák, pak do něj. Všude bylo bahno. Nic nešlo zachránit. Masakr,“ vypráví rychle a úsečně. Všechen nábytek, vybavení domácnosti, podlahy, všechno muselo pryč. Od chvíle, kdy se do zástavby podařilo přivést elektřinu a plyn, jedou jeho vysoušeče a topení na plné pecky. Přesto jsou stěny bungalovu stále vlhké a beton na zemi ještě nevyschl.

„Člověk si říká, kurňa, ty povodně měly přijít na jaře,“ povzdechne si, když dovnitř zavane studený vítr. Přes den Milan prodává v nedaleké trafice, odpoledne, večery a víkendy tráví v garáži, v noci spí v zimní zahradě u bungalovu.

„Je to tu na psychiku, ale co mám dělat jinýho? Nemůžu si dovolit platit hypotéku na barák, 14 tisíc měsíčně za vysoušeče a vytápění a k tomu ještě další desítku za nájem. To radši bydlím tady a šetřím na nový vybavení,“ konstatuje.

Do kdy to tak vidí? „Možná až do jara, nedokážu to odhadnout,“ poklepe na provizorní stůl. „Na Vánoce budeme s družkou muset odjet někam pryč. Tady to je deprimující,“ prozrazuje své plány.

Česká Ves, kde Milan žije, byla jednou z nejpostiženějších v Jeseníkách. Starosta Petr Mudra odhaduje, že tu povodně zasáhly přes osmdesát procent obyvatel obce. 70 domácností je stále neobyvatelných, desítky lidí nemají plyn a chybí příjezdové cesty.

„Je to jak na vlně. Někdy mám dobrou náladu z toho, že se díky hasičům, armádě a dobrovolníkům udělala spoustu práce, ale pak si uvědomím těch strašně moc míst, kde lidi nemají ani přístup k nemovitostem, kde elektřina vede nouzovým drátem po zemi a že na padesáti místech ještě není dotažený plyn. Navíc po ránu už mrzne a zamrzají suchovody,“ vyjmenovává starosta řadu problémů, která je třeba ještě řešit. A budou to měsíce a roky.

„Skončil úklid a začíná práce,“ shrnuje.

Aby si prý lidé dokázali představit, jak obrovské materiální škody voda napáchala, uvede jedno číslo. Obec za rok v průměru vyprodukovala 320 tun odpadu. Po povodních odváželi desítky tatrovek 350 tun povodňového odpadu, ale denně. „Jen škody na obecním majetku odhadujeme na 700 milionů korun,“ dodává.

Pár kilometrů dál po proudu Bělé, na začátku obce Písečná, stojí viditelně poničený dvoupatrový činžák. Před ním řeší sedmdesátiletý Petr Pecza životní dilema.

„Spravovat, nebo nespravovat. Dělat na tom něco, nebo nedělat,“ pokládá řečnické otázky. Přitom krčí rameny, kroutí hlavou a obchází barák ze všech stran. Ukazuje vlevo dolů, kde žil se svou ženou. Také přišli během povodně víceméně o všechno. Jen obrazy a nástěnné hodiny přežily. Voda odnesla i kus schodiště a podemletý roh museli hasiči podepřít dřevěnými fošnami.

„Když to viděl statik poprvé, to tu ještě tekla voda, tak jednoznačně řekl, že to půjde dolů. Byl to šok, ale nějak jsme se s tím smířili,“ popisuje senior. Jenže o týden později statik přišel podruhé a do protokolu zapsal, že činžák má sice až třícentimetrové trhliny, potřebuje spoustu oprav, ale je stabilní.

Petr Pecza zažil druhý šok.

„Máme to opravovat? Investovat do toho peníze, aby se na jaře zjistilo, že dům bude stejně neobyvatelný? Nevíme, co s tím,“ opakuje stále dokola.

Na čele má hluboké vrásky, v očích patrnou únavu. Ani po dvou měsících od povodní nebyla do činžáku přivedena voda ani elektřina, takže ho nelze vysoušet. Trhliny se prý zvětšují a nejen Petr Pecza, ale i zbylé tři rodiny z činžáku žijí v obrovské nejistotě.

„Když mi dá statik podepsaný papír, že ten barák vydrží, tak se sem vrátím. Jenže on mi tu jistotu dát nechce, takže jsme v pitomý situaci. Já to nesu ještě dobře, ale manželka to nezvládá. Zhroutila se a má deprese,“ říká už poněkud tlumeně.

Naopak v nedalekých Mikulovicích narážím na dvě rozjařené, šťastné ženy. Jednašedesátiletá Jarka vyhlíží na silnici dodávku. Povodeň jí vyplavila byt do 120 centimetrů výšky a taktéž musela všechno vyházet. A teď konečně…

„Volali mi v půl deváté, že mi přivezou novou kuchyň. Tak jsem si vzala den volna,“ téměř křičí radostí a nedočkavostí. Co na tom, že je půl dvanácté a dodávka stále nikde.

„Já se tak strašně těším. Bez sporáku, trouby, prostě bez kuchyně neuděláte nic. Víte, jak už mi lezou párky a čínský polívky krkem? Do konce života je už nechci vidět,“ směje se. V tu chvíli zatroubí auto a Jarka mizí pryč.

To šedesátiletá Marie Mrázková je šťastná ještě kvůli zásadnější události. Včera večer totiž připojili její dům k elektřině. První měsíc byla úplně bez ní, pak měla k dispozici pár zásuvek natažených z vedlejšího domu prodlužovačkou. Stačily akorát tak na nabíjení mobilu, večerní svícení lampičkou nebo na uvaření vody na čaj v rychlovarné konvici.

„Do včerejška jsme byli víceméně o svíčkách a čelovce. Večer jsme se synem poslouchali rádio na baterky. Hrozný to bylo,“ popisuje Marie, kterou obec zaměstnává na veřejné práce, předtím se živila jako prodavačka.

Je to její druhá povodeň a tentokrát jí zasadila velkou ránu. Celý spodek starého, neudržovaného domu měla skoro po strop vytopený. Voda utrhla přistavěné schodiště a podemlela sloup podepírající terasu. Do stěny dokonce narazil kamion od souseda. Takovou měla rozvodněná řeka Bělá sílu.

Dům, který patří jejímu bratrovi, nebyl pojištěný. Na pojistku neměla Marie peníze a opravy budou nákladné. Navíc je třeba jednat rychle.

„Střechu mi blbě uřízli, takže voda teď tak trochu teče i do patra do kuchyně. Budeme tam muset dát nějaký plech. Třeba nám s tím někdo pomůže. Alespoň provizorně, protože na větší opravy nemám,“ přiznává. Přes nedobré vyhlídky však neztrácí optimismus.

„My si nějak poradíme,“ věří si. A opět se zaraduje z toho, že v přízemí svítí žárovka a že tam konečně bude moct začít vysoušet stěny.

„Na Vánoce už tam budeme bydlet a bude teplo,“ je Marie přesvědčena o lepších zítřcích.